Probudili
jsme se dřív a pozorovali bouři, která přinesla mohutné přívaly deště a blesky
krásně osvětlovali celý pokoj. Počítali jsme každou minutu do odletu letadla.
Vůbec se nám nechtělo do toho deště. Vytáhli jsme si nepromokavé věci a
vyrazili. Nic jiného nám nezbývalo. Přišli jsme mokří na letiště a snažili se
ze sebe oklepat a vyždímat co nejvíce vody z našich věcí. Nastoupili jsme do
letadla a vzlétli.
Poté, co jsme přistáli v Kambodžské provincii Siem Reap na nás
dýchla minulost. Vypadalo to tu jak z archivních záběrů České televize. Museli
jsme si zaplatit vstup do země v amerických dolarech a pak si celníci vzali
naše pasy. Sedělo vedle sebe 15 úředníků v armádních uniformách a házeli si
pasem od člověka k člověku, který do pasu přidal podpis nebo razítko.
Jejich obličeje byly velice nepohostinné. Ale nakonec nám flákli pasem o pult a
mohli jsme jít. Oficiálně je Kambodža konstituční monarchie, ale za nitky tu
stále tahají bývalý vůdci rudých khmérů, kteří mají na rukách hodně krve. Byli
jsme moc rádi, že na nás čekal člověk od hotelu s rikšou. Dopravil nás do hezkého
hotelu s bazénem. Bazén na hotelu to je základ. Jinak se u rovníku špatně
odpočívá.
Odpoledne
jsme zašli do centra, kde bylo museum plné informací o místní historii. Cestou
jsme šli parkem, ve kterém byly vzrostlé stromy. Nečekali jsme, že uprostřed
města potkáme několik stromů naprosto obalených netopýry. Radě jsme okolo nich
prošli v rychlosti, protože jsme nechtěli schytat nemilé překvapení ze
stromu. Pokusili jsme se načerpat alespoň základy. Ale bylo toho opravdu hodně.
Vždyť jsou tu dochovány chrámy ze začátku sedmého století. My jsme přiletěli za
tím nejznámějším chrámem Angkor Wat, který pochází z 12. století. Ale zjistili
jsme, že tu toho uvidíme mnohem a mnohem více. Střídala se tu jedna mocná říše
za druhou a stavěla monumenty překonávající čas. I náboženství se zde
vystřídala mnohokrát.
Je
to zajímavý pohled do historie. Jak může tak úspěšná civilizace skončit jako
jedna z nejchudších zemí na světě. Civilizace přicházejí a odcházejí, podle
toho, jestli se dobře starají a využívají své zdroje. Jen čas ukáže, jak to
dopadne stou globalizovanou plýtvavou
civilizací naší doby.
Vyšli
jsme z muzea s hlavami jak pátrací balón. Bylo strašné vedro a dusno. Vzali
jsme si tedy rikšu, která nás dovezla na tržiště. Lada si to užívala, prodejci
na ní hulákali a předváděli svoje zboží. Líbila se jí ta spousta věcí, které si
může ošahat nebo si k nim přivonět. Každá ulička měla svoje kouzlo.
Několikrát se zastavila u šál a zkoumala, jak jsou udělané. Neodolala a koupila
několik dárků. Také chtěla přivést nějaké dobré koření, abychom jsme si mohli
přivést kousek místní kuchyně také do Čech.
Já
jsem se chtěl držet stranou, ale moc mi to nešlo. Stačilo popojít pár metrů a
už mi cpali nějaké věci. Holešovická tržnice je tak klidné a prostorné místo v
porovnáním s tímto. Ale mělo to tu svoje kouzlo. Prošli jsme mnoho úzkých
uliček plných zboží. Chvíli jsme se zastavili a pozorovali, jak několik lidí
porcovalo obrovské kvádry ledu. Nejhorší ulička byla ta s jídlem. Tam to
opravdu smrdělo. Z paměti nám jen tak nezmizí pohled na prasečí hlavu, která
byla obsypána mouchami. Neměl jsem daleko k tomu, aby se mi zvedl žaludek. Potkali
jsme mnoho turistů, kteří byli sinalí v obličeji, jedna paní jen tak tak
vyběhla na ulici a blinkla si. Pomalým
krokem jsme šli do hotelu a pozorovali jsme ruch na ulicích.
Večer
jsme si opět užívali u bazénu, ale trochu jsme se tu báli všudypřítomných
komárů. Mohou přenášet zákeřné choroby a nám se nechtělo znovu onemocnět.
6.
9. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat