Poslední dny na cestě

Ráno jsme nastoupili do autobusu a jeli do Bangkoku. Z cesty jsme toho mnoho neměli. Kambodža byla jedno velké rýžové pole. Když jsme dorazili k hranicím, tak jsme se pevně drželi skupiny z autobusu. Nebyla to hranice, byl to neskutečný chaos. Vzali nám otisky prstů a šli jsme na Thajskou stranu. Neměli jsme moc čas se koukat doprava či doleva. Ale to co jsme zahlédli nám stačilo. Až teprve tady jsme viděli pořádné pouliční ňamky, jako byl hmyz v různých těstíčkách a věci, které jsme v té rychlosti nebili schopni identifikovat. Matka nesoucí dítě v náručí třímající bambusovou tyč na níž spočívala kapačka. Lidi bez nohou. Lidi bez nohou a rukou. Lidi bez očí. Válka je strašná. Co tu provedli rudí Khmérové je stále živé. Ale nejen ti. USA za války ve Vietnamu zde svrhla o 50% více bomb nežli na Japonsko za druhé světové. A to Kambodža a USA spolu ani neválčili. Byli jsme na chudé periferii. To nebylo ono turistické pozlátko okolo chrámů, na které se jezdí dívat celý svět. Všechna příruční zavazadla jsme si drželi těsně u těla, protože se kolem nás potulovaly děti a nebili jsme si jisti jejich úmysly.

Vystáli jsme si tří hodinovou frontu a pozorovali, kolik lidí je vpuštěno do Thajska a kolik ne. Asi hodinu stál jeden mnich u okénka a stále přesvědčoval ženu za okénkem, že má všechny potřebné dokumenty. Jeden z patnácti lidí zřejmě neměl papíry v pořádku a přišla si pro ně ochranka. Docela jsme znervózněli. Všem z autobusu se podařilo přejít do Thajska. Rázem úroveň všeho stoupla. I krajina byla jiná. Nebylo to jenom o rýži, byla tu spousta jiných plodin. Dojeli jsme do hlavního města Bangkoku a autobus nás vysadil na rušné ulici.

Po pár minutách jsme si vzali taxíka. Opět příběh na dlouho. Panu taxikáři jsme několikrát ukazovali mapu a adresu, ale nakonec jsem se dostali po skoro čtyřech hodinách do hotelu. Nikam se nám nechtělo a tak jsme se váleli celý následující den. Ladě zase neudělala dobře klimatizace v autobusu a taxíku. Původně jsme chtěli ještě navštívit chrámy v okolí, ale maximálně jsme si zašli na jídlo a pomalu připravovali zavazadla na odlet do Evropy. Lada pečlivě zabalovala škebličky, aby se jí cestou nerozbily a pěchovala krosny, abychom měli co nejlehčí příruční zavazadla.

Bylo to tady. Náš poslední velký přesun na několik měsíců. Ráno jsme byli brzo na nohou, protože jsme nemohli nervozitou dospat. Vyrazili jsme tedy s předstihem na letiště, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Na letišti nás obeznámili, že jsme na špatném mezinárodním letišti. Tohle velkoměsto se 14 miliony lidmi má totiž hned dvě. Jedno pro Evropu a druhé pro Asii a Austrálii. Ladě se podlomila kolena, při představě té vzdálenosti druhého letiště a té nekonečné zácpy ve městě. Běžela ještě jednou ověřit informaci. Vyběhli jsme před letiště a chytli si prvního taxíka, kterého jsme viděli. Měli jsme necelé dvě hodiny na to, se dostat na druhou stranu města. Druhé letiště bylo vzdáleno zhruba čtyřicet kilometrů.

Taxikáři jsme vysvětlili naší situaci a řekli jsme mu, ať to bere nejkratší cestou po dálnicích. Naštěstí tu fungovaly placené dálnice velice dobře a nikdo po nich nejezdil. Byly drahé, ale nám to bylo jedno. Vysypali jsme všechny zbývající peníze a platili jsme jednu placenou část za druhou. Lada každou minutu hleděla na taxametr, jak přibývají kilometry, ale i částka a jak se nám rychle krátí čas do odletu. V hlavě počítala, jestli máme dost peněz v hotovosti. Nakonec i tento poslední problém dopadl dobře. U odbavení jsme dokonce stáli 20 min ve frontě. Spadl nám balvan ze srdce.

Odletěli jsme do Dánska. Letěli jsme Boeingem 787 Dreamliner, Lada si říkala, jestli náhodou nesetí v letadle, které před několika lety viděla, jak se u Seattlu montují. Sedačky byly pohodlné a bylo i dostatek místa na nohy. Za těch třináct hodin jsme koukli na několik filmů i seriálů. Z Kodaně jsme následně letěli do Prahy, kde nás na letišti vyzvedl Kuba a Adélka. A tím naše 19 měsíců dlouhé dobrodružství skončilo. Byli jsme doma. Nebylo tu tak čisto jako v Austrálii, ani tu nebyl bordel jako v Thajsku. Prostě ta naše Česká Republika.

8. 9. - 10. 9. 2017

Angkor hlavní sídlo Khmerské říše

S prvními ranními paprsky jsme nastoupili do rikši a vyjeli na okružní jízdu ke chrámům. Nejdříve jsme si ovšem museli zařídit celodenní vstupné. Po vystání fronty si nás u okénka vyfotili a předali nám papírovou průkazku. První zastávkou byl komplex  Angkor Wat ze dvanáctého století. Přešli jsme lávku přes kanál a směřovali k chrámu. Jeho věže se přibližovaly a cestou jsme potkávali menší starobylé objekty. Když jsme došli k chrámu zarazilo nás, jak je hodně zničený. Z dálky vypadal jako kdyby přestál všechny ty roky bez velké úhony.

Ale z blízka bylo vidět, jak hodně toho prožil. Našli jsme pár míst, kde byly stále patrné fresky. Byly zde i některé kompletní sochy, ale mnoho jich nezbylo. Postupovali jsme komplexem a procházeli jednotlivé části. Dokonce jsme zavítali i do horního patra věže z kterého bylo vidět, jak je komplex obklopen pralesem. Muselo to být neuvěřitelně nádherné místo před mnoha staletími. Několikrát jsme se zastavili u lidí, kteří vatovými štětečky restaurovali části maleb. Říkali jsme si, že než dokončí celý komplex, tak budou moci začít znovu.

Při cestě zpátky jsme potkali skupinu makaků, kteří si udělali z motorky odpočívadlo. Zanedlouho jsme se potkali s naším doprovodem, který nás vysadil u dalšího chrámového komplexu. Byl jím Angkor Thom nejdříve jsme přejeli po mostě, který vedl přes kanál chránící komplex. Řidič nám cestou zastavoval, abychom si mohli udělat fotky a při tom nám vyprávěl historii míst. Zmínil se i o tom, jak Francouzští kolonisté zplundrovali jednotlivé chrámy. Cestou jsme viděli mnoho slonů, kteří vozili turisty mezi památkami.

Poté jsme zavítali ke chrámu Bayon, který na nás udělal dojem svým vyobrazením obličejů. Věže měly tvar čtyř obličejů hledících na všechny strany.

Byla tu spoustu památek, které jsme navštívili. Těžko to všechno popsat. Byly jimi Baphuon, Phimeanakas, Tep Pranam, Prasat Preah Palilay. Všechno byly úžasné stavby se svojí tajemnou energii. Cestou jsme viděli i jednoho neobyčejného ptáka, byl jím dudek chocholatý (Upupa epops).

Také jsem tu našel pavouka velkého jak dlaň. Lada ho nechtěla vyfotit tak jsem se toho musel ujmout já, ale nechtělo se mi to zaostřit. Lada nebyla moc nadšená, když jsem jí řekl, ať k němu dá ruku, aby bylo vidět jak je velký. Ale je to statečná holka.

Velice se nám také líbila Zeď slonů, kde bylo mnoho vyobrazení těchto velkolepých zvířat. Jeli jsme dál k dalším z menších chrámů Thommanon, Chau Say Tevoda Temple a Ta Keo. Nedaleko jsme si dali oběd, který byl velice dobrý. Už mě tu ani nepřekvapilo, že jsem měl v jídle kus plastového pytlíku.

Konečně jsme přicházeli k chrámu, který byl stále pohlcen džunglí. Na chrám Ta Prohm jsem se těšil více nežli na  Angkor Wat. Mnohé části byly pobořené. Některé drželi jen díky kořenům, které obepínaly starobylé zdi. Ono spojení živých stromů vyrůstajících z kdysi prosperujícího chrámu, bylo naprosto úchvatné. Dlouho jsme se procházeli tímto chrámem a obdivovali jednotlivé mohutné stromy spočívající na ruinách civilizace.

Je zajímavé se kouknout na chrámové komplexy ze satelitních snímků. Je to jediný pralesa v okolí. Zbytek údolí je nekonečné rýžové pole. Zjevně jen díky posvátnosti místa to tu není vykácené celé. Pár set let nazpátek by okolo chrámů nebyl ani kus pralesa. Teď je pohlcen. Ono uvědomění si pomíjivosti civilizace. Toho, jak málo stačí, aby se vše okolo proměnilo v prach. Ta tíha času v které lidský život nic neznamená. To je to hlavní, co si z tohoto místa odnášíme.

Byli jsme vyčerpaní z vedra a vydali se k hotelu. Plácli jsme s sebou do bazénu a přemýšleli. Než k nám přišla ukecaná Australská důchodkyně ze Sydney a vymlela nám díru do hlavy.

7. 9. 2017

Siem Reap

Probudili jsme se dřív a pozorovali bouři, která přinesla mohutné přívaly deště a blesky krásně osvětlovali celý pokoj. Počítali jsme každou minutu do odletu letadla. Vůbec se nám nechtělo do toho deště. Vytáhli jsme si nepromokavé věci a vyrazili. Nic jiného nám nezbývalo. Přišli jsme mokří na letiště a snažili se ze sebe oklepat a vyždímat co nejvíce vody z našich věcí. Nastoupili jsme do letadla a vzlétli. 

 Poté, co jsme přistáli v Kambodžské provincii Siem Reap na nás dýchla minulost. Vypadalo to tu jak z archivních záběrů České televize. Museli jsme si zaplatit vstup do země v amerických dolarech a pak si celníci vzali naše pasy. Sedělo vedle sebe 15 úředníků v armádních uniformách a házeli si pasem od člověka k člověku, který do pasu přidal podpis nebo razítko. Jejich obličeje byly velice nepohostinné. Ale nakonec nám flákli pasem o pult a mohli jsme jít. Oficiálně je Kambodža konstituční monarchie, ale za nitky tu stále tahají bývalý vůdci rudých khmérů, kteří mají na rukách hodně krve. Byli jsme moc rádi, že na nás čekal člověk od hotelu s rikšou. Dopravil nás do hezkého hotelu s bazénem. Bazén na hotelu to je základ. Jinak se u rovníku špatně odpočívá.

Odpoledne jsme zašli do centra, kde bylo museum plné informací o místní historii. Cestou jsme šli parkem, ve kterém byly vzrostlé stromy. Nečekali jsme, že uprostřed města potkáme několik stromů naprosto obalených netopýry. Radě jsme okolo nich prošli v rychlosti, protože jsme nechtěli schytat nemilé překvapení ze stromu. Pokusili jsme se načerpat alespoň základy. Ale bylo toho opravdu hodně. Vždyť jsou tu dochovány chrámy ze začátku sedmého století. My jsme přiletěli za tím nejznámějším chrámem Angkor Wat, který pochází z 12. století. Ale zjistili jsme, že tu toho uvidíme mnohem a mnohem více. Střídala se tu jedna mocná říše za druhou a stavěla monumenty překonávající čas. I náboženství se zde vystřídala mnohokrát.

Je to zajímavý pohled do historie. Jak může tak úspěšná civilizace skončit jako jedna z nejchudších zemí na světě. Civilizace přicházejí a odcházejí, podle toho, jestli se dobře starají a využívají své zdroje. Jen čas ukáže, jak to dopadne stou globalizovanou plýtvavou  civilizací naší doby.

Vyšli jsme z muzea s hlavami jak pátrací balón. Bylo strašné vedro a dusno. Vzali jsme si tedy rikšu, která nás dovezla na tržiště. Lada si to užívala, prodejci na ní hulákali a předváděli svoje zboží. Líbila se jí ta spousta věcí, které si může ošahat nebo si k nim přivonět. Každá ulička měla svoje kouzlo. Několikrát se zastavila u šál a zkoumala, jak jsou udělané. Neodolala a koupila několik dárků. Také chtěla přivést nějaké dobré koření, abychom jsme si mohli přivést kousek místní kuchyně také do Čech.

Já jsem se chtěl držet stranou, ale moc mi to nešlo. Stačilo popojít pár metrů a už mi cpali nějaké věci. Holešovická tržnice je tak klidné a prostorné místo v porovnáním s tímto. Ale mělo to tu svoje kouzlo. Prošli jsme mnoho úzkých uliček plných zboží. Chvíli jsme se zastavili a pozorovali, jak několik lidí porcovalo obrovské kvádry ledu. Nejhorší ulička byla ta s jídlem. Tam to opravdu smrdělo. Z paměti nám jen tak nezmizí pohled na prasečí hlavu, která byla obsypána mouchami. Neměl jsem daleko k tomu, aby se mi zvedl žaludek. Potkali jsme mnoho turistů, kteří byli sinalí v obličeji, jedna paní jen tak tak vyběhla na ulici a blinkla si.  Pomalým krokem jsme šli do hotelu a pozorovali jsme ruch na ulicích.

Večer jsme si opět užívali u bazénu, ale trochu jsme se tu báli všudypřítomných komárů. Mohou přenášet zákeřné choroby a nám se nechtělo znovu onemocnět.

6. 9. 2017

Poslední dny na Phuketu

Vyměnili jsme si opět role a blbě začalo být Ladě. Další dva dny strávila v pokoji a já se šel občas někam projít, nebo si zaplavat. Ale nenašel jsem dobrá místa na šnorchlování, ani jsem se v moři neosvěžil. Moře totiž mělo teplotu chcanek. Ladě jsem donesl dobrý čerstvý džus, který posléze vyzvracela. Druhý den jsme šli k doktorovy, protože byla zcela dehydratovaná, nic v sobě neudržela. Plácli jsme se přes peněženku, Lada dostala antibiotika a další léky. Já jsem se párkrát prošel po městě a na vyhlídku. Lada pozorovala z postele makaky. Kradli věci perzonálu hotelu. Jednou jsme slyšeli „Help Help Help!“ Pán nechal otevřené okno a měl dospělého samce v pokoji. Malý Thajec se ho pokoušel vyhnat holí, ale moc mu to nešlo. Pokojové občerstvení také neubránil. Lada byla i rozladěná z pokojských. Myslely si o ní, že asi spadla z višně, když po nich chtěla, aby uklidily koupelnu.

Ladě bylo po antibiotikách lépe a tak vylezla z pokoje. Došli jsme do města a schovali se před prudkým deštěm. Stáli jsme pod stříškou a sledovali, jak místní sbírají vodu do lavorů a kýblů. Netrvalo to ani 20 minut a měli vypráno, všechnu tu špínu a chemikálie vylili na chodník před své stánky. Nechtělo se nám čekat na konec deště. Vyrazili jsme zpátky do hotelu. Proběhli jsme po chodníku, ze kterého se zatím stala malá dravá říčka, která unášela spoustu věcí. Vyždímali jsme oblečení a zalezli do postele. Když přestalo pršet, Lada se vydala na nákupy perel a jiných drobností. To už jí bylo dobře.

Večer jsme se vydali na vyhlídku a pozorovali západ slunce nad Phi Phi. Byl to okouzlující poslední večer. Na vyhlídce jsme našli historické fotky ostrova. Bylo neuvěřitelné, jak se během pár let prales pod vyhlídkou změnil. Bylo tu pár domků  u pobřeží a teď se zde tísnil jeden dům vele druhého. Ty  postupně vytlačovaly hotelové komplexy. Bohužel jsme nestihly ani polovinu toho, co jsme chtěli, ale aspoň něco. Ráno jsme dostali zadarmo snídani, což rozhodně nevylepšilo naší spokojenost s hotelem, kde nešel ani internet. A o hygieně ani nemluvě. Vypluli jsme za krásného rána. Cesta ubíhala rychle a my jsme za chvilku už byli v hotelu ve městě Phuket.

Večer pro nás přijel taxík a vezl nás na sever ostrova. Nasedli jsme na naši loď. Byla to replika lodi džunka. Pluli jsme vstříc západu slunce nad národním parkem Ao Phang-nga. Plavba probíhala v klidu a pohodě. Neustále jsme něco jedli a popíjeli. Ke konci roztáhli plachtu a nechali džunku unášet větrem. Byli jsme docela zklamaní, jelikož jsme chtěli doplout k národnímu parku a vidět jeho vyhlášené strmé útesy. Museli jsme se spokojit s klidným unášením lodi po větru. Jeden mladý muž to považoval za tak romantické místo, že poklekl na přídi na koleno a požádal svojí milou o ruku.

Já jsem si zkazil zbytek cesty svojí nenažraností. Vzal jsem si jednohubku a snědl jí. Jak chutnala další jídla nevím, jelikož silná chuť zázvoru vše přebila. Nemohl jsem jí dostat s pusy ještě celý další den. Po krásném západu slunce jsme se vrátili na hotel.

Následující den nás čekal poslední přesun na sever ostrova k letišti. Sice jsme měli úplně jiné plány, ale ty se měnili každý den, podle toho, jak moc bylo Ladě blbě. Když jsme zavítali do hotelu, tak jsme vyhráli hlavní výhru. Pokoj který jsme si objednali byl plný. Dostali jsme tedy třikrát dražší apartmán za stejnou cenu a užívali si dva dny v luxusu. Opět jsme hojně využívali bazén. Měl příjemnou teplotu, byl čistý a měli jsme ho tři kroky z pokoje.

Moře bylo oproti tomu jako chcanky. Byl to opravdu smutný pohled na pláž pokrytou plastem a jiným bordelem. Když jsme šli do moře, tak se o nás otírala kotvící lana lodí a báli jsme se šlápnout na dno. Mohlo tam být opravdu všechno. Od plastových lahví počínaje až po rozbité skleněné lahve konče. Preferovali jsme tedy apartmán s bazénem, kde jsme si to užívali. Vždy jsme si zašli k pláži na něco dobrého a vrátili se. Občas jsme zahlédli i nějakou tu ještěrku na stromech.

Následující den nás čekal poslední přesun na tomto ostrově. Pěšky s krosnama na zádech jsme došli k hotelu pár metrů do letiště. Ubytovali jsme se, dali jsme si studenou sprchu a vydali jsme se k národnímu parku Sirinat. Zde jsme se šli projít na korálový útes a také jsme si šli zašnorchlovat. K našemu udivení jsme viděli hezké korály i mnoho ryb. Viditelnost však nebyla valná. Potkali jsme zde i netopýry visící na vrcholcích stromů. Vedro nás znovu přemohlo. Šli jsme se připravit do hotelu na přesun do jiného státu.

30. 8. - 5. 9. 2017

Ko Phi Phi Lee aneb nezapomenutelné šnorchlování

S prvními ranními paprsky jsme dorazili k přístavu a nalodili se na long boat. Tento malinký člun jsme sdíleli s pěti Indy, místním kapitánem a klukem z Velké Británie, který nám dělal takového instruktora. Měli jsme štěstí. Bylo nádherné ráno. První část cesty byla naprosto klidná. Mohli jsme obdivovat skaliska na západní straně ostrova Phi Phi. Sem tam byla malinká skrytá pláž, na kterou mířili první lodě s turisty.

Když jsme přeplouvali přes otevřené moře, začalo to s kocábkou trochu házet. Trvalo to sice jen dva kilometry, ale některým Indům to stačilo. S Ladou jsme se vrhli do moře u ostrova Ko Phi Phi Lee. Kolmé skály šly i pod hladinou moře kolmo dolů. Bylo nám jasné, že tady to je ráj pro potápěče a ne pro šnorchlování. Ale i tak zde byl deset metrů široký pruh, který jsme mohli pozorovat. Plavali  jsme okolo lodi a čekali na Indy. Vypadali, jako kdyby byli poprvé ve vodě, jelikož měli i plovací vesty. Musíme ovšem podotknout, že servis byl v porovnání s Austrálií na velice nízké úrovni. Prostě nás akorát přivezli na místo a vyklopili z člunu. Prášky proti mořské nemoci, či sprej do brýlí, aby se nemlžily, sem ještě nepřišly. A tak tři Indové blili z paluby a my jsme si stále flusali do brýlí. Když jsme se konečně přesunuli od člunu plavali jsme podél skal k zátoce. Některá místa byla zničená od kotvení lodí. Snažili se tu vysazovat korálový útes na betonové bloky. Nebylo tu tolik korálů jako v Austrálii, ani nebyly tak obrovské. Ale žilo to tu velice podobně. Když jsme se přiblížili k pláži, zahlédl jsem na zlomek sekundy žraloka. Ladně plaval v mělké vodě nad korály, které dosahovaly skoro až k pláži.

Když jsme ukončili první ponor, tak následovalo několik akrobatických kousků. Nejprve jsme si museli sundat ve vodě ploutve, a pak je přehodit přes palubu lodi. Nakonec jsme museli vylézt na houpající se loď po kovovém žebříčku, který byl jen tak zaháknutý za hranu lodi. Když jsme se vrátili, tři Indové zmizeli zpátky na Phi Phi a my jsme měli poloprázdnou loď. Takže jsme radostněji dojeli k další zastávce. Dali jsme si svačinku v podobě ananasu v laguně Pileh, která byla chráněna od mořských vln. Jako jediný jsem se šel kouknout, co je pod lodí. Ale mnoho jsem toho neviděl. Bylo tu písčité dno. Dojeli jsme k útesům na západní straně. Zde opravdu byl jen pár metrů široký pás k pozorování. Skaliska mizela hluboko v hlubině. Plavali jsme hodně dlouho. Bylo to vyčerpávající, ale viděli jsme zajímavé druhy korálů. Jeden byl rudo hnědý. Takový jsme viděli poprvé. Největší zážitek však bylo setkání s perutýny.

Projížděli jsme okolo zátoky Loh Samah, u které byl vstup k protější zátoce Maya. Nedaleko byla i bouda zavěšená u skály. Prý tam hlídají hnízda ptáků. Aby je mohli prodat do Číny. Určitě další zaručený lék na erekci. Docela nás to překvapilo. Domnívali jsme se, že by se v rezervaci měli živočichové chránit. Dorazili jsme k návětrné straně ostrova a kocábka se začala houpat. Ladě začalo být blbě. Koukli jsme se na legendární zátoku Maya, která hrála hlavní roli ve filmu Pláž. Byla obsypaná loďmi. Vůbec se nám tam nechtělo. Naštěstí i vstup na pláž je placený a tak jsme tam nezavítali.

Jemně jsem nahodil, že bych radši šel na tu malou protější bez lidí. Za pár sekund jsme se tam vydali. Loď zastavila, několikrát se zhoupla na vlnách a Lada začala krmit rybičky. Bylo neuvěřitelné pozorovat, jak rychle rybičky snědly všechen ananas, který z ní vyšel. Vždy do tří sekund bylo po ananasu. Lada sebrala všechnu energii a plácla s sebou do vody. Vzal jsem jí za ruku a plavali jsme k pláži. Byl tu krásný podmořský život i korály. Ale nebyl na to čas. Ono to asi není nic příjemného dýchat šnorchlem, když máte návaly zvracení. Korály byly těsně až k pláži, takže si Lada při tom spěchu poranila koleno. Vylézt na pláž nabylo také jednoduché, protože před pláží byla velká lavice z mrtvých korálů. Lehla si na pláž a rozdýchávala se. Přitom jí tekla z kolena krev. Rána byla docela hluboká. Prošel jsem si pláž během 30 sekund. A koukal jsem se do zátoky, kam přijížděla jedna loď za druhou. Za sebe jsem se radši nedíval. Tropický kousek lesa za písčitou pláží, byl vystlaný plastovými odpadky. Na cestě zpátky jsem se trochu zdržel. Uviděl jsem velkého žraloka. Ten byl mnohem větší nežli já. Možná ho Lada svým krvavým kolenem přilákala do zátoky. Chvilku jsem za ním plaval a užíval si jeho ladný pohyb okolo pobřeží. S Angličanem jsme si poté udělal ještě jedno kolečko za žralokem, protože ho chtěl také vidět. Bohužel jsme ho už nenašli.

Začalo pršet. Vydali jsme se zpátky na Phi Phi. Zvedly se vlny a přišel monzunový liják. Bál jsem se o naší elektroniku a rychle jí dal do nepromokavých vaků. Loď se houpala a obloha byla temná. Byl to dost adrenalinový zážitek. Ladě to tak nepřipadalo. Modlila se, aby to už bylo za ní, pevně se držela sedátka a klepala se zimou. Když jsme dorazili na pokoj dali jsme si vřelou sprchu a lehli do postele. Ladě začalo být lépe a mě začalo být blbě. Asi ten prokletý ananas. Spal jsem 15 hodin v kuse a nemohl jsem se ani hnout. Cítil jsem každé Lady malé pohnutí na posteli. Každý pohyb ve mně inicioval zvracení.

29. 8. 2017

Phi Phi

Plavba probíhala v klidu. Moře nebylo rozbouřené, a tak nám vadila akorát klimatizace a přeplněný trajekt. Já jsem trávil hodně času venku na palubě a snažil se zachytit útesy ostrovů. Byly to vápencové stěny vyrůstající kolmo vzhůru z moře. Nedaleko ostrova Phi Phi jsme zahlédli i národní park Ko Phi Phi Lee. Přicházel déšť a tak jsme neměli moc hezké výhledy. Byli jsme už na severní polokouli a tak tu bylo monzunové období. Holt jsme si pěkné počasí vybrali na jižní polokouli, když jsme cestovali v severní Austrálii.

Když jsme se blížili k přístavu, uviděli jsme, jak se na vertikálních vápencových stěnách drží vegetace. Dodávalo to strmým nehostinným skalám vstřícnou tvář. Bylo neuvěřitelné, jak zde vegetace bujela sytě zelenou barvou v takových podmínkách. Život, který zelená skaliska vyzařovala, byl mnohem intenzivnější nežli nivy řek v Austrálii.

Přistáli jsme na ostrově. Hned jsme pocítili, že  klidný kus tropického ráje tu nenajdeme. Proplétali jsme se úzkými uličkami mezi mnoha lidmi. Bylo tu opravdu plno. Nechtěli jsme si ani představovat, jak to tady vypadá v hlavní turistické sezoně. To je tu prý 5 x více lidí. Zanedlouho jsme našli náš hotel, z kterého jsme nebyli moc nadšení. Byl dražší nežli ten první a služby byly o hodně horší.

Ráno nás přivítal pravý monzunový liják. Padala nebesa a my jsme se zavrtali do prostěradla. Občas nás vyrušili makakové, kteří skákali po střechách. Jeden se dokonce usadil na střeše před naším pokojem. Zjevně mu bylo dobře. Seděl na hraně střechy a honil si oba ocasy. Chvílemi jsme si mysleli, že si ho musí utrhnout.

Odpoledne jsme využili počasí a šli se projít. Bylo pod mrakem a tak nebylo na padnutí. Prošli jsme si městečko v údolí. Narazili jsme na varana i na všudypřítomné oranžové mnohonožky. Procházeli jsme se po pláži a hleděli do pobřežních vod. Občas jsme narazili i na kraba vykukujícího z písku.

 Přejít na opačnou stanu ostrova v nejužším místě zálivu trvalo pár minut. A tak jsme se vydali k patě vápencových skalních stěn. Ve stromech nedaleko se proháněli makakové a vysoko nad nimi létali orli.

Velice nás potěšil výlet na molo. Zahlédli jsme spoustu druhů tropických rybiček. Doufali jsme, že zde nalezneme bohatý podmořský život. Ale budeme muset být opatrní, mořští ježkové měli opravdu dlouhé bodliny. Zbytek dne  jsme odpočívali, protože Ladě nebylo stále moc dobře.

Následujícího rána nás probudili opět makakové prohánějící se po střechách a monzunový déšť. Hned, jak se trochu vyčasilo, vyrazili jsme na jihovýchodní cíp ostrova. Nacházela se tam Long Beach. Cesta byla zajímavá. Procházeli jsme okolo pobřeží. Často jsme vyrušili mnoho krabů na skaliskách, ale také jsme narazili na vyhřívajícího se varana. Procházeli jsme místním deštným lesem až k oné pláži. Cestou jsme potkali mnoho hotelů a jiných ubytovacích zařízení. Ty bychom s chutí vyměnili za náš hotel.

Dorazili jsme na pláž a začali jsme se slunit. A také šnorchlovat. Nic moc jsme neviděli a brýle se nám rychle mlžily. Ale pár rybiček jsme viděli. Lada byla unavená a tak se opalovala. Já na to vůbec nejsem a tak jsem se vydal k Žraločím útesům. Nebál jsem se žraloků, ale lidí. Všude pluly vodní taxíky a dělaly z moře nebezpečnou dálnici. Když jsem onen koridor proplul  otevřel se mi jiný svět. Voda zde nebyla tolik kalná a korály se začaly objevovat mnohem častěji. Nakonec jsem proplouval kolem útesů překypujícím životem. Nemohl jsem se vynadívat. Věděl jsem, že šnorchlování na které se chystáme další den, bude stát za to. Když jsem se vracel zpátky, tak jsem se lekl středně velkého žraloka. Jen kolem mě proplul v úctyhodné vzdálenosti a zmizel. Horší bylo se dostat přes dálnici, kde proplouval jeden vodní taxík za druhým. Trošku jsem se zapotil, ale zvládl jsem to. Později jsem se dozvěděl, že tu jezdí hlava nehlava a už několikrát místní posekali šroubem člověka. Nedivil jsem se, že jsme tu neviděli ani želvu s takovýmto provozem.

Večer jsme si zašli na pizzu a pak do Banana baru. Tam jsme se koukali na film Pláž s Leonardo Dicaprio. Ten se natáčel jak tady na ostrově, tak v národním, parku kam jsme jeli následující den. Po tom, kdy se tento film natočil, se stala tato oblast velice oblíbená. A ztratila své kouzlo panenského ráje, o kterém pojednává film. Tam i tady onen pomyslný ráj pošramotilo množství lidí. Holt když nemůžete ani si jít zaplavat, protože všude kotví lodě, na plážích je plno odpadků a zakotvené lodě. Prostě to není ono.

26. 8. - 28. 8. 2017

Phuket

V noci jsme přiletěli na ostrov Phuket a vzali si taxíka. Jelikož jsme chtěli ušetřit, tak jsme vlezli do minibusu ještě s dalšími 8 lidmi, na které jsme museli ovšem počkat, než je řidič sežene. Začátek cesty byl klidný, ale pak jsme přijeli do hlavního města ostrova Phuket. Zde to žilo a tak jsme byli rádi, že taxík nabral směr do hor. Za nimi bylo západní pobřeží se svými věhlasnými plážemi Kata a Karon. Byli jsme dost ztracení a tak jsme nechávali vše na taxikáři. On vyhazoval jednoho člověka za druhým před hotely. Všude to vypadalo až moc živě. Byla to jedna velká párty. Modlili jsme se, aby nás vysadil na nějakém klidném místě. V tom jsme dorazili k pláži Patong. Zde to nebyla párty. Byla to naprostá zběsilost. Už jsme asi moc starý na takovéto věci. Vypadalo to, jako kdyby nejnadrženější a nejšílenější bílí obyvatelé planety přišli na tohle místo a rozhodli se tu zapomenout na své starosti.  Všichni byli opojení vším možným a auto nemohlo ani projet skrz hlavní silnice. Byli jsme moc rádi, že tu vysadil dva osamělé muže z taxíku a jeli jsme zpátky na jih. Zde byly ony pláže Kata a Karon.

Taxikář si neustále bral náš telefon a jezdil zprava doleva. Stále nemohl najít náš hotel. Byli jsme poslední v autě a tak to bylo trochu nepříjemné. Opravdu nepříjemné to bylo, když zastavil u jedné vedlejší silnice a řekl, že jsme tady. No čekali jsme, že na nás někdo vyběhne z lesa a ukončí naše trápení s taxikářem. Ale nakonec jsme došli po chvilce k našemu hotelu. Byli jsme spokojeni, jelikož to bylo naprosto klidné místo. Ráno jsme se probudili v příjemném čistém malém hotelu. Před okny jsme měli bazén a pár palem. Byli jsme tak unavení, že jsme se ani nešli projít okolo. Ten den patřil povalování se v posteli a koukání na Game of Thrones.

Další ráno už jsme měli trochu energie a tak jsme šli k plážím. Vlny byly docela velké a tak to byla sranda. Ladu dokonce smetla vlna až si poškrábala rameno o dno do krve. Odpoledne se Laděnka válela u bazénu a zbarvila se do rudé barvy. Každý den jsme vyzkoušeli nějaké restaurace. Většinou se nám výběr vydařil, ale někdy to bylo moc pálivé nebo prostě nechutné. Já jsem si hodně oblíbil čerstvé kokosy.

Tím to skončilo. Laděnka dostala teplotu a já se válel u bazénu. Občas jsme se smočil nebo něco malého ukuchtil či nakoupil. Také jsem nosil dobroty z blízké restaurace. Někdy se Lada vydala na jídlo se mnou. A to byl její vrchol aktivit, protože měla teplotou 38 stupňů. Při pocitové teplotě 40 stupňů a vlhkosti vzduchu 90%, ležela ve vlastní šťávě. Nechtěla pouštět klimatizaci, jelikož si myslela, že je nemocná z velkých teplotních rozdílů. Já jsem aspoň mohl z okna pozorovat pár místních řemeslníků, jak balancují na bambusovém lešení.

Po třech dnech jsem se tak nudil, že jsem nechal nemocnou Laděnku doma. Nad hotelem byla stezka do hor. Vydal jsem se na vrcholek, kde spočívala socha velkého Buddhy. Tady jsem nepotkal jediného turistu. Nedivil jsem se, žádný šílenec by přece v takovém vedru nešplhal do hor. Pot ze mě tekl čůrky a sotva jsem lapal po dechu. Když jsem došel k hlavní silnici vedoucí k Buddhovi, uviděl jsem slony indické (Elephas maximus indicus). Byli přivázaní řetězy a měli na sobě sedadla pro turisty. Chvilku to trvalo, ale na konec jsem došel až na horu.

Tam jsem si sedl do stínu a počkal, až ze mě přestane téct pot. Oblečení jsem mohl ždímat. V tu chvíli ke mně přistoupil chlap z Německa a dal mi ledovou kávu. Hezky jsme si pokecali o cestování a já se vydal k soše. Nebyla ani dokončená, protože ji začali stavět po ničivé vlně tsunami v roce 2004. Ta usmrtila dohromady 230 000 lidí.  Měl jsem výhled na vrcholky pohoří, které tvořily páteř ostrova. Byly stále zelené. Zde les ještě odolával náporu lidí.

Moc jsem se nezdržoval, jelikož na mě čekala Lada. Ale zastavilo mě jedno zvířátko makak jávský (Macaca fascicularis). Chvilku jsem ho pozoroval a on mě. V klidu jsem ho fotil až do doby, než uslyšel šustění igelitu. Hned se vrhl na turistu s igelitovou taškou. Skočil po ní a chtěl zní dostat něco dobrého. Po takovémto setkání jsem si radši dával pozor na věci. Když jsem došel pod horu za Ladou byl jsem opět úplně mokrý. Skočil jsem do sprchy a bazénu. Vyrazili jsme na oběd a já si pak zase udělal samostatnou procházku po plážích, z které mě vyhnal déšť.

Ladě bylo stále špatně, ale měli jsme už vše objednané. A tak nastal po týdnu přesun. Taxík nás ráno dovezl k přístavu v Phuketu a zanedlouho jsme byli na lodi. Mířili jsme k ostrovu Phi Phi.

20. 8. - 26. 8. 2017