Přiletěla za námi Laděnky kamarádka, naše spolužačka
z univerzity Adéla Hrdličková. Čekali jsme na ni na letišti
v Aucklendu přes hodinu. Lada trpělivě stála a čekala u příletových dveří
a pozorovala, jak paní se psem občas někoho nahnala zpátky. Sice už to bylo za
příletovou proceduru, ale pro jistotu jim znova prohlídli kufry. Já na to neměl
náladu tak jsem se coural po letišti. Když Adélka konečně prošla příletovou
halou, oba jsme jí vítali. Ale nemohli jsme hned odjet. Adélce vzali stan co má
pučený od Lady. Vzali ho celníci na dezinfekci. Tady to holt berou vážně. A
mají proč, všelijací neřádi tu decimují původní ekosystém.
Vyjeli jsme z letiště, první zastávka byla vyhaslá
sopka One Three Hill. Vyjeli jsme až na vrchol a ukázali Adélce, kde se co
nachází, jako správní domácí.
Potom jsme zajeli do přístavu, abychom ukázali, jakými
lodičkami se tady vozí. Bohužel zrovna tu nebyla žádná zámořská megaloď a
plachetnice miliardářů se zrovna taky někde plavily. I tak nám vyšlo pěkné
počasí na procházku. Cestou přes přístaviště jsme se zastavili na vegetariánský
hotdog. Zastavili jsme se v místní
galerii. Vzali jsme Adélku na výstavu obrazů Moko, tedy obrazů potetovaných
tváří Maorů. Tyto portréty dělal český Němec Gottfried Lindauer. Šli jsme přes
centrum, kde lidi bláznili a nakupovali, jako zbavení smyslů. No přeci byly za
pár dní Vánoce, svátek pohody a klidu… Možná kdysi dávno.
Na hlavní ulici na
nás shlížel 8 metrů vysoký Santa Klaus se svými soby. Usmíval se na tu zběsilou
nákupní horečku pod sebou. Pokračovali jsme zpátky k autu, abychom přejeli
pár set kilometrů jižněji do lázeňského města Rotorua. Adélka si zjevně užívala
místo, které jsme jí s Ladou na zadních sedačkách vytvořili. Nebylo to
nadarmo! Nevyházeli jsme spoustu věcí (jednu napěchovanou krosnu) úplně
zbytečně! Vešli jsme se a ani jsme nemuseli dát na střechu přídavný vak, co
jsme koupili. Cestování bylo o dost pohodlnější a my jsme byli klidnější kvůli
zlodějům, kteří rádi vykrádají auta na parkovištích před túrami. Jinými slovy
Adélka si cestu zemědělskou krajinnou užívala po svém. Bavilo mě se koukat do
zpětného zrcátka, jakou polohou zrovna objímá krosny vedle sebe. Adélka obecně
za jízdy moc ráda klimbala, ale o tom až někdy jindy.
První zastávka byla u nejvyššího vodopádu na severním
ostrově, který jsme už s Ladou navštívili v období sběru kiwi.
Přijeli jsme k vodopádu a zašli kousek do lesa, abychom si protáhli nohy a
dali Adélce pocítit, jak vypadá deštný prales na Novém Zélandu. Po krátké
procházce jsme zase nasedli do auta a vydali se na poslední velký přesun toho
dne. Dojeli jsme do města Rotorua. Překvapilo nás, že jsme necítili typický
sirný smrad tohoto místa. Vybral jsem
kemp se spa (lázněmi). Adélku jsme museli celou cestu přemlouvat, aby šla s
námi a ponořila se do teplé vody. Byla úplně grogy a chtěla akorát zkolabovat
ve stanu. Nakonec šla a užívali jsme si smradlavou teplou vodu s výhledem
do zeleně a zapadajícím sluncem.
Následující ráno jsme provedli upgrade vnitřních prostor
a udělali auto ještě pohodlnější a přehlednější. Po tetrisu jsme se procházeli
po městě. Naposled co jsme tu byli, jsme neměli moc času si město užít.
Procházeli jsme se hlavně okolo jezera Rotorua. Viděli jsme místní černé labutě
a také husy. Procházku jsme protáhli do zálivu, kde jsme ještě nebyli. Byla to
aktivní oblast, kde bublalo bahno, a do jezera ve velkém vyvěrala vřídla. Voda
jezera se tu zbarvila do mýdlové barvy. A taky to tu pěkně páchlo. Ladě se
z toho zápachu dělalo nevolno od žaludku, a proto raději dýchala pusou.
Ale stejně byla zelená. Procházku jsme
zakončili u muzea.
Popojeli jsme jen o kousíček dál a udělali první společný
nákup. Mazlík byl pořádně naložený. Zastavili jsme se v Red Woods. Adélka
obdivovala mohutné stromy, které byly maximálně 150 let staré. Tady všechno
roste jako z vody. Procházka nás zavedla na vyhlídku nad město. Pod sebou
jsme viděli vřídla a aktivní oblasti, z kterých proudilo množství páry.
V dáli bylo velké jezero. Dlouho jsme nepostávali a jeli jsme dál několik
desítek kilometrů na jih. Odbočili jsme na prašnou cestu a chvilku jsme jeli. Už
jsem myslel, že jedeme někam do háje. Ale nakonec se objevilo parkoviště.
Zastavili jsme a šli jsme obhlídnout terén. Došli jsme k potoku, ale ne
jen tak k ledajakému potoku. Tenhle měl 40 stupňů!!! Když Adélka strčila
nohu do potoku, hned se jí vlila energie do žil. Šli jsme si pro plavky, tohle
si musíme užít. Šli jsme kousek podél potoka, minuli jsme vodopád, kde bylo velké
množství lidí. Vlezli jsme si do jednoho meandru, kde jsme byli sami. Váleli
jsme se ve vodě a užívali jsme si teplotu plnými doušky. Často jsme vylézali a
máčeli si jen nohy, protože z teplé vody se nám dělalo až nevolno. Já sem se vydal na průzkum další oblasti a
šlápl jsem do bahna nebo něčeho tlejícího. Musím říct, že jsem snad i vyjekl,
jak mě to pálilo. Stoupl jsem na vyvěrající pramen. Byli jsme rádi, že jsme si
vybrali místo pod stromy, p rotože sluníčko pořádně pálilo a ještě k tomu ta vařící
voda. Byla to ďábelská kombinace. Kerosene creek nám zůstane dlouho
v paměti.
Po pár desítkách minut válení jsme museli vyrazit, náš
šílený plán byl extrémně šíleně nabytý, aneb jak poznat Nový Zéland za 24 dní.
Dojeli jsme zase o kousek na jih k jezeru Taupo. Byly zde Huka Falls.
Musím říct, že ten proud vody nás ohromil. Zařezával se do skály, byl tak
rychlý. A ta barva. No fotky to řeknou asi nejlépe.
O kousek dál jsme vyjeli na vyhlídku. Před námi bylo
Taupo, největší jezero na Novém Zélandu. Obrovská díra zaplněná vodou uprostřed
severního ostrova je po megaobrovské sopce.
Nebyl čas se zastavovat a obdivovat jeho rozměry, měli jsme namířeno do
kempu v národním parku Tongariro. Tam jsme se ubytovali a připravili jsme
se na brzký ranní výšlap. Protože Adélka měla neuvěřitelné štěstí na počasí.
19. - 20. 12. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat