A je to tady, vyjíždíme z našeho ubytování v Aucklandu
poznávat krásy Nového Zélandu. Nebylo by to normální, kdyby bylo vše bez
problémů. Jedna starost byla o vyplacení zástavy za pokoj, kde jsme bydleli. A
ta další byla moje nemoc. Přes dva měsíce nic, a když vyjedeme, tak chytnu nějakého
neřáda od líného kolegy, s kterým jsem pracoval poslední tři dny. Nedá se
nic dělat, chceme cestovat.
První zastávka
místní Disneyland jménem Hobbiton. V těchto kulisách postavených pro Pána
prstenů a posléze pro trilogii Hobit jsme strávili krásné dopoledne. Pro film
Hobit již byly postavené z materiálů, které dlouho vydrží. A tak se sem
jezdí koukat zástupy turistů a fanoušků těchto úžasných filmů. A mezi nimi jsme
byli i my.
Dojeli jsme po malé cestičce doprostřed farmářské
oblasti. Byla dost kopcovitá a tak jsme neviděli, kde se Hobití nory schovávají.
Dojeli jsme na obrovské parkoviště s uvítacím domem, tam bylo vše, po čem
turista touží. Lada si při čekání dala kávu a já pro změnu další dávku
paralenů. Po chvilce jsme se zařadili do fronty, která čekala, až přijede
autobus, který nás vezme do Středozemně. Čekání nám zkrátili vrabčáci, kteří se
nad námi v přístřešku pářili a dělali různé tanečky, aby se zalíbili
druhému pohlaví. Jo jaro tady běželo v plném proudu. Přijel autobus a my jsme
nastoupili. Jeli jsme asi dvacet minut, než se před námi vynořil Hobitín zasazený
v malinkém hlubokém údolíčku.
Vzal si nás na starost energický průvodce a vzal nás na
cestičku vedoucí do Hobitína. Tučnáčím krokem jsme se vinuli po cestičce okolo
kulis příbytků jednotlivých hobitů. Průvodce nám vždy barvitě vylíčil, při jaké
scéně jsme mohli zahlédnout onu kulisu. Cestou také přidával jednu historku z natáčení
za druhou. Vcelku jsme si onu pračku na turisty užívali. Přijížděl jeden
autobus za druhým a začal se tvořit jednolitý had kroutící se celým Hobitínem.
I tak se vždy našel čas, aby si každý udělal fotku před všemi dveřmi v tomto
údolí. Obzvláště jeden otylý horlivý Asiat se nechával fotit před každými
dveřmi, na každé lavičce a bylo vidět, jak z toho teče. Bohužel člověk
nemohl navštívit Hobití noru, protože zde byli jen dveře a nic za nimi. Nás zaujali
nejen dveře ale i květiny, které zde krásně kvetly a dotvářely krásnou
atmosféru místa.
Mně pobavil příběh stromu na Bilbovým domem. Ten museli
skácet při natáčení Hobita, jelikož se odehrával 60 let před první trilogií. A
udělali strom s železa a betonu, aby vypadal mladší. Ten tam bude stát
ještě hodně dlouho v nezměněné podobě. Když jsme došli ke konci, míjeli
jsme mlýn, který byl opravdu povedený.
Směřovali jsme k hospůdce
Green Dragon. Zde jsme si dali výborný cider a vychutnávali si atmosféru. Sedli
jsme si před krb a v klidu popíjeli, i když venku bylo skoro třicet stupňů. Rozhodně
to bylo místo, které nás oba zaujalo z Hobitína nejvíce. Tady bych si
opravdu rád představil dlouhý večer s přáteli okolo stolu. Bohužel čas se
krátil a museli jsme se probudit z tohoto krásného snu. Had turistů se neúprosně
vinul dál a museli jsme vyrazit zpátky k autobusu. Náš výlet pomalu končil.
Já se těšil, že po zácpách na silnicích v Aucklandu a po zácpách na cestičkách
v Hobitíně konečně uvidím přírodu východního pobřeží. To se nám splnilo a
také jsme nepotkali skoro ani živáčka ale to až příště!
5. 12. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat