Národní park Lanín

Ráno jsme si došli pro potřebné informace a mapičky. Jako první jsme vyrazili na vyhlídku Sendero al Mirador del Volcán Lanín. Opět jsme šli valdivianským lesem. Zdejší podtyp se vyznačuje přítomností blahočetů chilských. Tato žijící fosilie je naštěstí již chráněná. Rozkládala se na rozlehlém území, než jí začali ve velkém kácet. Jejich rovné kmeny jsou výborným stavebním materiálem, jelikož dokážou vyrůst až do padesáti metrové výšky.

Procházeli jsme hustým podrostem složeným z bambusu podobných rostlin. Také okolo nás všude kvetly peruánské lilie (Alstroemeria aurea). Byl to krásný bohatý les. Některé blahočety byly obrovské. Díky jejich bezchybné adaptaci dokážou přežít i ve zdejších podmínkách. Nacházeli jsme se totiž vedle vulkánů. Těmto stromům nevadí požáry, jelikož mají patnáct centimetrů tlustou kůru, která je ochrání. Dokonce jim nevadí, když vybuchne sopka. Jejich pupeny jsou chráněny hluboko v kůře. Zvládnou takto přežít i metrové zasypání sopečným popelem. Co nezvládnou je fakt, že jejich úžasné ohebné dřevo je výborné na stěžně plachetnic. Ještě že už jsou chráněny společně s jejich příbuznými v Austrálii a na Nové Guinei. Některé z místních stromů jsou staré i 1300 let.

Než jsme vylezli na vrchol, tak jsme se hodně zadýchali. Stezka vedla strmě nahoru. Odměnou nám byl výhled na vulkán Lanín. Počasí nemělo chybu. Svítilo nám sluníčko a nefoukalo. Pod námi jsme viděli ne příliš rozsáhlé lesy blahočetů. Zahlédli jsme je nedaleko u jezera Tromen. Slezli jsme do kempu a vyrazili k jezeru.

Šli jsme po pláži a blížili se k prvnímu mladému stromu. Měl ještě spodní větve u země, díky čemuž jsme se dostali na dosah jejich obrovským šiškám. V samičích šišticích, které byly větší než naše hlavy, se ukrývalo na dvě stě semen. Indiáni z nich dělají mouku či je jen tak jedí.

Občas jsme na zemi našli menší šištice, které byly pravděpodobně samčí. Vzal jsem do ruky starou větev, která byla protkaná malinkými dírkami. Dřevo díky tomu bylo neuvěřitelně pružné. Mořeplavci věděli, proč je to dobré dřevo na stěžně. Když jsme z tohoto malebného místa odjížděli, zastavili jsme se u krásných oranžových květin (Mutisia decurrens). Popojeli jsme jen pár kilometrů a zasekli jsme se na hranici, která byla obklopena lesem blahočetů.

Nastal náš poslední přechod hranice. Tento sedmý přechod mezi Chile a Argentinou byl nejhorší. Chtěli po nás vyndat věci z auta a dát je pod rentgen. Jelikož jsme v autě měli všechno rozházené, tak jsme museli nejdříve věci zabalit do batohů a pak je dát pod rentgen. Naštěstí se v polovině balení nad námi slitovali. Za hranicí jsme si ještě jednou prošli les, z kterého jsme měli nádherné výhledy na vulkán Lanín. 

Vyrazili jsme směrem k městu Pucon. Moc se nám líbilo, že si zde blahočetů váží natolik, že kvůli nim i rozpůlí silnici. Cestu opravovali, a tak jsem přepínal mezi pohonem na všechna čtyři kola a pohonem dvou kol. Najednou začalo něco pískat v oblasti kol. Několikrát jsme zastavili a kontrolovali co se děje. Byli jsme z toho nešťastní. Už jsme byli skoro na konci naší cesty. Naštěstí Laděnku napadlo, že dobře nezapadla nějaká součástka při změně pohonu kol. Hodně jsme si oddechli, když se zvuky odmlčely. Stačilo nám, že začala blbnout převodovka.

Tušili jsme, že Pucon bude turistické centrum, ale že tu bude naprosto zkolabovaná dopravní situace nás nenapadlo. Trvalo dlouho, než jsme se dostali do centra. Bylo to pěkné město pod vulkánem Villarrica a na okraji stejnojmenného jezera. Zašli jsme si na hamburger a do infocentra. Chvilku nám trvalo, než jsme našli přeplněný kemp u pláže. Vzali jsme si plavky a šli k jezeru. Bylo naprosto ledové. Kamínky na pláži byly vcelku ostré úlomky lávy. Rychle jsme se o šplouchli a užívali si slunečné odpoledne. Byli jsme už po celé Patagonii unavení. Rozhodli jsme se zvolnit. Koupili jsme si víno a užili si klidný večer.

7. 2. 2020

Národní park Nahuel Huapi

Byl příjemný pocit vstávat u jezera v horách, které je součástí národního parku Nahuel Haupi. Rovinatých pamp jsme již měli dost. Počasí nám přálo. Měli jsme hezké výhledy přes jezero. Dojeli jsme do města San Carlos de Bariloche. Naštěstí jsme hned našli info centrum, kde nám zodpověděli všechny naše otázky. Dlouho jsme se procházeli po městě, než jsme našli otevřený nějaký obchod. Dali jsme si po dlouhé době výbornou kávu a koláček. Atmosféra ve městě nás moc nenadchla. Bylo pěkné, ale takové sterilní. Jelikož se tu usadili převážně Němci, tak to tu vypadalo spíše jak v Bavorsku.

Zdejší na krátko zastřižené a zavlažované trávníky si vyhlédl ibis šedokřídlý (Theristicus melanopis), který si hledal potravu. Dojeli jsme k benzínce a rozhodovali se co dál. Mraky během dopoledne zahalily hory. Měli jsme v plánu, se jet kouknout na ledovcový splaz u hory Cerro Tronador. Ale došlo nám, že bychom toho mnoho neviděli. Řekli jsme si, že jsme už viděli ledovců dost. Vyrazili jsme na sever okolo jezera Nahuel Huapi. Cesta byla plná serpentin a turistů. Ti si vychutnávali jízdu mezi horami ve valdiviansném lese. Jet v koloně nás ubíjelo. Dělali jsme si proto časté zastávky.

Přemýšleli jsme, jak to že je tu tolik lidí. Je to jedno z mála míst na argentinské straně, kde jsou hory, jezera a lesy. Na straně Chile by takováto krajina nestála ani za zastávku. Přitom tady byly nekonečné proudy turistů. Na výhledech u jezera se lidé mohli vyfotit třeba s bernardýnem a jinými kýči.

Na jedné zastávce v horách jsme narazili na psa horského (Lycalopex culpaeus), který zmateně pozoroval jedno auto za druhý. Během chvíle se na silici zastavila kupa aut. Turisté vyběhli proti zmatenému zvířeti, a to se dalo na úprk. Po mnoha hodinách v koloně jsme dorazili do města San Martín de los Andes. Nacházelo se na břehu jezera v hlubokém údolí. Byla to taková vstupní brána mezi pampu a pohořím And. Když se nám podařilo zaparkovat, tak jsme se šli projít do centra.

Chvilku jsme odpočívali a poté naposled vyrazili do travnatých plání. Po pár desítkách kilometrů jsme zabočili na vedlejší silnici, která nás vedla k hranicím s Chile. Před námi se tyčil obrovský vulkán Lanín. Postupně jsme se k němu přibližovali, až jsme byli na dosah. Konečně jsme spatřili důvod naší pouti do národního parku Lanín. Před námi byly první blahočety chilské (Araucaria araucana). Hned jsme u prvních zastavili a šli si je prohlédnout. Jsou to nádherné prastaré stromy. Před pár dny jsme obdivovali 150 milionů let starý zkamenělý les těchto stromů. Je neuvěřitelné, jak jsou některé druhy dokonale adaptované. Vůbec se nemusí během miliónů let měnit.

Dojeli jsme do národního parku Lanín, kde nám o nich povědí více. Laděnka byla už hodně unavená. Jeli jsme tedy do kempu. Byl jsem naprosto ohromen, že můžeme pod těmito chráněnými skvosty stanovat. Bylo to pro mě jedno z nejkrásnějších kempování. V kempu jsme měli i několik mladých lidí, kteří byli převlečení do srandovních kostýmů a hráli na středověké nástroje. Byli to takoví bardi. 

6. 2. 2020

Tučňák magellanský

Ráno jsme stále zpracovávali, co jsme všechno viděli předchozí den. Rozhodli jsme se, že si uděláme stejný výlet ještě jednou. Měli jsme na to dost času. Poloostrov Valdés nám prostě přirostl k srdci. Nejdříve jsme šli na pláž. Kdyby nebylo pod mrakem, tak bych se skočil i vykoupat. Alespoň jsme se brouzdali ve vodě, která byla dost studená. Došli jsme k útesům, které byly složené ze zkamenělých mušlí. Hodně jich vykukovalo a byly docela ostré. Laděnka si užila střed města, kde prodávali spoustu věcí. Naladili jsme se na cestu dobrou kávou a vyjeli pozorovat lachtany. Opět jsme dojeli k Punta Pirámides, kde nás přivítal řev kolonie. Odložili jsme kameru a foťák a jen jsme pozorovali dění pod sebou.

Jako další zastávku jsme si zvolili Punta Norte. Cestou jsme míjeli tinamy argentinské (Elegant crested tinamou). Tito běhaví ptáci příbuzní nandům byli úplně blbí nebo zmatení. Neustále nám běhali pod kola. Většinou si to na poslední chvíli rozmysleli a odběhli z cesty. Bohužel jsme minimálně jednoho přejeli. Naštěstí jsou malí. Cestu nám ještě přeběhl pásovec malý (Zaedyus pichiy). Zastavili jsme auto a vydali jsme se za ním do křoví. Byl tak krásný, že Laděnce nevadila možná přítomnost chřestýšů v okolí. Tento pásovec očividně na lidi zvyklí nebyl. Chvilku naši přítomnost strpěl a pak už pelášil vyprahlou krajinou pryč od nás.

Dostali jsme se k Punta Norte. Přivítala nás zeď s cedulí, vedle které odpočívaly lamy. Vypadaly tam naprosto přirozeně. Jako by je tam někdo naschvál vytesal. Dorazili jsme na pláž za odlivu. Pod pláží se obnažila skaliska, mezi kterými se vytvořily malé bazénky, v nichž si hrála mláďata. K velkému množství lachtanů hřivnatých se přidali opět i rypouši. Dokonce tu byli dva mladí samci.

Opět tu byl velký, kterého jsme potkali včera. Dnes mu bylo zjevně horko. Občas svojí velkou ploutví hrábl do písku a hodil si jej na záda. Nedělal to sám i lachtani se takto ochlazovali. Jednou k rypoušovi přišlo malinké mládě lachtana. Vlezlo do studeného ďolíčku, který rypouš vyhrabal a my jen čekali, kdy uvidíme letět vzduchem mládě společně s pískem. Naštěstí si uvědomilo chybu a rychle šplhalo pryč do bezpečí.    

Kosatky jsme tu nepotkali. Jeli jsme to zkontrolovat o kus dál. Cestou Laděnka obdivovala květ agáve, kterou si někdo vysadil u farmy. Netrvalo dlouho a dorazili jsme opět k tučňákům magellanským (Spheniscus magellanicus). Tentokrát byli neuvěřitelně hluční. Neustále hýkali jako osli. Bylo až neuvěřitelné, jaké dokážou vyluzovat zvuky ze svých malinkých těl. Většinou, když se partner vrátil z lovu, tak společně hýkali. Jiní jen vylezli z nory a hýkali. Bylo to tu mnohem živější nežli včera. Někteří partneři si navzájem čechrali peří a jiní kopulovali. Docela nás zarazilo, jak dlouho jim to trvalo. Samec si lehl na samici a šermovali zobáky.

Překvapilo nás, jak jsou čistotní. Vždy vylezli z hnízda a ušli několik kroků, až pak se otočili a vystříkli obsah kloaky co nejdál od hnízda. Což v praxi znamenalo, že to skončilo u jiného hnízda. Laděnce se moc líbily jejich oči a pokoušela se je vyfotografovat. Pozorovali jsme i tučňáky, kteří plavali ve vodě. Obdivovali jsme jejich obratnost. Dokázali se otočit ve velké rychlosti a zcela změnit směr.       

Dojeli jsme k Caleta Valdés, kde jsme žádné kosatky neviděli. Pokračovali jsme proto rovnou k U. O. Caleta Valdés, kde jsme si dali kávu. Na pláži bylo pár rypoušů, ale žádné kosatky. Byli jsme moc rádi, že jsme měli včera takové štěstí. Při odchodu jsme narazili na jiný druh pásovce. Byl to pásovec štětinatý (Chaetophractus villosus), který byl neuvěřitelně rychlí, takže jsme stihli zaznamenat jen jeho narůžovělé pozadí.

Vrátili jsme se ještě rozloučit s tučňáky. Už byl západ slunce a chystali se jít spát. Našli jsme tam jednoho nevrlého, který neustále hýkal a hledal svoji noru. Dokonce přišel až k nám. Jeden turista, který seděl na zemi se nechtěl zvednout z místa. Tučňák ho klovl do nohy a během pár vteřin byl turista pryč. Vůbec se nebál. Pokračoval proti turistovi, který neustále couval. Bylo to krásné rozloučení. Dojeli jsme do kempu, jen tak tak jsme stihli sprchy, než je zavřeli a šli spát.  

Vzbudili jsme se opět v pískovišti. Vítr dokázal zavát písek kamkoli by vás napadlo. Otřepali jsme se a brzo vyrazili. Čekal nás dlouhý přesun. Rozloučili jsme se s oázou života jménem poloostrov Valdés a vyjeli do pampy. Nejdříve jsme jeli na sever po hlavní. Tam nás otravovala spousta kamiónů. To se však změnilo, když jsme zabočili na silnici 23. Vedla nás nejkratší cestou na západ. Začali jsme zpívat a dělat všemožné vylomeniny, jelikož to byla strašná nuda. Neviděli jsme lamy ani nandu. Nepotkávali jsme ani auta prostě nic. Po šesti stech kilometrech zmizela krásná asfaltová silnice. Museli jsme jet po staré silnici, vedle které stavěli novou. Těchto dalších tři sta kilometrů se docela protáhlo. Do San Carlos de Bariloche jsme dorazili v noci. Nemohli jsme najít otevřený kemp. Hodinu jsme projížděli okolí, než jsme zastavili u jezera. Před půlnocí jsme rozložili stan a šli jsme spát. Byla to spousta hodin za volantem a vždy nás dokáže vyčerpat, když nemůžeme najít místo, kde složíme hlavu. 

4. 2. - 5. 2. 2020

Poloostrov Valdés

Probudili jsme se u pláže Santa Isabel. Jemný písek se dostal do stanu a my jsme ho měli úplně všude. Východ slunce byl krásný, ale energii nám nedodal. Po pár hodinách spánku jsme vypadali jako zombie. Dojeli jsme na první benzínku a nakoupili si zásobu energetických nápojů. Do Puerto Madryn jsme dorazili velice brzo, jelikož zatím nebyla žádná doprava. Hned na první pohled se nám město líbilo. Bylo čisté a upravené. Semafory tu fungovaly až neuvěřitelně. Dojeli jsme přes celé město až k pláži, bez jediného zastavení. Cedule nás navedly na promenádu i k velkému informačnímu centru. Naposledy jsme se takhle turisticky cítili ve dva tisíce kilometrů vzdálené Ushuaije. Sedli jsme si na promenádu nad pláží. Užívali jsme si ranní slunce a dali jsme si u toho snídani. Zanedlouho nám otevřeli informační centrum.

Hned jak jsme vešli, tak nám bylo jasné, že se tu vše točí okolo poloostrova Valdés. Lidé zde byli velice milí. Dozvěděli jsme se, jaké tvory můžeme v toto roční období vidět. A také nám poradili, kde nám dají podrobnější informace. Jako první jsme zamířili do muzea Oceanografico. Nacházelo se ve staré vile. Bylo to útulné místo, které bylo spíše pro studenty nežli pro turisty. Zaujala nás krakatice či fragmenty krunýře vymřelého Glyptodona, které vypadaly jako okrasné dlaždičky. 

Vyrazili jsme z města směrem k poloostrovu. Již z dálky jsme viděli černý kouř. Na začátku poloostrova byl rozsáhlý požár pampy. Byl to smutný pohled. Naštěstí aktivní část požáru byla od nás daleko. Vypadalo to, jako by někdo odhodil nedopalek u silnice a požár se od ní šířil směrem na jih k městu.

Vstup na poloostrov byl hlídaný. Nejdříve jsme zaplatili a pak jeli do místního centra. Moc jsme je tu neotravovali. Bylo znát, že všichni, kdo mohli, jeli hasit požár. Přesto nám v rychlosti řekli o nejlepších místech a časech na pozorování. On to totiž není malý poloostrov, rozkládá se na 3 600 kilometrech čtverečních. Všude byly informační tabule, které jsme si poctivě přečetli. Nacházeli jsme se v rezervaci, která je pod ochranou UNESCO od roku 1999. Je zaměřená na mořskou faunu. Tohle byl důvod, proč jsme přeskočili některá zajímavá místa k pozorovaní mořských živočichů na jihu. Tady snad uvidíme ze souše tučňáky a jiné tvory. Nebudeme k nim muset plout lodí, takže si to užije i Laděnka. Zjistili jsme, že velryby jižní (Eubalaena australis), zde neuvidíme. Jsou tu v hojném počtu, ale jenom v místní zimě. 

Dojeli jsme na jediné obydlené místo na poloostrově Valdés. Vesnička Puerto Pirámides se choulila pod útesy. Sjeli jsme na náměstí, které bylo plné turistických lákadel. Radši jsme si s předstihem zařídili kemp. Poté jsme vyjeli objevovat poloostrov. Nejdříve jsme jeli na skalní výběžek Punta Pirámides. Prašná cesta nás za chvilku dovedla na vyhlídku nedaleko útesů. Již z dálky jsme slyšeli cosi připomínající rozzuřené stádo býků. Kolem nás byla vyprahlá krajina, kterou jsme jíž dobře znali. Na obzoru bylo stále vidět požár, který řádil padesát kilometrů od nás. Vydali jsme se k útesům na místo Mirador Lobería. Stáli jsme na útesech, které měly okolo třiceti metrů. Pod námi se rozkládala rozlehlá plocha, která byla jen pár metrů nad hladinou oceánu. Bylo to naprosto ideální místo pro lachtany hřivnaté (Otaria flavescens).

Samci mocně řvali jeden na druhého. Dávali jasně najevo, ať se jim nikdo nepřibližuje k harému, který může čítat až osmnáct samic. Stejně se mladí samci pokoušeli vylézt z vody a některou samici odlákat. Ti se dali vždy rychle na ústup, když je mocný samec spatřil. Jednou se do sebe pustili i dva statní samci. Obdivovali jsme jejich sílu i mrštnost. Vždyť měli skoro tři metry a 350 kilo. Čím byl samec starší, tím měl mohutnější hřívu. Angličané jím říkají mořští lvi. Druh, který obývá pobřeží jižní Ameriky, má ze všech nejhonosnější hřívu. 

Dařilo se jim tu skvěle na plošině pod námi byli malí lachtani, kteří se rodí od prosince do února. Malé bazénky byly ideální školkou. Mladí skotačili a učili se plavat. Jejich mamky byly opodál, kdyby jim náhodou vyhládlo. Samice byly dvakrát menší nežli samci, takže je bylo jednoduché rozeznat.

