Paparoa National Park

Na kempovacím místě u hospody nás přivítal nás rázný hostinský. Vysvětloval nám kde si postavit stan a pak jsme ho uviděli, ten hamburger vypadal božsky. Postavili jsme stan a už jsme si objednávali flák masa mezi houskami. Dali jsme si pivo. Naštěstí je tu zvykem, že vám dají ochutnat do panáka pivko a pak si vyberete, které si chcete dát. Naštěstí jsme si vybrali dobré hořké pivečko. Nejprve jsem chtěl vybrat pivo s názvem Bohemian Pilsner, které má společného s Českým pivem akorát ten název. Dali jsme si v hospůdce ještě jednu pintu piva, povídali si, až se holky dostaly na vztahová témata. Byl jsem do tohoto rozhovoru také zatažen, ale bohužel jsme v debatě moc dlouho nepokračovali, protože nás pan hostinský přerušil, že bude zavírat. Šli jsme si zaslouženě lehnout. To se nám ten nízkonákladový kemp pěkně prodražil. Má to dobře udělaný pan hospodský. 

Na západním pobřeží jsme si udělali výlet na Cape Foulwind. Tento výběžek s příkrými útesy a skalnatým pobřežím je útočištěm pro mnohé ptáky i savce. Viděli jsme zde tuleně v hojném počtu.

Jeli jsme okolo západního pobřeží, bylo pod mrakem. To znamená, že jsme měli velké štěstí, většinu roku tu proprší. Jelikož je to jedno z nejmokřejších míst na planetě. Po chvilce jsme narazili na Paparoa National Park zastavili jsme u Pororari river. Šli jsme na procházku údolím, která za pár let bude opět přeplněna turisti, protože tu plánují udělat nový Great Walk. Chtěl jsem udělat větší procházku, ale předpověď počasí nevypadala moc příznivě. A tak jsme se vydali prozkoumat tohle údolí. Nezabralo nám to ani hodinu se dostat na jeho konec, ale zážitků nám to dalo nespočet. 

Vstup do údolí lemovali vysoké skalní masivy, tyčící se příkře vzhůru. Místní vegetace byla neuvěřitelná, kapradiny se střídali s palmami a stromovými kapradinami. Stromy Rata kvetly jasně červenou barvou a dodávaly zvláštní půvab zelenému údolí. Ten pocit byl zvláštní, za každou zatáčkou jsem viděl, jak na mě zaútočí Raptor. Bylo to opravdu jak v Jurském parku. Vůbec bych se nedivil, že by tady i mohl přežít tvor z těchto dávných dob. Ale oni vlastně ptáci jsou jejich potomci, tak je to vlastně i pravda. 

O kousek dál jsme zastavili na povinné zastávce pro každého turistu, který jede kolem. Pancake Rock neboli palačinkové skály jsou místní atrakcí dlouhá léta. Nikdo neví, jak vlastně vznikli, ale jsou úchvatným geologickým útvarem. A musíme říct, že i velice fotogenickým. Tuhle malou procházku jsme si užili, ale to už ke konci na nás začali padat první kapky deště. Jelikož byl čas oběda, tak holky vařily v dešti spolu se sand fly, zatím co já jsem v bezpečí a suchu auta studoval poněkolikáté mapu, kam budou směřovat naše další kroky.

Jeli jsme cestou do vnitrozemí, na další den jsme měli naplánovaný výlet na Avalanche Peak. Ale špatné počasí s námi drželo krok. Dojeli jsme do Arthurs Pass. Hlavním bodem výpravy bylo vidět místní papoušky Kea. Jsou to jediní horští papoušci na světě a bohužel jsou na pokraji vyhynutí. Turisti je krmí a oni se slítávají až k lidským sídlům v horách. Bohužel jim vysokoenergetická strava škodí a oni umírají. Hned první zastávku na parkovišti ve vysoké nadmořské výšce jsme měli možnost vidět ukázku tohoto problému. Byl zde papoušek Kea a také lidi, kteří mu dávali chleba. Je to tady opravdu na každé ceduli.! Nekrmte ptáky Kea ! Marná snaha někteří turisté holt nemají inteligenci ani jako ten papoušek. Jeden článek určitě budu věnovat těmto individuím. 

 

Dojeli jsme do horského městečka a ženská část osazenstva prosadila ubytování v hostelu, jelikož pršelo a také byl Silvestr. Musím říct, že i mě bylo příjemně, když jsem déšť pozoroval z okna. O půlnoci jsem rozdělával šampaňské, které málem špuntem vysklilo zarámovanou mapu (byla naštěstí za plexisklem …), následně jsem ho rozlil do skleniček, ale také Adélce na oblečení. Uvidíme, co nám ten Nový rok přinese za nová dobrodružství!

31. 12. 2016

Národní park Nelson Lakes

Vjeli jsme do národního parku Nelson Lakes. Ten se nachází uprostřed severní části jižního ostrova. Tahle hornatá oblast je výrazná svými ledovcovými jezery, která lákají mnoho dobrodruhů. My jsme se vydali, spatřit jezera z výšky. Zaparkovali jsme nad jezerem a vydali jsme se nahoru. Ale moc jsme si to neužívali. Bylo brzo ráno, byla mlha a mraky byly těžké, hodně nízko a viděli jsme úplné prd. Aspoň jsme neviděli kam, až musíme vystoupat. Postupně se nám měnila krajina, pod nohama. Kořeny stromů vystřídaly keře. Postupně jsme došli, až do alpinského pásma. Místní rostlinky nás okouzlily. Tak tvrdošíjně se držely na skalnatém podloží.

 

 Měly různorodé tvary, které jsme ještě neviděli.

Užívali jsme si roztodivnou květenu a nebylo nám tolik smutno po krásných výhledech. Čas plynul a my jsme už šli po suťovitém hřebeni hory. Na východní straně, kam od rána svítilo sluníčko, se postupně zvedaly mraky.  Konečně se nám začínaly objevovat první výhledy a začali jsme zjišťovat, kudy to vlastně jdeme. Měli jsme v plánu dojít na Julius Summit, ale nepodařilo se nám to. Dali jsme si oběd asi hodinu a půl před vrcholem. Bylo to pomalu jako den a noc, které dělilo jen několik metrů skalního masivu. Otevřel se nám výhled do východního údolí. Byla to paráda, moc jsme si to užívali. Říkali jsme si, jak už budeme mít za chvilku krásně. A měli jsme asi tak pět minut. Sluníčko se přehouplo nad obzor a začalo ozařovat západní údolí, které bylo do té doby ve stínu a bylo stále zcela zahaleno mraky. Ty se začaly hrnout přes nás, jelikož jsme byli na hřebenu hory. Zase jsme viděli akorát mraky a občas něco ve východní části pohoří. 

 

Když jsme byli skoro na konci naší cesty zpátky k parkovišti, všechny mraky již odpluly ze západního údolí. Konečně jsme měli výhled na krajinu všude kolem nás. Trochu nás mrzelo, že se zvedly až tak pozdě, ale měli jsme před sebou ještě dlouhý přesun na západní pobřeží. Když jsme došli k autu, mraky se rozplynuly, jako by ani ten den nebyly. Na Zélandu se holt počasí mění rychleji, než si já měním trenky. 

 

Vyjeli jsme, cesta byla dlouhá a tak to Adélka hned od začátku využila ke spánku. Tenhle přesun až k pobřeží nebyl v plánu, ale měl jsem energii tak jsem jel dál. Nastala otázka, kde se ubytujeme. Lada našla nízkonákladový kemp vedle hospody. No proč ne. 

  

 30. 12. 2016

Písečná kosa Farewell Spit a Te Waikoropupu Springs

 

Po pozdním příjezdu ke kose  Farewell Spit jsme vyšli na nedaleký kopeček a pozorovali jsme tento jedinečný ekosystém, který dosahoval do vzdálenosti 35 kilometrů. Na konci cesty bylo poslední obydlí, což byl kemp, ve kterém jsme se ubytovali. Bylo to trošku obtížné, protože již jsme byli na návětrném západním pobřeží. Takže stavění stanů byla docela sranda. Celý večer jsme se bavili pohledem na jeden stan a typovali, který poryv větru ho složí k zemi. 

 

Ráno jsme byli překvapeni, ale stan to vydržel. Trošku rozespalí jsme vyšli na Wharariki Beach. Neměli jsme nejlepší spaní, furt nás budili ovce nebo skřehotání nějakého opeřence. Až při snídani jsme zjistili, že v campu mají rodinku pávů.  Pláž nás dokonale probrala smrští písku do obličeje. Přes písečné duny jsme došli ke skalnatým útvarům tyčících se nad pobřežím. Některé protínali pláž a bylo obtížné je obejít po písku suchou nohou. Tak trochu jsme si zapomněli zjistit, kdy je příliv a odliv.

 

 Když jsme dorazili k první překážce tak jsme málem „šlápli“ na dva lachtany odpočívající na pláži u skalního výstupku. Adélka rovnou prohlásila, že nebude pokoušet vlny a zrovna se dala do svlékání bot. Já s Ladou jsme zkoušeli vždy kousek popojít a vylézt na skálu než přijde další vlna, ale nešlo to. Když odešla jedna větší vlna, tak Lada neohroženě běžela zpět k pláži a cestou se minula s lachtany, které jsme vyrušili z rozjímání. Skoro na pláž doběhla suchou nohou. Já jsme se ještě několik minut snažil balancovat na skále, ale to už mě holky s úsměvem míjely a hopskaly ve vlnách. Rozhodl jsem se, že také budu muset sundat boty. Bohužel suchou nohou jsem nedošel ani na jednu z pláží.  Šli jsme dál a hledali nějakou stezku, která by nám pomohla zdolat skaliska oddělující další pláž. Po chvilce hledání jsme vylezli na skálu a za chvilku zase cupitali po další pláži. 

 

Objevily se další ještě úchvatnější skalní útvary, byla to radost pro oko. O kousek dál byli další Fur Seals, tedy lachtani. Šel jsem k jednomu blíž, jelikož se moc nehýbal. Po chvilce mi bylo jasné proč. Z tlamy mu šla pěna, a byl slušně potrhaný, ale stále žil. Snad se z toho dostane. Šli jsme dál po pěšině, která vedla na pastviny. Opět naše oblíbené přecházení pastvin. Adélka se toho nebála a šla jako první na pastvinu plné krav s telaty. Chtěli jsme nerušeně mezi nimi projít, ale lehce to nešlo. Adélka rozpřáhla ruce a začala si s kávami povídat a tleskala na ně. Jedna kráva na ní chvilku koukala, trošku poodešla, udělala velký bobek a pak na ní útočně poposkočila. V tu ránu jsme už byli s Ladou za plotem, jelikož jsme věděli, že to nebude tak jednoduché. Zkoušeli jsme najít nějakou jinou pěšinu, ale nezbylo nám nic jiného než se prodrat roštím k pastvině pro ovce a jít tou. Ovce aspoň vědí, kdo je vrcholový predátor. 

Další zastávkou byla Farewell Spit. Šli jsme asi 4 kilometry po pláži a pak jsme přešli na druhou stranu kosy přes duny, pak jsme se vrátili zpátky. Dál jak 4 kilometry jsme nemohli, byl tam zákaz vstupu kvůli tomuto unikátnímu místu. Když jsme viděli, kolik introdukovaných druhů bylo na začátku tohoto krásného místa, ani jsme se nedivili. Mohli jsme se dostat i dál, ale to bychom si museli zaplatit výpravu na traktoru s průvodcem a to se mám opravdu nechtělo. 

 

Adélka chtěla řídit v opačném směru vozovky a tak jsem předal řízení. Dále to komentovat nebudu. A nakonec to i dopadlo dobře. 

Vraceli jsme se stejnou cestou na jih, jelikož tu ani jiná není. Průvodce mi prozradil, ať zajedeme do Te Waikoropupu Springs. Je to jeden z nevětších sladkovodních pramenů na světě. A jeho průzračná voda je naprosto unikátní. Člověk by do té vody hned skočil, ale nemůže. Nemůžete do ní ani smočit prst jelikož je to dle maorských zvyků zakázané. A ty je třeba ctít. 

 

Další rychlou zastávkou by The Grove Treck, který nás zavedl do skalní rozsedliny, na jejímž konci byl výhled do údolí. Nás především zaujali neuvěřitelné liány, připadali jsme si jak v Tomb Raideru.

Jeli jsme dalších pár hodin a zastavili jsme na odpočívadle s nádherným výhledem, dali jsme si večeři a šli spát. Další den bude náročný.

  

 29. 12. 2016