Počasí bylo překrásné, žádný vítr žádný mrak jen nádherná
modrá obloha. Rychle jsme se nasnídali a vyjeli jsme. Ani stany jsme nebalili.
Chtěli jsme být mezi prvními, kdo dorazí k horám. Jeli jsme několik
kilometrů na parkoviště na túru Tongariro crossing. Byli jsme tam před sedmou
hodinou ráno a už bylo parkoviště skoro celé plné. A není to malé parkoviště.
Vyrazili jsme co nejrychleji, abychom si mohli užít hory
alespoň trochu o samotě. To se nám ne zcela vyplnilo. Už tu byl zástup lidí,
který jsme předbíhali. Začátek šel úplně v pohodě. S Ladou jsme
obdivovali cestu k vulkánu. Byl to úplně jiný zážitek, než před několika
málo dny co jsme tudy šli poprvé. To jsme neviděli ani na padesát metrů. Hora
nám dělala stín a tak jsme šli pěkně v chládku.
Byl to neuvěřitelný
rozdíl. Jednou člověk málem umrzne a podruhé se kryje před sluníčkem, aby ho
nespálilo. Když jsme vystoupali na první planinu okolo 1700 metrů nad mořem tak
jsme se otočili a obdivovali krajinu. Zaujali nás mohutné lávové proudy, které
protínali trasu, kterou jsme prošli.
Stáli jsme před ní. Před horou, která okouzlila mnoho
lidí a stala se i Horou Osudu v trilogii Pán Prstenů. Sopka kuželovitého
tvaru Mt. Ngauruhoe 2287 m. n. m. Byl jsem moc rád, že jsme se všichni shodli,
že se jí pokusíme vyšplhat. Byl to výlet na 3 hodiny, 500 metrů převýšení,
který vedl především po škváře a terén byl místy v úhlu 45 stupňů. Já
s Ladou jsme byli připraveni z Mt. Taranaki. A Adélka se toho také nebála.
Říkal jsem si, jestli nás nepředežene, když jsem slyšel vyprávění o nočních pochodech,
Gruzii a dalších. My jsme celou dobu byli v nížinách a občas jsme se
prošli na nevelkou horu.
Vyšli jsme a bylo jasné, že Adélka má se složitým sypkým
terénem problémy. Vždy jsme na ní počkali a ujistili se, že je všechno
v pořádku. Nejvíce nám vyhovovala výstupové metoda alá bruslení na
běžkách, akorát ten sklon to někdy komplikoval. V půli cesty nahoru začalo
foukat a tak jsme šli, dokud jsme nepotkali skálu, která nám dělala závětří.
Musím říct, že jsme stihli udělat fotky, video, svačinku a ještě jsme asi
patnáct minut počítali lidi, co jí za tu hodinku předběhli. Už jsme byli trochu
promrzlí a dělali jsme si vtípky, abychom se zahřáli. A vtom konečně vykoukla
z poza kamene Adel… ne byl to nějaký děda. To už jsem vyprsknul smíchy.
Ale po pár minutách za dědou dorazila i Adélka. Naše půlhodinové čekání bylo u
konce. Neodpustil jsem si prohodit vtípek, že jsem stihnul postavit okolo
kamene závětrnou zeď, ale komín a střechu jsem nestihl.
Byli jsme těsně pod kráterem, už na nás vykukoval sníh. Vydali
jsme se na procházku po vrcholu kráteru, bylo to pěkné kolečko s mnoha
výhledy. Ale už jsme si všimli, jak malé mraky přicházející a od západu se
zvedají. Počasí se opět měnilo. Šli jsme okolo hrany, z které stoupal dým.
Kameny zde byly příjemně zahřáté od plynů vycházejících z nitra Země. Na
jižní straně kráteru jsme měli božský výhled na Mt. Ruapehu.
Došli jsme kousek do závětří kráteru, kde zbýval ještě
sníh. Adélka se rozhodla, že postavíme sněhuláka. Laděnka ho na podruhé postavila
a pak jsme si udělali pár fotek se sněhulákem v kráteru. Na tomto místě
jsme si dali oběd. Koukali jsme na vzdálenou Mt. Taranaki, kterou jsme před pár
dny s Ladou zdolali. Byla to paráda. Jen sem tam jsme se koukali, jestli
ten kámen, který uvolnil někdo nad námi, nás mine nebo přistane na hlavě.
Šli jsme ještě o kousek dál a objevili jsme nejnovější
kráter sopky. Byl strmý a měl načervenalou barvu. Také vněm ještě byla spousta
sněhu. Ale mraky nám už dávali vědět, že jsou tady. Rozhodli jsme se, že už
sestoupíme. Adélka za pištivého zvuku sjížděla či sbíhala zasněžený pás uvnitř
většího kráteru. Dolu to šlo o dost rychleji. Zaklonili jsme se a našlapávali
na paty a nechali škváru a kamení klouzat pod našimi botami. Občas jsme
spustili malou lavinu kamení, ale po pár metrech se zastavila. Ale na hoře jsme
nebyli sami. Mnohokrát jsme slyšeli řvát „STONE!!!!“ „STONE!!!!“ „STONE!!!!“.
Naštěstí vždy padající balvan byl dost daleko. Problém byl vtom, že mrak byl
uprostřed sestupu. Když se uvolnil kámen a padal dolu, nevědělo se, kam padá a
jestli tam někdo je. A ten dole nevěděl, že se na něj něco řítí. Ale naštěstí
nebyla zas tak špatná viditelnost. Dole jsme byli za chvilku.
Bohužel jsem si
při tom zlomil jednu hůlku. Vždy když se zastavím a pak se rozejdu tak mám
prvních 5-10 kroků kritických než se rozejdu. No zaškobrtl jsem a už jsem se
převážil dozadu. Na hůlku jsme ani moc nezatlačil, ale ohnula se jedna dvě.
Holt asi jsem ji zatížil ve špatném směru.
Došli jsme dolů v pořádku. I já s jednou
hůlkou. Mnoho lidí, kteří se rozhodli zdolat sopku v teniskách, dost
kňourali, protože je kameny bouchali do kotníků a bez hůlek často spadli na
zem. Někteří si i ovázali ruce, aby je pády dozadu tak nebolely. A někteří
dostali z té strmé sopky jednoduše strach. Nahoru se holt jde vždy
jednodušeji než dolů. Sešli jsme dolů a k našemu překvapení mraky byly
vysoko nad námi a stále jsme měli krásné výhledy jak do okolí, tak na sopky a
krátery všude kolem.
Prošli jsme planinou a vystoupili jsme dalších 200
výškových metrů k Red Crateru. Zde už začalo trochu foukat. Ještě se nám
podařilo zahlédnout Emerald Lakes než se zahalily do mraků. Adéla už byla
dosyta naplněná Národním Parkem Tongariro. Otočili jsme to zpátky
k parkovišti. Dojeli jsme do kempu, kde jsme nechali stany a relaxovali. Všichni
jsme si užívali tu chvíli po zdolání krásné Mt. Ngauruhoe.
Následující den jsme opět nasedli do auta a jeli jak
jinak nežli na jih. Dojeli jsme do přístavního městečka Whanganui. Od něho jsme
jeli převážně na západ, kde jsme překonali pohoří Tararua a dojeli do Pukaha
Mount Bruce Wildlife Centre. Toto místo je provozované místním odborem životního
prostředí, kde vás seznámí s místními ohroženými druhy. A díky bohu to
není turistická atrakce za přemrštěné peníze jako v hlavním městě.
První co jsme viděli, byli místní úhoři. Dorazili jsme
zrovna na krmení. Dozvěděli jsme se spoustu podrobností o jejich životě i
jejich smutném osudu v konzervách pro Americké psy a kočky. Vždyť je to
taková místní pochoutka. Další zastávka byla u voliéry s holuby Kereru a
papoušky Kakariki a ptáčky Tiritiri.
Dále jsme viděli jediného zajatého Kōkako, který uměl
mluvit skoro jako člověk. Bohužel do přírody se už vrátit nemůže. Byli jsme i u
ptáků Kiwi, kteří měli výběh udělaný ve tmě. Mohli jsme je sledovat díky výběhu
osvětleného červeným světlem.
Tuatara neboli Hatérie novozélandská je jedinečný plaz
pocházející až z druhohor. Tuhle živoucí zkamenělinu jsme v přírodě
ještě neviděli. Ale třeba budeme mít štěstí.
Zlatým hřebem bylo krmení Papoušků Kaka, tito úžasně
chytří živočichové se tu slétali z místních pralesů. Byli zde naučení, že
v určitou hodinu dostanou od ochránců přírody trochu ovoce a vodu
s medem. Vůbec se nás nebáli a v klidu si užívali hašteření o potravu.
Večer jsme se ještě přesunuli k našemu prvnímu spaní
v horské chatě. Byla to trochu zdlouhavá jízda, protože jsme museli objet
skoro celé pohoří Tararua. Chatka jménem Parawai Lodge se nacházela
v Otaki Forks. Odkud jsme měli naplánovaný další výlet.
21. - 22. 12. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat