Lama na cestách: Písečná kosa Farewell Spit a Te Waikoropupu Springs

Po pozdním příjezdu ke kose Farewell Spit jsme vyšli na nedaleký kopeček a pozorovali jsme tento jedinečný ekosystém, který dosahoval do vzdálenosti 35 kilometrů. Na konci cesty bylo poslední obydlí, což byl kemp, ve kterém jsme se ubytovali. Bylo to trošku obtížné, protože již jsme byli na návětrném západním pobřeží. Takže stavění stanů byla docela sranda. Celý večer jsme se bavili pohledem na jeden stan a typovali, který poryv větru ho složí k zemi.

Ráno jsme byli překvapeni, ale stan to vydržel. Trošku rozespalí jsme vyšli na Wharariki Beach. Neměli jsme nejlepší spaní, furt nás budili ovce nebo skřehotání nějakého opeřence. Až při snídani jsme zjistili, že v campu mají rodinku pávů. Pláž nás dokonale probrala smrští písku do obličeje. Přes písečné duny jsme došli ke skalnatým útvarům tyčících se nad pobřežím. Některé protínali pláž a bylo obtížné je obejít po písku suchou nohou. Tak trochu jsme si zapomněli zjistit, kdy je příliv a odliv.

Když jsme dorazili k první překážce tak jsme málem „šlápli“ na dva lachtany odpočívající na pláži u skalního výstupku. Adélka rovnou prohlásila, že nebude pokoušet vlny a zrovna se dala do svlékání bot. Já s Ladou jsme zkoušeli vždy kousek popojít a vylézt na skálu než přijde další vlna, ale nešlo to. Když odešla jedna větší vlna, tak Lada neohroženě běžela zpět k pláži a cestou se minula s lachtany, které jsme vyrušili z rozjímání. Skoro na pláž doběhla suchou nohou. Já jsme se ještě několik minut snažil balancovat na skále, ale to už mě holky s úsměvem míjely a hopskaly ve vlnách. Rozhodl jsem se, že také budu muset sundat boty. Bohužel suchou nohou jsem nedošel ani na jednu z pláží. Šli jsme dál a hledali nějakou stezku, která by nám pomohla zdolat skaliska oddělující další pláž. Po chvilce hledání jsme vylezli na skálu a za chvilku zase cupitali po další pláži.

Objevily se další ještě úchvatnější skalní útvary, byla to radost pro oko. O kousek dál byli další Fur Seals, tedy lachtani. Šel jsem k jednomu blíž, jelikož se moc nehýbal. Po chvilce mi bylo jasné proč. Z tlamy mu šla pěna, a byl slušně potrhaný, ale stále žil. Snad se z toho dostane. Šli jsme dál po pěšině, která vedla na pastviny. Opět naše oblíbené přecházení pastvin. Adélka se toho nebála a šla jako první na pastvinu plné krav s telaty. Chtěli jsme nerušeně mezi nimi projít, ale lehce to nešlo. Adélka rozpřáhla ruce a začala si s kávami povídat a tleskala na ně. Jedna kráva na ní chvilku koukala, trošku poodešla, udělala velký bobek a pak na ní útočně poposkočila. V tu ránu jsme už byli s Ladou za plotem, jelikož jsme věděli, že to nebude tak jednoduché. Zkoušeli jsme najít nějakou jinou pěšinu, ale nezbylo nám nic jiného než se prodrat roštím k pastvině pro ovce a jít tou. Ovce aspoň vědí, kdo je vrcholový predátor.

Další zastávkou byla Farewell Spit. Šli jsme asi 4 kilometry po pláži a pak jsme přešli na druhou stranu kosy přes duny, pak jsme se vrátili zpátky. Dál jak 4 kilometry jsme nemohli, byl tam zákaz vstupu kvůli tomuto unikátnímu místu. Když jsme viděli, kolik introdukovaných druhů bylo na začátku tohoto krásného místa, ani jsme se nedivili. Mohli jsme se dostat i dál, ale to bychom si museli zaplatit výpravu na traktoru s průvodcem a to se mám opravdu nechtělo.

Adélka chtěla řídit v opačném směru vozovky a tak jsem předal řízení. Dále to komentovat nebudu. A nakonec to i dopadlo dobře.

Vraceli jsme se stejnou cestou na jih, jelikož tu ani jiná není. Průvodce mi prozradil, ať zajedeme do Te Waikoropupu Springs. Je to jeden z nevětších sladkovodních pramenů na světě. A jeho průzračná voda je naprosto unikátní. Člověk by do té vody hned skočil, ale nemůže. Nemůžete do ní ani smočit prst jelikož je to dle maorských zvyků zakázané. A ty je třeba ctít.

Další rychlou zastávkou by The Grove Treck, který nás zavedl do skalní rozsedliny, na jejímž konci byl výhled do údolí. Nás především zaujali neuvěřitelné liány, připadali jsme si jak v Tomb Raideru.