Te Urewera National Park

Cesta k pralesům nás vedla okolo pobřeží. Byl nádherný den a Lada se chtěla vykoupat. Bohužel zdejší pláže byly velice nepřívětivé a tak jsme jeli rovnou do Te Urewera National Park. Dojeli jsme k jezeru nacházející se ve výšce přes 600 metrů nad mořem. Zaparkovali jsme s vyhlídkou na jezero. Šli jsme se projít do místních jeskyň. Procházka to byla příjemná, ale opravdovou jeskyni jsme nenašli, jen to byly naházené balvany na sebe a mezi nimi bylo spousta skulin. Později jsme se dozvěděli, proč tomu tak bylo. Nacházeli jsme se v obrovském sesuvu, který před 2200 lety přehradil údolí. A obrovské jezero Waikaremoana bylo na světě. Být obyvateli pod jezerem rozhodně bych neměl lehké spaní. Sesuv nebyl zas tak široký, aby vydržel neklidnou novozélandskou půdu.

Večer jsme dojeli k Rosie bay. V tomto zálivu toho mnoho k vidění nebylo, krom obrovského kamene uvolněného ze skály nad zálivem. Ale bylo tu kempování zadarmo. Užívali jsme si společnost dotěrných sandflyes a čekali, co nám přinese další den. Ten k nám vlídný moc nebyl. Celé dopoledne jsme strávili ve stanu, protože hodně pršelo. Až odpoledne jsme vyrazili na vyhlídku Knob lookout, který je součástí několikadenního pochodu okolo jezera. Ale ten se nám jít nechtěl. Byl moc přeplněný turisty a tudíž i drahý.

Každopádně jsme šli do kopce za deštivého počasí. Nebyla to idylka, ale mohli jsme obdivovat místní deštný prales. Byli zde především Pabuky (Nothofagus), které měli na sobě lišejníky a mechy. Chvilkami se nám opravdu zdálo, že se ten Ent musí pohnout a lapit nás jak dva malé hobity. Šli jsme dál a začala se nám otvírat vyhlídka na jezero a tyčící se skály nad ním. Po chvilce už jsme byli v našem cíli. Počasí se na chvilku uklidnilo a mohli jsme si vychutnat i kousíček modré oblohy.

Sešli jsme opět na stejné kempovací místo. Svlékli jsme se do naha a vkročili do studeného jezera se trochu opláchnout. Byli jsme venku během okamžiku, opravdu se to nedalo dlouho vydržet a dotěrné sandfyes nám byly v patách. Lada v zálivu moc ráda pozorovala rodinku labutí. Malá labuťata byla opravdu roztomilá, ale nadalo se k nim přiblížit.

Nastal čas jít na túru k Lake Waikareiti to vzniklo obdobně, ale před 18 tisíci lety. Nachází se ve výšce jednoho kilometru a je opomíjenou perlou tohoto národního parku. Naštěstí pro nás. Vydali jsme se na 14 kilometrů dlouhý treck k Sandy Bay Hut. Cesta nás vedla pralesem okolo malých jezírek, která se postupně zmenšovala. Měli jsme díky tomu před sebou celý koloběh zdejší krajiny. Jak sesuvy, které zapříčinily vznik jezer, tak jejich postupné zanikání díky usazování sedimentů. Měnilo se i složení stromů, které rostli na okrajích jezer či bažin. Na jednom takovém jezeru, které již bylo skoro celé vysušené, jsme si dali oběd. Jelikož z rašeliniště se stala krásná louka. Zanedlouho jsme došli k jezeru, které jsme museli z části obejít, abychom se dostali k našemu noclehu. Dvě hodiny jsme nedělali nic jiného než, že jsme šli strmě dolů nebo nahoru. Přítoky udělaly na hraně jezera příkrá údolíčka, která jsme musela překonat. Odměna stála za to. 

Došli jsme k hutu, který se nacházel před nádhernou pláží.  Hned jsme ji šli ozkoušet rovnou i ve spodním prádle. Aspoň se nám trochu propralo. Ale opláchnout se nebylo tak jednoduché. Šli jsme do vody a po deseti metrech brodění jsme měli vodu stále po kotníky. Šli jsme snad dalších sto metrů do jezera a pak jsme to vzdali. Stačila nám voda trošku nad kolena. Ale nakonec jsme byli rádi, díky tomu mohlo slunce prohřát tenkou vrstvu vody a i ve výšce 1000 metrů nad mořem. Užívali jsme si teplé osvěžení po celý zbytek dne.  Také jsme se váleli na terase a poslouchali ptáky a užívali si výhled. Jediné co nám trochu kazilo ono prostředí, byli dva divní Němci, kteří si fotili svého plyšáka všude možně po pláži.

Ráno jsme se vydali zpátky. Cesta byla o dost rychlejší a tak jsme už dopoledne dorazili k autu. Naštěstí nám autíčko nikdo nevykradl a mohli jsme v klidu pokračovat v cestě. Měli jsme namířeno do pobřežního města Napier. Strávili jsme tam krásné odpoledne. Alespoň pro Ladu protože nakupovala vánoční dárky. Mě to zas tak nebavilo. Ale aspoň jsme byli v krásném městě. Napier je totiž největší město na východním pobřeží. Má i plno pěkných historických budov a krásné centrum. Což tady opravdu jen tak nepotkáte. Udělali jsme si ještě cestu na vyhlídku nad městem a pak jsme pokračovali k našemu cíli. 

Jeli jsme do Cape Kidnappers Gannet Reserve, kde jsou obdivuhodní terejové. Cesta vedla pod příkrými útesy dosahujících až sto metrů. Zkontrolovali jsme si příliv a odliv a podle návodu jsme vyrazili tři hodiny po nejvyšším přílivu. Rada dobrá, ale zjevně nepočítali s tím, že se útesy hroutí a mnohdy musí člověk zaběhnout trošku do moře. Počasí nám také nepřálo, přicházela bouře a vlny se začaly zvětšovat. Jednou nás i zaskočil sesuv pudy, naštěstí byl jen malý. No šli jsme dál a dál až jsme nakonec nevychytali jednu vlnu, když jsme obskakovali jeden sesuv a měli jsme boty durch, do toho začalo ještě pršet. S přírodou se občas bojuje velice těžce. Uznali jsme porážku a vrátili se do kempu. Holt nemůžeme vidět všechno.

7. - 10. 12. 2016