Okolí hlavního města se
několik týdnů otřásalo. Vědci spekulovali o možném probuzení vulkánu, který 800
let spal. Místní už se velice těšili až to bouchne a tím se ukončí série
zemětřesení, kterých bylo přes 40 000. Magma postupovalo kilometr pod zemským
povrchem a my jsme jen čekali, kdy si najde skulinu vedoucí na povrch. Informace
byli rozporuplné.
Reportéři měli tisíce otázek a vědci málo odpovědí. Zemětřesení pokrčovala, lidé v blízkosti zažívali pocity mořské nemoci a také pociťovali spánkový deficit.
Vědecká obec se obávala, že nastává na poloostrově Reykjanes aktivní období, které se zhruba každých 800 let vrací a trvá celá dvě staletí. Naštěstí je poloostrov známý klidnými výlevy lávy, před kterými je jednoduché evakuovat obyvatelstvo. Byli jsme natěšení až to započne.
Konečně to začalo. V pozdní páteční večer 19.3.2021 ozářila oblohu u hlavního města exploze sopky. Obloha nad erupcí zářila rudými odstíny a my jsme jen napjatě čekali na první zprávy a záběry. Nedozvěděli jsme se prakticky nic, jelikož erupce nastala v uzavřeném údolí daleko od cest či lidských obydlí. Až v sobotu dopoledne začala média poskytovat první fotky. Laděnka šla do práce a já doma hltal každou informaci. Obecně by se dalo říct, že místní byli velice zklamaní. Nikdo nečekal tak miniaturní erupci po tak rozsáhlých zemětřeseních. Vědci začali spekulovat o velice rychlém konci tohoto malého výlevu lávy. Jelikož na samém začátku láva tryskala z mnoha kráterů. Linie byla dlouhá asi dvě stě metrů. A každou hodinou se jeden kráter za druhým uzavíral.
Místní televize odpoledne začala přenášet živý přenos erupce. Pozoroval jsem vědce, jak chodí okolo žhavé lávy a tiše záviděl. Co já bych dal za takovouto neskutečnou podívanou. Zdálo se to tak nedosažitelné. V tom Lada přišla předčasně z práce a zároveň v tu chvíli krizový štáb vydal rozhodnutí o přístupnosti erupce pro veřejnost. Lada viděla, jak jsem sklíčený, smutně koukám a nezaváhala. Je to moje Zlato, které bych za nic na Světě nevyměnil. Začali jsme narychlo balit. Laděnka napsala do práce, že v neděli nedorazí a vyrazili jsme na 450 kilometrů dlouhý výlet do Keflavíku, kde jsme si objednali hotel. Cesta byla dlouhá a únavná. Odměnou nám byla rudá záře nad lávovými poli mezi hlavním městem a Keflavíkem. Říkali jsme si, jak jednoduché bude erupci najít.
Mnoho jsme toho nenaspali, jelikož hlavní třída v Keflavíku byla živá do pozdních hodin. Naštěstí jsme byli tak natěší, že nám to nevadilo. Adrenalin začal proudit naším krevním oběhem. Nebylo se tedy čemu divit, že jsme zastavili na prvním parkovišti nedaleko Blue Lagoon. Byli jsme zde jako jedni z prvních, a tak jsme netušili kudy se vydat. Žádná záře na obzoru nebyla a všude se rozprostíralo nekonečné lávové pole porostlé mechem. Naštěstí jsme našli trošku vyšlapanou stezku vedoucí na východ a následovali ji. Na úpatí kopce se stezka ztratila. Nebyli jsme jediní, kdo se v lávovém poli potuloval. Pomalu jsme procházeli okolo kopce. Se štěstím jsme zahlédli narychlo vyznačenou cestu vedoucí k erupci. Pomalu jsme ji následovali a užívali jsme si neutichající vítr, který občas přinesl přeháňku. Byli jsme za vítr rádi. Protože odnášel toxické plyny od erupce.
Před námi se objevil kopec, na který šplhalo mnoho lidí. Nezaváhali jsme a vydali jsme se za nimi. Čekali jsme, že z vrcholu již uvidíme erupci. Jak jsme se mýlili. Zavedlo nás to zpátky do údolí a pak jsme museli znovu šplhat do kopce. Některé zkratky se opravdu nevyplatí. Nicméně nás stezka přivedla na vrchol plošiny, po které jsme se přiblížili k erupci. Pomalu jsme přicházeli k hraně kopce. Objevil se vrchol sopky, jenž čněl z malého uzavřeného údolí. Láva tryskala z vrcholu a dopadala kousek od lidí, kteří se odvážili jít až k úpatí. Popošli jsme kousek pod vrchol. V závětří jsme si převlékli mokrá trička a udělali jsme si první fotky.
Bylo úchvatné pozorovat vulkán z výšky. Tady opravdu nebylo zapotřebí kupovat si výlet letadlem či vrtulníkem. Nevydrželi jsme na místě dlouho. Láva nás přitahovala neviditelnou, ale silnou silou. Seběhli jsme kopec a dotkli jsme se lávy, která ještě včera byla magmatem uvnitř naší planety. Stále byla vlažná. Místy se z lávy kouřilo, ale většina byla dostatečně chladná. Hned jsme si kousek vzali na památku. Museli jsme být opatrní, protože byla velice křehká a docela ostrá.
Nad námi čněl vrchol sopky, který vyrůstal z malého kopečku. Vylezli jsme na kopeček a pozorovali vulkán z dostatečné vzdálenosti. Byli jsme nedaleko linie malinkých sopek, ze kterých ještě včera tryskala láva. Udělali jsme si pár fotek a rozhodli jsme se o kousek přiblížit.
Udělali jsme to několikrát, až jsme stanuli těsně pod úpatím sopky. Nedalo se tomu odolat láva nás přitahovala blíž a blíž. Jako by byl člověk zhypnotizovaný onou tekoucí, vystřikující, žhnoucí a zářící hmotou. Člověk si uvědomil, jak je blízko až ve chvíli, kdy láva vytryskla z kráteru. Teplo z padající roztavené horniny bylo cítit i přes několik vrstev oblečení. Nakonec se rozpleskla kousek od nás na úpatí kráteru, který každou chvílí rostl. Vrchol se přetvářel každou minutou. Jeden kus východní stěny spadl do útrob kráteru. Zatímco západní stěna nabírala na tloušťce. Byl to pro nás jeden z nejúchvatnějších zážitků v životě.
Popošli jsme pár metrů a najednou se protrhl kus stěny kráteru. Láva začala rychle proudit z útrob a vyvářela až neskutečně rychlý lávový vodopád. Bylo to nepopsatelné. Na místě, kde jsme ještě před 15 minutami stáli, pukla země. Valila se z ní pára a my jsme si řekli, že jsme naší porci štěstí vyčerpali. Popošli jsme dvě stě metrů od kráteru. V tu chvíli bezpečnostní složky začali vyhánět lidi od kráteru a zakázali se k němu přibližovat. Byli jsme tedy jedni z posledních, kdo ho mohl obdivovat z bezprostřední blízkosti. Měli jsme štěstí, protože byl přístupný necelý den.
Obešli jsme včerejší výlev lávy a šli jsme se kouknout na čerstvou lávu, která tekla do východní části údolí. Stála zde spousta lidí, která si užívala sopku z bezpečné vzdálenosti. Byla to opravdu úchvatná podívaná. Vodopád lávy vytékal ze sopky a tvořil linoucí se řeku. Plynula až neskutečně rychle ale postupně zpomalovala. Sedli jsme si a dali jsme si svačinku. Láva příjemně prohřívala okolí a zároveň jsme byli krytí kopcem, a tak nás nerušil ani chladný vítr. Byla to naprosto dokonalá chvíle.
Před námi byla trochu zchladlá láva, ke které se dalo přiblížit. Vzal jsem sebou pytlík marshmallow a po cestě utrhl torzo vysoké byliny. Napíchal jsem jich pár na provizorní klacík a šel jsem grilovat. Stačilo se přiblížit k roztavené puklině v lávě a bonbony začaly hořet. Tam to žhnulo až moc. Laděnka neváhala a také si to zkusila. Přeci jenom ne každému se poštěstí udělat si něco dobrého na čerstvé lávě. Tak moc nás to bavilo, až jsem to nakonec se sladkým přehnal. Začalo mě z toho trochu bolet břicho.
Láva neustále proudila okolo nás. Vydali jsme se po proudu. Již z dálky bylo vidět, jak láva zapaluje vegetaci a následně ji překrývá. Valící se zchladlá krusta lávy vydávala i zajímavé zvuky. Znělo to jako když se valí ledové kry. Byl to takový něžný zvuk. Postupovali jsme okolo lávy a krok po kroku jsme ustupovali. Láva byla čím dál čerstvější. Sálalo z ní tolik tepla, že se to nedalo vydržet. Tady bychom si nic neogrilovali. Dalo se přiblížit tak na 5 metrů. Cítili jsme, jak nám láva prohřívá prochladlá stehna a kolena. Bylo to žhnoucí peklo, ze kterého se valilo o poznání více plynů.
Nebylo to zrovna místo, kde by člověk dlouze vysedával. Láva pohlcovala údolí poměrně rychle. Čelo proudu mělo rychlost něco mezi jedním a dvěma metry za minutu. Dokonce se mi udělalo z výparů a horka trochu nevolno. Radši jsme ustoupili do bezpečné vzdálenosti. Pomalu jsme se vraceli zpátky k autu, užívali si onen pohled pro bohy znova a znova. Obcházet celé údolí nás ani nenapadlo, protože vítr hnal všechny výpary na severní stranu údolí.
Bylo těžké odcházet od tak krásné a hypnoticky přitahující přírodní atrakce. I místní, kteří byli zpočátku smutní z malé erupce si ji nakonec zamilovali. Každý den, když počasí dovolí přijíždí tisíce lidí z hlavního města navštívit „Tourist volcano“. Je sice malý ale nádherný. A to že zůstane malým, není zcela tak jisté. Poté, kdy vědci prozkoumali magma, tak se kloní k myšlence, že by vulkán mohl soptit dlouho. Možná i roky či desetiletí, jelikož magma přichází přímo z dvaceti kilometrové hloubky. Má tedy přístup přímo ke zdroji. Zároveň je proud lávy stabilní a nemění se. Pokud se nepletu tak psali, že takový druh magmatu/ lávy na Islandu neviděli 7000 let. Uvidíme, co nám budoucnost přinese.
21. 3. 2021
