Ráno jsme brzo vstali. Čekal nás přesun a také balení
krosen na více denní track v národním parku Tongariro. Tento Great Walk
neboli velká túra je jednou z velmi frekventovaných pěších cest na Zélandě.
Především část zvaná Tongariro crossing, která vás zavede blízko
k aktivním sopkám. Za dobrého počasí přijedou autobusy napěchované turisty
a vyloží je pod horou a na druhé straně je opět naloží. Tomuto mumraji jsme se
chtěli samozřejmě vyhnout a naštěstí se nám to i povedlo, jelikož jsme neměli
pěkné počasí. Protože když jsme po několika hodinové cestě dorazili na start
tracku, byli jsme dost překvapení. U pláže u Cape Kidnappers jsme si oblékli
akorát kraťasy a tričko. A tak když jsme vylezli do deště a větru při 5
stupních Celsia jsme akorát doběhli do infocentra. Tam nám objasnili předpověď
počasí, která nebyla nic moc, ale rozhodli jsme se, že vyrazíme. Přeci se
nebudeme zalekávat hnusného počasí, to jsme měli celý podzim, zimu i jaro.
Zaběhli jsme ještě do pekárny a dali si místní vyhlášený masový koláček a kávu.
Chvilku jsme čekali, než přestane pršet. Konečně na chvilku přestalo, doběhli
jsme k autu a začali se aklimatizovat na zdejší nepříznivé podnebí. Když
jsme na sebe navlékli všechno možné do špatného počasí, vyrazili jsme.
Cesta nám trvala asi jen tři hodiny a byla velice nudná.
Nic jsme neviděli, protože byl těsně nad námi mrak, z kterého občas
sprchlo. Cesta vedla po vrstevnici, takže jsme překonávali jen pár potoků. Trasa
vedla především křovinami, které šplhaly na sopku. Tento mnohdy bahnitý terén
mi nedělal dobře na mou pochroumanou achilovku. Dost jsem brbral, ale došli
jsme k chatě. Usušili jsme věci a zalezli jsme do postele. Večer přišel
správce chaty a přinesl nám aktuální předpověď počasí. Byla o dost horší, než
jsme čekali, ale řekli jsme si, že počkáme do rána a uvidíme. Velkou část noci
jsme probděli, protože vedle nás spal tatínek od rodiny, která ho od sebe
oddělila. Věděla proč. Ten chrápal, hrůza s děsem.
Ráno jsme se
probrali a dostali další zprávy o počasí, opět žádná sláva. Ranger všem říkal,
ať to vzdají, že dneska je to nahoře hodně špatné. Bohužel nám nezbývalo moc
alternativ buď se vrátit a vzdát celou túru, protože zarezervovat chaty si
musíte nejméně měsíce dopředu. A zůstat jsme taky nemohli. Rozhodli jsme se
vydat nahoru. Ranger nám řek, že s naším vybavením to dokážeme zvládnout a
tak jsme šli. Hned se k nám přidal jeden Němec, Angličan a Polka.
Nejaktuálnější zpráva o počasí nahoře je vítr v nárazech 100km/h. Šli jsme nahoru údolím, kudy protékaly lávové
proudy. Viděli jsme před sebe tak 200 metrů. Každým krokem jsme se přibližovali
k mraku nad námi a viděli jsme čím dál větší prd. Zastavili jsme se u
cedule Soda springs. Zašli jsme se tedy na odbočku a po deseti minutách jsme
viděli malý vodopád v mraku. Kdybychom viděli, kam jdeme tak bychom sem
opravdu nezabočili. Ale aspoň něco když jsme neviděli ty panorama, kvůli kterým
sem chodí desetitisíce turistů.
Lezli jsme výš a viděli jsme už tak na 50 metrů. Začalo
pršet a vítr tu byl o dost silnější. Potkali jsme mnoho lidí, kteří se snažili
o výstup ale, když viděli jak tam je tak to vzdali a otočili se. Vítr mně
několikrát strhnul pláštěnku z batohu. Bál jsem se o elektroniku, ale šli
jsme dál. Lada mi vždy trpělivě pomohla nadat pláštěnku zpátky na batoh. Ale
marná snaha vítr mi vždy zboku foukl pod pláštěnku a byla zase dole. Pomáhal mi
i Angličan, ale ta pláštěnka je prostě na hovno. Když jsme šli kráterem pod Mt. Ngauruhoe tedy
horou osudu z Pána Prstenů, tak mi pláštěnka na batohu ještě držela. Šel
jsem nakloněn tak aby mi vítr foukal přesně do zad a nemohl mi pláštěnku
strhnout. Bohužel jsme netušili, že vůbec kolem této velkolepé sopky jdeme.
Viděli jsme jen od tyčky k tyčce na cestě, která byla asi tak 25 metrů daleko. Odvahu
nám i dodali dva lidé, kteří už sestupovali dolů a prošili přes vrchol.
Začali jsme šplhat na Red Crater. Bylo to dalších 200
výškových metrů nahoru. Vítr byl čím dál horší a z deště se staly sněhové
jehličky či krupky bodající nás do obličeje. Měli jsme štěstí, že většinu času
nám byl vítr v zádech. Sundal jsem si pláštěnku a Lada taky. Nemělo to smysl,
furt mi padala a suchý zip, který ji držel u batohu, by ten vítr nevydržel. O
pár metrů dál se to i vyplnilo. Polka se nestačila ani otočit a její pláštěnka
uletěla kamsi do mraku. Byli jsme rádi, že máme trackové hole a můžeme se o ně
opřít. Vítr v nárazech byl opravdu silný a nedalo se téměř ani pohnout. Když
jsme dorazili skoro až nahoru, došli jsme k hraně kráteru. Viděli jsme jen
několik metrů úzký proužek popela a snažili jsme se na něm udržet. Ještě že
jsme neviděli, kam bychom padali, kdyby nám poryv větru podrazil nohy a my
udělali jeden malý krůček doprava nebo doleva. To bychom se asi posrali. Vždy
když vítr trochu povolil tak jsme se posunuli o krok dál a pak jsme se spíše
drželi u země, když vítr opět udeřil plnou silou. Měli jsme s Ladou jasno.
Vítr je největší problém na horách. Před deštěm, slunce, sněhem se dá ochránit,
ale když člověka oslepí vítr, nedovolí mu udělat jediný krůček a ještě mu
podrazí nohy, tak to je teprve výzva to vše ve zdravý ustát.
Po všech patáliích
jsme došli až nahoru. Schovali jsme se pár metrů pod vrcholem kráteru, kde byl převis,
pod kterým vycházely vulkanické páry. Čekali jsme, zda za námi dorazí i zbytek
skupiny. Naštěstí se vynořili z mraku. Rychle jsme se šli po škváře dolů z kráteru,
počasí zde bylo po pár metrech o dost lepší. Vítr tu na nás nemohl a dokonce
hora některé mraky rozcupovala na kusy. Díky tomu se několikrát na nás usmála i
modrá obloha. Měli jsme příležitost k tomu
vyfotit i natočit Emerald Lakes. Ladě byla zima, protože měla všechno na sobě
promočené od deště a na kapuci se jí dokonce stihla za tu krátkou dobu udělat
vrstva ledu. Byla úplně prokřehlá a tak jsme se vydali rychle k chatě, kde
jsme měli přespat. Zbytek skupiny jsme nechali svému osudu. Jelikož v porovnání
s návětrnou částí to už byla procházka růžovým sadem. Lada přechod vrcholu
Red Crater zařadila do své pětice nejnebezpečnějších věcí, co kdy dělala.
Bohužel tento zážitek vymazal již vybledlou vzpomínku z národního parku
Rago v Norsku.
Procházeli jsme údolím, kudy protékají laharové proudy.
Šli jsme asi dvě hodiny a nakonec jsme došli k chatě na kopečku. Rychle
jsme ze sebe všechno sundali všechno (i spodní prádlo se dalo ždímat) oblečení a
dali jsme jej sušit nad plynová kamna. Měli jsme mokré i spacáky a náhradní
oblečení. Naštěstí elektronika přežila v klidu. Zbytek dne jsme leželi v posteli
a koukali, jak se vylepšuje počasí. Stále hrozně foukalo, ale mraků bylo čím
dál méně. Občas na nás vykoukla i hora Osudu. Šli jsme spát, protože jsme se
domluvili s ostatními, že budeme stávat na svítání. Jelikož předpověď na
další den slibovala o něco lepší počasí.
Horský průvodce
nás probudil na svítání a my jsme vstali do naprosto nádherného dne. Všichni
byli udiveni, jak krásně bylo. Předpověď počasí jim opět naprosto nevyšla.
Ranger nám řekl, že tohle je jeden z těch nádherných dnů, kterých je za
sezonu jen pár. A také, že je to 6 den od začátku sezony, kdy je na tomto místě
hezky. Těchto několik sopek, z nichž nejvyšší má skoro 3000 metrů totiž
přitahují jak magnet mraky z celého okolí. Proto zde není mnoho hezkých
dnů. Okolo hory trpělivě čeká, mnohdy několik set lidí, kteří i týden čekají na
pěkné počasí, aby mohli na sopky vstoupit. Poradil nám ranger i průvodce ať se
vydáme zpátky, kudy jsme vyšli. Je to nejhezčí část tohoto pochodu. A my jsme z ní
nic neviděli. Užili jsme si svítání, které bylo naprosto jedinečné. Přes noc
sněhová čára spadla až pod 1300 metrů nad mořem. Hora i okolí byla zasněžená čerstvým
sněhem, který odrážel první paprsky. Ranger se rozplýval nad tímto okamžikem,
byl jeho nejoblíbenější. Měli jsme na pravé straně Mt. Ngauruhoe a na levé Mt.
Ruapehu.
Nechali jsme jednu
krosnu v chatě a šli jsme nalehko zpátky k Red Crater. Šli jsme
rychle, tušili jsme, že tento krásný den využijí i ostatní. My jsme ale měli
náskok, přespávali jsme v horské chatě pod vrcholem a ještě jsme stávali
za svítání. Došli jsme k Emerald Lakes a naskytl se nám pohled na krátery v okolí.
Jezera měla nádhernou barvu a všude byl poprašek sněhu. Bylo to naprosto
okouzlující. Vydali jsme se na Red Crater, kde jsme potkali průvodce. Byl nadšením
úplně bez sebe a skákal ze svahu dolů a úplně surfoval po škváře. Zastavil se u
nás. „No foťte to! Foťte to, to tady za hodinu už nebude, vše to roztaje!“
Vytáhl foťák a začal taky fotit. A zase zahlásil. „Jak často vidíte, že si
průvodce dělá fotky“.
Dostali jsme radu, ať vyrazíme na vrchol Tongariro 1967
metrů nad mořem. Vylezli jsme ke kráteru a byl opravdu úplně červený, když si
člověk odmyslel ten sníh. Měli jsme před sebou výhled na Mt. Ngauruhoe. Hora
osudu se tyčila před námi, její pravidelný kuželovitý tvar byl okouzlující.
Lákalo mě na ní vylézt. Tak moc mě to lákalo, ale nebyl čas ani energie. Museli
jsme se dostat zpátky k první chatě a ještě dojít k té druhé. Rozhodli
jsme se tedy zdolat aspoň Tongariro. Šli jsme přes hodinku po hřebeni. Měli
jsme výhledy na Blue Lake tyčící se na opačném konci velkého kráteru. Byl to opět
pohled pro bohy, nedivím se, že tolik lidí chce tohle vidět. A už to i začalo. Na
druhé straně hřebenu v kráteru pod Mt. Ngauruhoe kráčeli turisti jeden za
druhým. Naštěstí byli daleko, hodně daleko a vypadali jako malinkatý
mravenečkové chodící po své cestičce.
Každým krokem blíže k vrcholu Tongariro se nám
naskytoval pohled za Mt. Ngauruhoe, která nám stínila výhled na nejvyšší sopku
na Novém Zélandu. Mt Ruapehu. Ta má úctyhodných 2797 metrů nad mořem. Na
vrcholu jsme si dali oběd a vychutnávali jsme si klid hor. Cestou zpátky z vrcholu
jsme začali potkávat větší počet lidí. A když jsme dorazili k Red Crateru, kudy vedla hlavní turistická
trasa, nestačili jsme se divit, kolik tu je lidí. Sníh už skoro roztál a kouzlo
hor také. Dostali jsme se do proudu mravenečků. Na cestě zpátky k chatě jsme
si udělali ještě zacházku k Blue Lake, které jsme viděli z vrcholu. Jezero
nás zblízka zas tolik neokouzlilo jako pohled na Red Crater. Z tohoto úhlu
bylo krásně vidět, jak kráter vybuchl a vylila se z něj láva, která pokrývala
část staršího o mnoho většího kráteru. Chtěl jsem se ještě podívat na chatu,
kterou zničila erupce v roce 2012. Ale nedošli jsme tam, začalo se kazit
počasí. Byli jsme na cestě zpátky k první chatě a už jsme byli docela
unavení. Hlavně Lada toho měla dost. Včerejšek nám dal hodně zabrat a dnes celý
den v horách.
Na celou kapitolu by vydalo povídání o turistech, které
vyhodí autobusy pod horou a oni šplhají nahoru oblečení jak na pláž. Strnulí,
tlustí lidé v žabkách, kteří se bojí udělat krok na škváře, která jím rozdrásává
nohy. Opravdu jsme se nedivili, když jsme viděli to panoptikum nepřipravených
lidí. Že každý týden zde někoho hledají. Kdyby tady byli včera 90% by jich
nepřežilo.
Došli jsme k první chatě a odpočinuli jsme si. Stále
jsme měli před sebou 8 kilometrů s plnými krosnami. Cesta nás vedla pustou
krajinou. Zde nebyla šance pro mnoho rostlin kvůli častým erupcím. Chodili jsme
laharovými, lávovými i pyroklastickými údolími, které ze sopky odvádějí její
plody. Po pár hodinách jsme došli dost daleko na to, aby zde začal i malý
lesík. Prošli jsme jím a za chvilku se nám naskytl pohled na naše další
ubytování. Bylo to veliká chata a my se už těšili, až si odpočinem. Ladě cestou
nebylo dobře a už se těšila, až si odpočine. Netradičně jsem uvařil sám večeři.
To mě tak vyčerpalo, že jsem usnul snad v 6 večer. Nebo to bylo těch 30
kilometrů v horách?
Další den jsme se probudili do velice deštivého dne.
Čekali jsme, až přestane pršet a čekali a čekali. Po čtyřech hodinách jsme se rozhodli,
že to prostě pudem za tohohle počasí. A v horské vesnici se hold zase
usušíme. Naštěstí hodně nefoukalo a tak nám pláštěnky zůstali na místě. Akorát
foukalo proti nám. Měli jsme déšť v obličeji, což nám trochu
znepříjemňovalo chůzi. Ale naše vybavení docela obstálo. Akorát nám do bot
nateklo z vrchu i přes návleky a tak jsme si to pár hodin pročvachtali k vesničce.
Cestou jsme se ještě šli kouknout na vodopád, který byl krásný hlavně díky tomu
dešti. Zbytek dne a celý další den jsme strávili v campu v horách. Měli
jsme naplánováno si vylézt Mt Ruapehu, ale celou dobu pršelo a tak jsme si
zapnuli po dlouhé době i počítač. Dozvěděli jsme se o problému s Kubou, že
za námi nedorazí. Měli jsme co dělat. Rušili jsme všechny rezervace. A tak
vůbec. Aspoň jsme si trochu fyzicky odpočinuli, čekal nás výstup na další sopku.
Žádné komentáře:
Okomentovat