Z Hobitína jsme vyrazili přes město Tauranga, kde
jsme vzpomínali na večery strávené v termálních lázních. Bohužel jsme měli
čas jen na ty vzpomínky, protože jsme mířili až na východní pobřeží. Krajina se postupně měnila, nejdříve všude
byly sady s kiwi. Postupně se sady vystřídaly s pastvinami. Ke konci
naší cesty jsme konečně začali rozpoznávat divočinu východního pobřeží. Cesta
se klikatila okolo pobřeží. Z jedné strany jsme měli oceán a z té
druhé pohoří, které sestupovalo až do moře. Tady neměli osadníci prostor pro
pastviny, a proto se zde až do teď udrželi pralesy. I tak jsme míjeli okolo
pobřeží úzký pás pastvin. Ale bylo na nich vidět, že jsou spíše loukami, nebyly
tak intenzivně využívané. Místo velkého stáda s několika desítkami krav se
zde páslo jen několik jedinců. Tenhle kousek Nového Zélandu stále patřil
Maorům, kteří na úzkém pruhu relativní nížiny hospodařili posvém. Po šesti hodinách jízdy jsme konečně
dorazili. Cestou jsme potkali jen pár aut a jednu Weku. Ta nám dělala
společnost na jedné vyhlídce nad útesy. Postavili jsme si po dlouhé době stan
na louce nedaleko moře. Konečně jsme slyšeli zvuk přírody. Byl tak nezvyklý, že
jsem nemohl moc spát. Dokonce jsem prý z polospánku pronesl. „Lado, vypni
to moře“
Ráno jsme zahájili výstupem k majáku, který hlídá
nejvýchodnější bod severního ostrova. Chvilku jsme se kochali pohledem na útesy
a s nezměrnou rozlohou oceánu. Moc dlouho jsme ale nepostávali, program byl
nabytý.
Jeli jsme dále okolo pobřeží a vnitrozemím směrem na jih. Měli jsme
schůzku v místním centru abychom si zaplatili zarezervovaný nocleh
v horské chatě. Měli jsme totiž namířeno na Hikurangi. To je nejvyšší hora
na východním pobřeží a také nejvyšší hora na severním ostrově, která nemá
sopečný původ. Těšili jsme se, že vylezeme na vrchol a budeme jako první na
Novém Zélandu pozorovat svítání a příchod nového dne. Bohužel místní laxní
nátura nám to zhatila. Přijeli jsme do centra a tam nám sdělili, že nahoru
nemůžeme. V chatě hořelo, a proto z bezpečnostních důvodů na ni spát nemůžeme.
Bohužel nám nikdo nedal vědět, že se stala nepříjemná událost, i když kontakt
na nás měli. Stanovat nám tam taky zakázali a tak jsme se rozhodli, že aspoň
k hoře dojedeme a koukneme se na ní z dálky. Jeli jsme krásným
údolím, které bylo obklopené pastvinami.
Jednou jsem musel úplně zastavit, než
se kráva uprostřed cesty rozhodla dát do
pohybu a kousek uhnout. Dojeli jsme na místo. Zastavili jsme na malém
parkovišti, které bylo plné ovcí.
Vyrazili jsme jen kousek na kopec, abychom
mohli vidět Hikurangi. Viděli jsme tu krásnou horu z úctyhodné dálky.
Nakonec jsem byl rád, že jsme nahoru nešli. Nebylo mi vůbec dobře a možná bych
to ani nezvládnul. Rozhodli jsme se, že pojedeme na jih a přiblížíme se našemu
dalšímu cíli. A tak jsme jeli k Mahia peninsula. Cestou jsme míjeli rozeklané
pobřeží, na kterém byla i mořská rezervace. Mohl jsem se kochat, protože Lada
řídila.
Blížili jsme se
k místu našeho campu. Lada zastavila u pláže, abychom se koukli na přesné
místo kempu. Cestou jsme viděli auto, které parkuje na duně. A tak jsem po Ladě
chtěl, ať taky vyjede na dunu porostlou travou. Měla sotva 3 metry a byly na ní
vyjeté koleje. Vyjela nahoru bez problémů, jen na konci si trošku štrejchla
podvozkem o písek a začala hrabat. V Ladě to cuklo. Rozhodla se, že musí
hnedka sjet z duny dolů. Stále netuším, jak se jí to povedlo, ale couvala
úplně jinam, než odkud jsme přijeli. Zajela doleva a sjela z cesty. A už
jsme byli v prdeli. Auto se ocitlo mezi dunami. Přední levé a zadní pravé
kolo jsme měli ve vzduchu a zadek zabodnutý v duně. Lada mě asi chtěla
vyléčit šokem. Každopádně adrenalin se dostavil a začali jsme vyvádět nemožné
věci. Strkali jsme pod kola klacky, trávu, stvoly od květů flexi. Nezabralo to,
furt se kola protáčela. Mazlík se ani nepohnul, protože byl kvalitně zaklíněný
mezi dunami. Nejdříve jsem se pokoušel vyjet já a Lada tlačila a pak obráceně
furt nic. Tlačili jsme zepředu, tlačili jsme zezadu. Furt nic. Vyházeli jsme
z auta všechny věci. Furt nic. Nakonec jsme narvali pod kola i nějaké
hadry, protože na klackách to prokluzovalo. Já narval pod kola i páku na
zamykání volantu. Ta moc pěkně nedopadla, plast jsme z ní hezky vytavili. Byl
čas si říct o pomoc. Vyslal jsem Laděnku k silnici, aby zastavila někoho,
kdo by nám pomohl. Moc se jí do toho nechtělo, ale nakonec to udělala. Za chvilku
jsme měli dva Maory u auta a smáli se, že tohle v životě neviděli. Nakonec
vzali provaz a zavázali ho za kouli a vytáhli nás raz dva z té šlamastyky.
Děkovali jsme jim asi pět minut a dali jsme jim i piva co jsme měli
v autě. Nakonec jsme dojeli do kempu ještě za světla.
Druhý den jsme jeli do místní Mahia Peninsula Scenic
Reserve. Prošli jsme se pár hodin po tomuto skrytém údolí, které zůstalo
ušetřeno před osudem být pastvinou. Viděli jsme zde poprvé, jak chrání ptáky
před introdukovanými predátory na dospělých stromech. Obalí je asi metr širokým
plechem, aby po nich predátoři nemohli šplhat a zabíjet mláďata
v hnízdech. Vydali jsme se na cestu k pralesům národního parku.
5. 12. -7.12.2016
Žádné komentáře:
Okomentovat