Ráno jsme opět vyjeli na cestu. Zastavili jsme se akorát
u městečka Taumarunui kde jsme si dali oběd pod ptákem Moa udělaného
z větví. Tento druh vyhubili Maorové již okolo 13 století. Tedy chvilku po
jejich příchodu. Cesta nás dál vedla po vyhlášené Forgotten World Highway tedy
zapomenuté hlavní silnici. No zapomněli na ní určitě silničáři, protože jsme
míjeli mnoho sesuvů ukousávající silnici. Projížděli jsme převážně kopcovitou
krajinnou obklopenou jak jinak nežli pastvinami. Z nudy pastvin nás vytrhl
až Tangarakau Gorge. Kde jsme projížděli úzkým údolím, které odolalo těžařům i
farmářům. Zajímavým místem byl i průjezd tunelem, kterých je na novém Zélandu
jen pár. Tento ještě k tomu vypadal, že už leccos zažil.
Po dalších tisících zatáčkách jsme dojeli farmářskou
krajinou k výhledu. Byla tam ona královna všech hor Nového Zélandu Mt.
Taranaki s výškou 2518 metrů. Tyčila se před námi jak přízrak. Jediná
naprosto osamocená sopka tyčící se k obloze. Hned jsem si vzpomněl na
osamělou horu z Hobbita. Viděli jsme na vrcholu hodně sněhu. Nebyli jsme
si jisti, jestli budeme schopni vylézt až nahoru. Měli jsme ještě čas a tak
jsme si udělali zastávku v hlavním městě této oblasti. New Plymouth nás
oslovil, bylo to hezké přímořské městečko, za kterým se čněla mocná Taranaki až
k obloze. Vydali jsme se do obchodu s outdoorovým oblečením chtěli
jsme si pučit mačky. Paní u pokladny nás akorát vyděsila, že je to šíleně nebezpečné,
a že je to nahoře samý led a hrůza. Ať radši jdeme okruh kolem hory. Ale na to
nebyl čas. Adélka za námi přilétala za dva dny. Měli jsme čas akorát se pokusit
zdolat vrchol. Došli jsme k infocentru a raději jsme se ještě jednou
optali. Tam nám řekli, že můžeme v klidu těsně pod vrchol. Ale ať do kráteru nevstupujeme,
protože je to samý led. Byli jsme spokojeni a tak jsme ještě zašli do muzea.
Jako vždy jsou tu zadarmo. Hrozně se nám líbila animace, která odhalovala
činnost sopky.
Jak je vidět za posledních 100 tisíc let se zformovala a
zhroutila několikrát. Po tomto videu jsme jen pohlédli z okna a viděli
jsme tu obrovskou horu před sebou. Jak se může něco tak obrovského prostě
zhroutit. A ještě k tomu několikrát. Ani nevíte, jak moc si člověk uvědomí
svoji malost a pomíjivost, když vidí něco tak obrovského co je také pomíjivé.
Stejně jako celý Nový Zéland, který byl před 25 miliony let jen hlouček pár
miniaturních ostrovů. Ale matka příroda je mocná čarodějka.
Udělali jsme si procházku okolo pobřeží zpátky
k autu. Rozhodli jsme se, že ještě si uděláme hodinový výlet na
nejzápadnější bod severního ostrova Cape Egmont. Ten nás moc neoslovil až na
vcelku pěkný maják.
Dojeli jsme zpátky těsně pod sopku, kde jsme rozbalili
stan a šli spát. Doufali jsme, že k nám bude počasí milosrdné. Ráno jsme se
probrali a popošli kousek od stanu. Byla tam v celé své kráse. Počasí nám
vyšlo a tak jsme se rychle připravili. Vyjeli jsme ještě kousek
k infocentru, odkud nás čekal výstup nahoru. Byli jsme v 1000 m.n.n a
už jsme měli krásný výhled do okolí. Čekalo nás dalších 1500 metrů převýšení a
to samé dolů. Prví část cesty vedla po cestě k horské chatě. Otevřel se
nám pohled na strmé skály, za nimiž se tyčila sopka. Zase jsme si připadali
jako v jiném světě.
Výstup naštěstí netrval zas tak dlouho. Vyšplhali jsme
500 metrů převýšení k horské chatě. Pozorovali jsme na obzoru Mt. Ruapehu
u které jsme byli předevčírem.
Od chaty už vedla stezka přímo na vrchol hory. Začátek
byl malým údolím, v kterém proudil malý potůček. Byly zde ještě zbytky
sněhu. Některé měly i několik metrů na výšku. Cesta byla udržovaná a byly zde i
schody. Ty nemáme oba rádi. Schody tu byly z důvodu ochrany vegetace, co se
urputně držela na svazích sopky. To jsme se dostali asi tak do 1800 m.n.m.
Dalších 500 výškových metrů bylo po škváře. Tedy dva kroky nahoru jeden zpátky.
Bylo to vyčerpávající a s láskou jsme vzpomínali na schody. Šlo se nám
trochu s obtížemi, zhluboka jsme dýchali. Ve srovnání s Evropou jsme
se cítili minimálně o kilometr výš.
Posledních pár set výškových metů bylo lezení po skále,
nebo spíše po obřích kamenech. Nakonec jsme se zastavili u kráteru,
v kterém byla spousta sněhu. Naštěstí slunce pálilo už od rána a tak tu
naštěstí nebyl onen led. Lada na mě počkala u kráteru a já se vydal zdolat
vrchol. Měl sem mačky a tak jsem je využil. Bylo to posledních asi 50 výškových
metrů, které byly pokryty sněhem. Měl jsem na sobě zavěšený foťák a kameru a
občas mi to i uklouzlo.
Nakonec jsem byl až nahoře bez větších problémů. Byl to výhled pro bohy jako celou cestu
nahoru. Udělal jsem pár fotek a obdivoval mraky z výšky. Neuvěřitelné bylo,
jak bylo na východní straně hory čisto a na té západní se kupily mraky. I jedna
hora zde působila jako mocný štít, přes který mraky neprojdou. Pohled nahoru
byl také jedinečný, obloha byla výrazně temnější. Z výšky byl naprosto
zřetelný onen divný kruh okolo hory. Byl to kruh lesa, který zde byl ponechán.
Tato posvátná hora měla okolo sebe několika kilometrové ochranné pásmo. To
přežilo a zbytek vykáceli a nahradili pastvinami. A tak vznikl onen naprosto
unikátní kruh okolo hory.
Na vrcholu jsem potkal Švýcara, který tam dolezl jen v teniskách.
Chtěl vylézt nahoru v normálních botách, ale ty mu ukradli v hostelu.
A tak to dal v teniskách. Potkali jsme ho i při sestupu. Když šel dolů
škvárou tak hodně, ale hodně moc úpěl. Vrchem do bot mu padaly kusy škváry a
každých pár metrů je musel vyklepávat. Mít dobré vybavení se opravdu vyplatí. Při
sestupu jsme také potkali skupinku Asiatek, o které jsme měli docela strach,
jestli se vrátí na parkoviště v pořádku. Není na to si vyjít na túru a
nemít s horami žádné zkušenosti. Po 8 hodinách a 3 kilometrech převýšení jsme
došli na výchozí bod naší cesty. Odjeli jsme zase pod horu a smočili jsme se v ledovém
horském potoce. Byl to úžasný den.
Další den jsme už museli jet do Auckladnu. Vzali jsme to
přes zastávku Wimoto caves. Jsou to vyhlášené jeskyně, kde můžete vidět
světélkující mušky. Tam jsme ale nešli. Je to moc drahá zábava. A my věděli, že
na jižním ostrově to můžeme mít zadarmo. Dojeli jsme o kousek dál. Chtěli jsme
se podívat na strop zhroucené jeskyně. Mangapohue Natural Bridge byl poslední
torzo obrovské jeskyně. Tvořila přírodní most, který jsme si mohli zespodu
prohlídnout. Stále zde byla vidět jeskyní výzdoba. A také jak se stromy zakousávají
do zbytku jeskyně. Cestou do Auckladnu jsme se ztratili, protože jsem předal
řízení Ladě a velice špatně jsem to odnavigoval. Ale nakonec jsme dorazili a
ustlali si v jednom hostelu. Poslední den jen ve dvou na delší dobu.
Žádné komentáře:
Okomentovat