Koukali jsme stále dolu z útesu. Nemohli jsme se nabažit pobřeží, které překypovalo životem. Byl to neutichající řev samců, pískání mláďat a štěkání samic, které sháněli své ratolesti. Teď se jim daří, když jsou v rezervaci. Jejich celkové počty jsou stabilní a pohybují se okolo čtvrt milionu. Není to zas tolik v rámci celé jižní Ameriky. Jen během let 1921–1960 na tomto místě zabili 210 000 lachtanů hřivnatých. Získávali z nich kůži, maso, a především olej z tuku. Nejen velryby byly loveny pro svůj tuk.

Na útesech byli jen lachtani hřivnatí. Menší druhy ploutvonožců si musí dát před těmito predátory pozor. Stejně tak i tučňáci. Ti se stávají často jejich kořistí. Nicméně loví především ryby či hlavonožce. Přešli jsme na vedlejší vyhlídku, kde kousek od nás plavali ve vodě. Na plošině hlídal statný samec svůj harém. Okolo měl osmnáct samic a dvacet tři mláďat. Ten byl na vrcholu svých sil.

Stále jsme se nemohli vynadívat na jejich hřívy. Už jsme viděli jejich příbuzné na Novém Zélandu, ale ti hřívu skoro neměli. Došli jsme na poslední vyhlídku, ze které jsme toho mnoho neviděli. Nastal čas se přesunout. Napili jsme se zhluboka energetických nápojů, abychom vydrželi až do večera. Přesunuli jsme se osmdesát kilometrů na východní pobřeží k Pingüinos de Magallanes. Cestou jsme nic zajímavého neviděli. Jen keře, které lemovaly prašnou cestu.

Dokodrcali jsme se k pobřeží a šli ke strmému kopci. Z moře k nám přicházel první tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus). Byl o dost menší než tučňák patagonský, kterého jsme viděli před pár dny. Byl vysoký něco přes půl metru a vážil okolo čtyř kilo. Neměli jsme tedy obavy, když se zastavil několik metrů od nás. Hledal si svou noru, kterých byla v kopci vyhrabána spousta. Když ji našel, tak se zastavil a vyhříval se na odpoledním slunci. Určitě byl unavený po shánění potravy pro mladé. Loví zde ryby, hlavonožce, korýše či kryl.     

V září sem připlavou samci a hned se dají do práce. Zrekonstruují nebo vybudují novou noru. Tohle období si nevybírají náhodou. Připlouvají spolu se studenými proudy. Humboldtův je na pobřeží Chile a zde se nachází Falklandský. Oba přinášení dostatek potravy, která je nezbytná při hnízdění. Nová generace se tu narodila před třemi měsíci. Bohužel jsem žádného mladého tučňáka v norách okolo nás nezahlédli. Našli jsme jen jednoho na pláži, který měl ještě prachové peří.

Okolo pláže proplouval lachtan hřivnatý. Tučňáci, jak střely vyletěli na břeh a cupitali do bezpečí. Lachtan pomalu plaval sem a tam. Čekal až nějaký z nich udělá osudovou chybu a vleze do vody. Naštěstí je jich dost, populace čítá okolo jeden a čtvrt milionu párů. Další a další pomalu šplhali do kopce. Když se prohřáli a dostatečně načechrali peří, zalézali do svých nor. Byli krásní. Jen škoda, že nejsou barevnější. 

Vyrazili jsme na další místo. Hned jak jsme vystoupili u Mirador Elefantes Marinos, tak jsem udělal trapas. Hned sem začal hulákat, že jsou ve vodě kostky. Netrvalou dlouho a došlo mi, že ti obří tvorové ve vodě, jsou samice rypoušů sloních (Mirounga leonina). Škoda. I tak byly impozantní a velice mrštné ve vodě. To se o nich nedalo říct na souši. Jelikož patří mezi tuleňovité, kteří jsou mrštnější ve vodě, ale na souši jsou na tom o dost hůře než lachtanovití. Aby toho neměli málo, jsou také obrovští. Jedná se o největší ploutvonožce. Samice pod námi měly až tři metry a váhu do jedné tuny. Jsou tak drobné oproti samcům. Ty tu v tuto roční dobu bohužel nepotkáme.

Na tomto poloostrově se jim daří dobře. Je to jediné místo na kontinentální pevnině, kde se rozmnožují. Jejich hlavními koloniemi jsou subantarktické ostrovy. Jako je nedaleká Jižní Georgie. Potravu si obstarávají okolo Antarktidy. Běžně se za ní potápějí do kilometrové hloubky. Zaznamenal se i ponor do více jak dvou kilometrů, čímž překonal i většinu velryb. V hlubinách loví olihně, sépie nebo ryby. Zdejší samice se za potravou nehonily. Jen se válely na písečných kosách nebo v mělčinách. Věděly, že tady mají od svého úhlavního nepřítele klid.  

Na vzdálené písečné kose Caleta Valdés, byla veliká kolonie lachtanů hřivnatých. Tam se jim také dařilo. Mladí si hráli ve vlnách a nic je netrápilo. Popojeli jsme kousek dál k U. O. Caleta Valdés. Energetický nápoj jsme zapili hnusnou kávou a pokračovali v objevování. Nejdříve jsme šli na vyhlídku. Pod námi byly opět samice rypoušů a také dva tučňáci. Bylo to opravdu vtipné, vidět tyto drobečky vedle této rozpláclé masy tuku. I rypouši se lovili ve velkém, jako lachtani hřivnatí či velryby kvůli tuku. Na konci devatenáctého století je téměř lidé vyhladili. Naštěstí ani jejich tuk už není zdrojem oleje do lamp, který rozzářil noc. Ani se už z jeho tuku nevyrábějí oleje, které mazaly ozubená kolečka průmyslové revoluce. Nejen velryby zachránil před zkázou objev ropy. Jejich populace je nyní stabilní. Žije jich necelých 750 tisíc. Koukali jsme na velké, vyvalené černé oči, které se na nás z pobřeží dívaly. Musela to být tenkrát hrozná jatka.  

Šli jsme na procházku okolo pobřeží. Došli jsem na místo, odkud jsme měli rozhled na širé okolí. V dálce jsme viděli asi dvacítku tučňáků, jak se kolébají přes písečné kosy směrem ke svým hnízdům. Všude byly nory po pásovcích. Hledali jsme je a já šťoural i do nor. Nic jsme nenašli. Akorát jsem našel ceduli, že se tu vyskytuje chřestýš. Laděnka z křovináře růžkatého (Bothrops ammodytoides) nebyla nadšená. Obezřetně kráčela a už jí ani nenapadlo se kouknout do některé z děr. Raději kolem rychle přeběhla. Chlácholil jsem jí, že je to jen škrtič. I když byl jedovatý. Nepomohlo to. Raději jsme vyrazili na další zastávku.

Jel jsem docela rychle, abychom stihli příliv. Nebyl to dobrý nápad. Když jsme sjížděli z kopce, tak jsem si nevšiml velké hluboké díry v sypkém písku. Pěkně nás to vystřelilo až se motor vypnul. Poté jsem radši jel pomalu, jak se má. Kousek od poslední zastávky se proti nám vyřítila hromada aut. Jeli jak smyslu zbavení. Naštěstí jsme dojeli k Lobería Punta Norte v pořádku. U parkoviště nás přivítal pásovec malý (Zaedyus pichiy), který byl zvyklý na lidi. Mohli jsme si ho díky tomu v klidu prohlédnout. 

Vyrazili jsme na pláž, kde občas loví kosatky. Bohužel jsme žádnou nezahlédli. Bylo tu plno lachtanů hřivnatých (Otaria flavescens). Dospělí samci strážili své samice a mladé hned u vody. Kousek pod námi se procházel osamělý samec, který svůj souboj o samice zjevně prohrál. Byl hodně potrhaný a tekla z něj krev. Opět tu bylo velice hlučno. Popošli jsme kousek a zahlédli jsme něco mezi lachtany. Mělo to obrovské rozměry. Alespoň dvakrát větší než největší samec lachtana hřivnatého. Dlouho jsme to pozorovali. Bylo to zjevně mrtvé odlupovala se tomu kůže a nehýbalo se to. Asi nějaká vyplavená menší velryba, pomysleli jsme si. Najednou se šedý obr pohnul. Začali jsme rozeznávat ploutve a jiné části těla. Byl to samec rypouše sloního (Mirounga leonina).

Dosahují délky přes šest metrů a váží až pět tun. Díky tomu můžou být až desetkrát těžší nežli samice. Neviděli jsme u něho typický rypák připomínající chobot. Který využívají v době páření. Nechápal jsem, jak to že je tady samec rypouše, když měl být někde v oceánu. Byla tu pozorovatelna ochránců. Zašel jsem se jich zeptat. Neuměli anglicky, takže to byla zase sranda. Já jsem rozpřáhl ruce a ukazoval něco velkého. On se ani neobtěžoval zvednou a povídal mi „Bambíno. Bambíno.“ nechápal jsem. Na pláži leželo šestimetrové hovado a on mi říkal „Dítě. Dítě.“. Rozpřáhl jsem ruce ještě víc, abych umocnil jeho velikost. Ale dostal jsem stejnou odpověď. Ano, to šílené monstrum na pláži, byl mladý samec, který musí přibrat ještě pár tun.  

Zjistil jsem také, proč odtud najednou odjela všechna auta. Ochránce mi řekl, že jsou u Caleta Valdés kosatky. Ještě jsme se prošli po útesu a pozorovali vyhřívající se lachtany. Jeden mladý samec se pokoušel o sex se samicí. Podle jejích pohybů a zvuků jsme usoudili, že mu to vůbec nešlo. Jeli jsme ještě na jednu zastávku, kde měla být kolonie tučňáků. Bohužel jsme zjistili, že je na soukromém pozemku. Rozhodli jsme se, že místo toho zkusíme štěstí s kosatkami. Po sedmdesáti kilometrech jsme se tam dokodrcali.

Byli jsme již strašně unavení, ale stačilo zahlédnout první kosatku a únava byla ta tam. Kosatky dravé (Orcinus orca) proplouvaly okolo písečné kosy Caleta Valdés, na níž byla spousta lachtanů. Už nevypadali tak klidně a rozhodně se necachtali ve vodě. Kosatky proplouvaly zprava doleva a hledaly nepozorného jedince. Určitě je mnoho mláďat, které rodiče neuhlídají. A proto připlouvají v toto roční období sem k pobřeží. Mají tu hostinu.

Najednou jsme uviděli další a další hřbetní ploutve. Byla to celá rodina kosatek na lovu. Samce je jednoduché poznat i z velké dálky. Jejich hřbetní ploutev je mnohem větší. Může být až metr vysoká. Samci dosahují délky devíti metrů a hmotnosti až deset tun. Přesto jsou neuvěřitelně hbití. Kosatky proplouvaly čím dál blíže pobřeží. Z ničeho nic zaútočily na laxní samici rypouše sloního, která odpočívala těsně u vody. Měla štěstí a kosatkám unikla. Bylo neuvěřitelné pozorovat, jak dokáže kosatka vplout na břeh. Tahle strategie je často neúspěšná, ale za takový kus masa to stojí.

Dlouho jsme pozorovali tohoto vrcholového predátora všech oceánů. Udělali jsme si maté a dali si svačinu. Tito největší delfíni stále proplouvali okolo písčitého výběžku. Sluníčko už zapadalo, a tak nastal čas k návratu.

Ještě jsme se stavili u tučňáků. Ti si užívali poslední paprsky slunce. Mnozí u toho usnuli a spokojeně stáli vedle svých nor. Jeden byl hned vedle nás. Nešlo odolat. Dotkl jsem se ho. Byl neuvěřitelně měkoučký. Laděnka se ho také dotkla. Připomínal nám plyšáka. Velice příjemné peří a měkoučký na dotek. Bylo znát, že velká část jeho těla je tuková vrstva. Než jsme dojeli do kempu v Puerto Pirámides byla tma. Rychle jsme se umyli, najedli a usnuli.

3. 2. 2020