Ranní výstup se nekonal, pršelo a tak jsme byli zalezlí
v chatě a kecali s jedním upovídaným Polákem. V klidu jsme si
dali snídani a čekali. Opožděný výstup nám vůbec nevadil, měli jsme na to dost
času. Mířili jsme k Kime Hut, která se nacházela kousek pod Mt. Hector
1529 m.n.m. Výstup k první zastávce probíhal naprosto v klidu. Šli
jsme nejdříve bývalými pastvinami a poté lesem. Na okraji lesa těsně pod
alpinským pásmem jsme si udělali zastávku ve Field Hut. Dali jsme si
obídek a chvilku spočinuli. Většinou jsme s Ladou čekali na Adélku na
hezkém místě nebo obtížném místě. Stezka byla udržovaná, takže se nebylo kde
ztratit.
Vyrazili jsme do alpinského pásma, bylo pod mrakem, ale
občas vysvitlo sluníčko. Přišli jsme o ochranu před větrem. Dále bylo už jen
křoví a někdy už jen vysoké traviny. Postupně jsme stoupali po hřebeni nahoru,
před námi se tyčily hory v mracích. Na cestě jsem našel žížalu a tahal
jsem jí ven ze zemně. Zdála se mi nějaká divná. A tak sem jí tahal a tahal, byl
to macek. Vzpomněli jsme si na žížaly z filmu Godzilla.
Musel to být nějaký mutant ozářený jadernou explozí.
U vrcholu hřebenu
už foukalo slušně, ale po zkušenostech v Národním parku Tongariro to byla
pohodička. Vzali jsme Adélku radši mezi sebe a šli jsme. Na poslední půl
hodinku už jsem si vzal bundu, protože jsem byl od toho větru prokřehlý. Byl
jsem rád, že nemám hůlky, protože jsem si mohl ruce dát do bundy. Docela mi
mrzly. To byl pro mě poslední impuls si pořídit nějaké pořádné rukavice do hor.
Mrzelo mě, že nic nevidíme. Trochu pršelo a tak jsme nemohli fotit ty nádherné
sukulenty a jiné roztodivné rostlinky držící se na vrcholcích větrného pohoří.
Došli jsme do Kime Hut, ale moc jsme se tam nezahřáli.
Topení tam opravdu nebylo. Uvařili jsme si čaj a koukali jsme z okna do
mlhy. Venku se nic neměnilo a tak jsme ze začátku dlabali čokoládu. Vaření
nakonec zůstalo na mě, protože květinky byly moc prokřehlé, aby vylezly
z prohřátých spacáků. Nejhorší bylo si dojít na záchod. Záchody byly
vzdálené od chaty tak 70 metrů a vtom počasí to nebyla žádná výhra. V noci jsme se s Ladou tulili a zima nám ani
nebyla.
Ráno jsme vstali a počasí se nezměnilo. Rozhodli jsme se
čekat, až slunce prohřeje mraky a zvednou se. Byla to sázka do loterie, ale
nakonec i vyšla. Začalo se zlepšovat počasí a já vyšel zdolat vrchol. Holkám se
nechtělo, tak sem je nechal v chatě si povídat. Na vrchol Mt. Hectoru to bylo
ani ne hodinku od chaty a dorazil jsem tam okolo poledne. Cestou se stále
zlepšovalo počasí. Když jsem došel na vrchol, mraky byly už nad pohořím a mohl
jsem pozorovat celé okolí. Škoda že takové hory nemáme.
Došel jsem zpátky za holkami. Svým energickým proslovem,
na který se nedalo říct ne, jsem je vybudil k procházce na vrchol nad
chatou. Byl tam podobný výhled jako z Mt. Hectoru a počasí bylo krásné, jen
foukal mírný vítr. Lada ještě jednou nafotila panorama a hlavně tu alpinskou
květenu, byla okouzlující.
Vydali jsme se zpátky, počasí nám bylo stále nakloněno.
Cestou jsme potkali dokonce velikou vážku, která si mně oblíbila. Měla nádherné
zbarvení.
Na konci cesty jsme se vykoupali v řece na Adama a
uvařili jsme si na parkovišti Štědrovečerní večeři. Tradiční těstoviny s tuňákem,
rajčatovou omáčkou a pro zpestření i s olivami. Odměnou nám byl návrat do chaty,
kde jsme spali před výstupem. Byli tam lidé, kteří zatopili v kamnech. Rozdali
jsme si dárky, napili se slivovice, dopili víno a povídali si. Byly to krásné
klidné Vánoce, jak mají být.
Cestou do hlavního města jsme si udělali malinkou
zastávku na pláži Waikanae. Měli jsme výhled na Kapiti Island, který je
vyhlášenou rezervací. Pošťuchovali jsme Adélku, aby si šla zaplavat. Ale počasí
na to opravdu nebylo.
Dojeli jsme do Wellingtonu. Nejdříve jsme vyjeli na
vyhlídku nad město, které jsme měli jako na dlani. Na to, že je to hlavní město
vypadá vcelku útulně. Ubytovali jsme se a dostali jsme vánoční koláček. Po
obědě jsme dokonce dostali koktejl, ale už nevím, co všechno do něj zamíchali.
Byly Vánoce a nikdo nepracoval. Tady to mají trochu jinak, dárky se dávají až
25 ráno. Vyrazili jsme do města, vše bylo zavřené a nebyli zde žádní lidé. Mě
se to tak líbilo, to by mohlo být pořád. Prošli jsme si centrum i přístav a
vrátili se do hostelu.
Ráno jsme vyrazili do proslulého muzea Te Papa. Byli jsme
zde asi jen 3 hodiny, ale odcházeli jsme zcela nadšení. Nestačili jsme
prohlédnout všechno, protože muzeum je obrovské. A hlava by nám to ani
nepobrala. Byla tu tradičně výstava o Maorech, introdukovaných a místních
druzích. Vše bylo děláno interaktivní formou. Kéž by se někdo z naší vlasti
poučil a dělal to jako zde.
V přírodovědecké části nás zaujala Krakatice obrovská,
kterou mají jako jediné muzeum na světě naloženou v lihu a chytili jí v Antarktidě.
Moc se nám taky líbila část věnovaná tektonickým
činnostem. Opět interaktivní umělecké dílo takhle to má vypadat. Mě zaujali
zase mapy, jako obvykle. Měli zde pěkně znázorněno, jak probíhalo odlesňování
Nového Zélandu. Musím říct, že si nemají Angličtí přistěhovalci a Maoři moc co
vyčítat. Možná Maoři Angličanům jejich rychlost a efektivnost.
Dále mě zaujala mapka vlastnění půdy na Zélandu to je
smutný příběh pro Maorskou menšinu.
Vlastnění půdy severní ostrov roku 1860 - Vlastnění půdy severní
ostrov roku 1939
Vlastnění půdy jižní ostrov roku 1846 - Vlastnění půdy jižní
ostrov roku 1860
Další částí byla výstava o první světové válce, která je
velice citlivá pro místní. Z milionu obyvatel šlo bojovat 100 tisíc. A 20 000
se jich nevrátilo. Výstavu tvořili příběhy lidí, kteří byli ztvárněni v nadživotní
velikosti. Mohli jste vidět, jak se jim hýbou vlasy i chlupy na rukou bylo to
tak intenzivní! Byli zde animace bitev i interaktivní prvky. Brutální byla animace,
kde jste si mohli vybrat, jak zabijete člověka.
Brokovnicí, granátem, puškou či něčím jiným. A animace vám ukázala jaké
to má devastující následky na lidské tkáně i kostru. Jedna z propojujících
chodeb byla znázorněna jako zákop, člověk by si řekl jen další chodba. Nejenže
na vás z animace zamířil člověk zbraní a vystřelil, což bylo hodně
nepříjemné, ale také se celá chodba otřásala jako po výbuchu granátu. Vše bylo doplněno
i zvukovým podkresem. Opravdu silný zážitek.
Vyšli jsme z muzea a všude byly povánoční slevy. Šlo
se nakupovat do centra. Já většinou čekal před obchodem a trpělivě čekal na holky,
než si vyberou novou mikinu, kalhoty a ovčí trička. Ve večerních hodinách jsme
se naloďovali na trajekt a jeli jsme na jižní ostrov. Cesta nám uběhla velice
rychle, šli jsme do kina a vychutnali si dva filmy. Ani jsme se nenadáli a
stavěli jsme stan ve dvě ráno nedaleko města Pictonu.
23. - 26. 12. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat