Léto okolo Dalvíku

Kolem Dalvíku bylo naštěstí pár míst, kde jsme ještě nebyli, a proto nám rozbité auto zas tolik nevadilo. Vydali jsme se do horského údolí nad město. Počasí nám přálo a výšlap jsme si vychutnali. Nevěděli jsme kam až dojdeme, jelikož v horách bylo ještě hodně sněhu. Na začátku bylo jaro v plném proudu. Sedl jsme si na lavičku u boudy, kterou tu provozuje místní turistický spolek. Poobědvali jsme a vyrazili výš.

Jaro se postupně vytrácelo. Tráva byla šedá a polehlá. Zjevně ve vyšších částech sníh odtál nedávno. Zahlédli jsme náš cíl vysoko před námi. Bouda byla obklopená sněhem. Neměli jsme sebou sněžnice a zvažovali jsme, jestli to otočíme. Naštěstí mezi sněhem byli občas i vykukující skály tak jsme se rozhodli to zkusit.

Udělali jsme dobře, sníh nebyl moc rozmáčený. Z větší části nás udržel. A tak jsme došli až k horské chatičce. Užívali jsme si paprsky a výhled do fjordu. Byli jsme uprostřed nespoutaných hor i když městečko pod námi bylo na dosah. To je Island. Vyšplhat na jeden z okolních štítů jsme vzdali. I když by z něj byl určitě krásný výhled. Ale sněhu bylo moc.

Jindy jsme si udělali výlet k vřídlu v údolí, které je pojmenované po třech místních bratrech. Tato malinká louže nebyla daleko. Jen co jsme se tam vydali, už mi zvonil telefon, že musím zpátky do práce někoho ubytovat. Napodruhé nám to vyšlo, vyrazili jsme do kopce. Zanedlouho jsme byli před studánkou, která měla metr v průměru. Smočili jsme si nohy a užívali jsme si pohodu kousek nad údolím. Toto místo místní nazývají lázněmi pro nohy Bakkabræður.

Léto již bylo v plném proudu, a tak nastal Great Fish Day. Opět bláznivé období vyplněné prací. Naštěstí i tentokrát jsme měli kousek času si projít stánky. Bohužel jsme neměli směny spolu tudíž jsme tam šli každý sám. Takže to bylo takové na prd. Všude byli stánky s jídlem a hrála živá muzika.

Já jsem pozoroval krom výstavy zmrzlých ryb i porcování žraloka grónského, z kterého se dělá proslulý shnilý žralok. Opět jsem ochutnal plejtváka myšoka, tentokrát jsem pozoroval, jak to dělají místní. Ochutil jsem si syrové maso jako oni a hned to bylo poživatelnější než minulý rok. Na večerní koncert jsme se byli kouknout jen na pár minut. Raději jsme si šli odpočinout před nočním masakrem v kaféčku.

Léto nám uteklo strašně rychle. Nastal čas na to si udělat zásoby marmelády z rebarbory. Laděnka udělala 25 kilo marmelády, takže by mi to mohlo stačit na středně dlouhou Islandskou zimu.

Lada byla unavená z práce, a tak jsem si dělal výlety sám. Jednou sem si vyšplhal na kopec nad město. Na nejvyšších horách napadl první sníh. Byly to úchvatné výhledy jako vždy. Akorát sám to prostě není ono.

3. 6. - 21. 8. 2019

Gljúfurárjökull

Konečně jsme měli několik společných dní volna, a tak jsme vyrazili na výlet. Nejdříve jsme šli na túru u nás. Již od našeho příjezdu nás oslňoval ledovec Gljúfurárjökull na konci údolí. Trvalo nám to přes rok, než jsme se sem vydali. Nevěděli jsme, co nás tam čeká. Jestli to bude jen suť na konci ledovce, nebo i něco víc. Nejdříve jsme ale museli dojet do dochozí vzdálenosti. Jelikož jsme vyrazili brzo ráno, tak jsme málem srazili několik ovcí, které se potulovali okolo silnice. Následovala prašná cesta, na které jsme málem najeli na ostnatý drát. Naštěstí jsme se dokodrcali až k boudě na konci cesty.

Nenašli jsme ani stopu po znační výšlapu. Podle mapy tam mělo být, ale kde nic tu nic. Trasu jsme si tedy vytyčili sami. Hlavní podmínkou bylo, jít co nejdál od koní. Moc je nemusíme, pokud se tedy nejedná o steak z hříbátka, to je něco jiného. Cesta byla docela podmáčená a museli jsme koukat pod nohy. Někdy potůček tekl pod příkrovem trav a mechů. Což bylo ideální na zvrtnutí kolena či kotníku. Cestou jsme prošli okolo několika čerstvých sesuvů. Bylo znát, že skoro celé léto propršelo.

Narazili jsme na most. Nebyl sice v nejlepším stavu, ale lepší než brodit. Na druhém břehu jsme začali stoupat. Laděnka začala zpomalovat, ale nebylo to oním kopcem, ale spoustou šťavnatých borůvek, které nešlo jen tak přejít. Chvilku jsme zobali a vydali se vstříc ledovci. Cesta byla hodně kamenitá. Poslední dva kilometry nám zabraly asi hodinu. Bylo znát, že ledovec tu ještě nedávno byl. Když jsme se dostali blízko ledovci, zjistili jsme, že můžeme dojít v klidu, až k němu. Posledních sto metrů od něj byla zima. Úplně z něho vycházel chlad.

Nazývat ho ledovcem není správné. Je to takový zbytek. Jelikož ledovec se svojí vlastní vahou posunuje a tvaruje údolí. Ledovce v těchto horách se už neposunují. Viděli jsme i nějaké značky, které zřejmě označovali místa, kde byl v minulých letech.

I když ledovec nebyl v dobré formě, přesto nás mile překvapil. Jeho konec nebyla jen hromada štěrku, nýbrž byl i čistý. Co jsme si ale užívali nejvíce, byla jeskyně pod ním. Led hrál všemi barvami. Vlezl jsem jen na krajíček a zase jsem vylezl. Vzhledem k tomu, jak hodně odtával mohl být nestabilní. Výlet nás rozhodně nezklamal. Přeci jenom je to jeden z největších ledovců v místních horách.

Cestou zpátky nás zase zdrželo borůvčí. Ale ne na dlouho temné mraky nás zase popohnali. Dojeli jsme domů a připravili jsme si věci na další výlet.

24. 8. 2019

Málem jsme zase zůstali uprostřed ničeho

V noci jsme nasedli do auta a jeli zpátky na sever. Zastavili jsme trochu za polovinou cesty někde za fjordem Hrútafjörður. Pár hodin jsme se vyspali v autě a ráno jsme jeli dál. Rozhodli jsme si cestu trošku okořenit. V Blönduós jsme se vydali na sever. Chtěli jsme si objet poloostrov Skagi a kouknout se na ostrov Drangey. Vyjeli jsme tedy nejdříve do vesnice Skagaströnd, kde jsme si prohlíželi prapodivné umění z rezavého železa.

Poté jsme se vydali na sever k majáku a čedičovým výchozům. I tady byli krásné šestihranné sloupy. Procházeli jsme zbytky bývalé rybářské vesnice a obdivovali pobřeží. Bylo zde mnoho ptáků. Spousta se jich pohupovala v chaluhách na pobřeží. Chvilku jsme pozorovali lachtana, jak nás pozoruje. Vždycky nám to vykouzlí úsměv na tváři. Za celou dobu jsme nepotkali ani živáčka. Sem mnoho lidí nejezdí.

Východní pobřeží poloostrova bylo ještě pustší. Pobřeží nebylo moc okázalé, takže jsme se moc nezastavovali. A těšili jsme se, že si uděláme výlet k ostrovu Drangey. Naše autíčko na to mělo jiný názor. Opět. Zakuckalo se a chcíplo. Naštěstí znovu nastartovalo. Tak jsem se rozjel a zase chcíplo. A pořád dokola, než jsem zjistil, že to chcípá, když jedu nad 2500 otáček. Netušili jsme, co s tím. Auto jinak jelo dobře, a tak jsme zařadili pomalé tempo a vyrazili z pustiny do města. Ve městě jsme všechno zkontrolovali a vypadalo to v pořádku. Vydali jsme se tedy pomalinku domů do Dalvíku. Na výlet na ostrov jsme neměli ani pomyšlení. Jet s automatem do kopce pod 2500 otáček, bylo velice pozvolné, ale šlo to. Počítali jsme každý kilometr. Po pár hodinách jsme dojeli domů.

Mechanici nám řekli, že je rozbitý čip na čerpadle. Nebylo to levné, ale horší bylo, že ho neměli. Museli ho objednat z Japonska. A tak jsme byli jeden měsíc bez auta.

2. 6. 2019

Cesta do Reykjavíku s maminkou

Vyrazili jsme odvést Lady mamku do Reykjavíku. Nejdříve jsme vyjeli na sever, abychom objeli poloostrov trollů. V Ólafsfjörðuru jsme to vzali naší oblíbenou horskou cestou. Zanedlouho jsme byli na druhé straně, kde bylo o poznání hezčí počasí. V dáli čněl krásný ostrov Drangey, na který jsme se již dlouho chtěli vydat. Snad příště. Zajeli jsme do krásné vesničky Hólar. Pokochali jsme se místním kostelem i drnovým domečkem. Jsme moc rádi, že Island ušel dlouhou cestu od doby, kdy se žilo v drnových domcích. Přežít v nich dlouhou zimu, muselo být na hranici přežití.

Drnových domečků jsme neměli dost a zastavili jsme se ještě v Glaumbær. Zde jich měly o mnoho víc. Jejich spojování do jedné velké farmy bylo úchvatné. Ona skladba drnů byla mistrovským dílem.

Opustili jsme okolí poloostrova trollů a jeli na západ. Zastavili jsme u Hvammstangi, kde mají obchod s krásnými výrobky z ovčí vlny. Kousek opodál jsme zajeli na tuleně, kteří si užívali klidu na skalisku u pobřeží. Tam je najdeme vždycky. Na to že je Island považován za místo s divokou přírodou. Tak je tu tuleňů velice málo. Bohužel.

Co jsme tu ale nečekali, bylo množství rybáků dlouhoocasých. Ti se zde připravovali k hnízdění. No spíše by se dalo říct, že měli období páření. Chvilku jsme je vyrušovali a vrátili jsme se na hlavní.

Počasí bylo opravdu nádherné. Poprvé jsme viděli i ledovce ve vnitrozemí. Byla neuvěřitelná dohlednost. Viděli jsme bližší Langjökull velice dobře. Dokonce jsme zahlédli i vzdálenější Hofsjökull. Škoda, že takové výhledy nejsou každou cestu do Reykjavíku.

Poslední zastávku jsme si udělali v Bifröstu. Laděnce se nechtělo ven, jelikož hodně foukalo. A tak sem vzal mamku a šli jsme vstříc větru i kráteru před námi. Šli jsme mechovým královstvím, které přikrývalo všudypřítomnou lávu jako peřina. K letišti jsme dorazili pozdě večer. Stihli jsme přebalit a vyrazili k terminálu. Neobešlo se to bez slz, to je jasné.

1. 6. 2019

Okolí Dalvíku s maminkou

Lada s Ladou se šli projít a já šel do práce. Laděnka vzala mamkou do údolí nad Dalvík. Procházely se okolo potůčku, až došly k vodopádu. Zrovna začínaly kvést lupiny. Kterých je tam požehnaně, moc se jim to líbilo, ale nejen to. Také našli mnoho různých skalniček, které si chtěla mamka odvést zpátky do Čech. Prošly po sjezdovce až k lesíku, kde hnízdilo mnoho ptáků. Potulovaly se tu až do odpoledne, jelikož svítilo sluníčko. Později se stavili v kavárně a Laděnka mamku zasvětila do své pracovní pozice. 

Následně šly na pláž, kde bylo mnoho mrtvých ptáků. Zřejmě je potloukli vlny, protože před pár dny byl silný vítr. Dokonce našly i mrtvého papuchalka. Laděnka si jej schovala pod řasy, jelikož se jí zamlouval jeho pestrobarevný zobák. Večer jsme se sešli všichni doma a já jsem si mohl pochutnat na knedlících, které mamka pro mě uvařila. Večer jsme zakončili partičkou karet a šli jsme spát. Čekal nás náročný den.

Vyrazili jsme do velkoměsta. Akureyri nás oslnilo už z dálky. V přístavu kotvila velká zaoceánská loď. Vytvářela dominantu přístavu, jelikož čněla hodně vysoko nad zástavbu.

Prošli jsme se po centru a dámy chodily od obchůdku k obchůdku. Hodili jsme úlovky do kufru a jeli do Hauganes.

Překvapili jsme mamku a vzali jsme jí na pozorování velryb. Bylo to jen na mě, jelikož Laděnka s námi nechtěla jet. Přijeli jsme tam jen tak tak. Rychle jsme na sebe navlíkli kombinézu a spěchali na loď. Slečna, která nás měla na starosti, nestihla ani výklad o velrybách. Kapitán ji přerušil, jelikož zahlédl první z nich. Vyrazili jsme za nimi. Plavaly ještě hodně daleko. Pomalu, ale jistě jsme se k nim přibližovali.

Bylo těžké stát jen na jedné straně, jelikož velryby byly občas vpravo občas vlevo. Netrvalo dlouho a přiblížili jsme se velice blízko. Pluli jsme od nich asi 20 metrů. Viděli jsme vyrýsované svaly napojující se na ohromnou páteř. Následovanou mohutným ocasem. Ne vždy jsme ho ale viděli. Většinou keporkak zvedl zadní ploutev, když se potápěl na delší dobu pod vodu. Většinou pak lovil šest minut a poté se zase nadechl. Bylo to jako vždy naprosto úžasné. Lady mamka nevěděla, kam dřív koukat. Byla nadšená, jako každý na lodi. Naštěstí jí nebylo zle, a tak si užívala pozorování až do konce. Dvě a půl hodiny utekly jak voda. A my jsme byli zase v přístavu, kde na nás čekala Laděnka a hned se nás ptala, jestli jsme viděli ty delfíny, kteří plavali kousek od pobřeží. Dojeli jsme domů a šli jsme odpočívat. Přeci jenom to na lodi není úplná pohoda.

Další den jsem byl v práci, a proto Laděnky měly zábavu beze mě. Nechaly zkontrolovat auto. Naštěstí bylo vše v pořádku, tudíž jsme byli připraveni na další výlet.  Laděnka vzala mamku do kavárny. Aby ochutnala polévku, kterou Laděnka vařila skoro každý den. Měla štěstí, že zrovna hráli kluci z hudebky pro turisty. Tak to měla i s kulturní vsuvkou. Večer jsme zajeli do údolí na vyhlídku, kde jsme měli vysoké štíty jak na dlani. Cestou k pláži jsme se zastavili u domečků, kde zrovna viseli žraloci. Chatka myla cítit na několik metrů daleko. Poté jsme dojeli na pláž. Laděnka si došla pro svoji trofej. Papuchalka po chvilce hledání objevila a u pižlala mu hlavu. Poté mu ve volných chvílích v kuchyni preparovala lebku. Já jsem se k tomu jen přiblížil a bylo mi hned špatně, jak všude byly různé kusy měkkých tkání. Tady kousek očička a támhle kousek mozečku.

29. 5. - 31. 5. 2019

Mývatn s maminkou

Úsměv na rtech nám dlouho nevydržel. Ráno jsme vzali auto k mechanikovy a ten nám jasně řekl, že s tím už nesmíme ujet ani metr. Něco se nám stalo s brzdami. Byli pořad zapnuté a tím zničily spoustu součástek. Bohužel neměl díly, a tak jsme museli na auto čekat dva dny. Naštěstí v této oblasti bylo spoustu míst v dochozí vzdálenosti. Vzali jsme batoh a vydali se na cestu.

Jako první jsme došli do jeskyně Grjótagjá. Měli jsme štěstí, nikdo tam nebyl. Mohli jsme si tedy onu kouzelnou atmosféru řádně vychutnat. Nekochali jsme se jen vizuálně, ale také nám tam bylo teplíčko. Z vody se kouřilo a nás chvilku neotravoval mrazivý severák. Nemohli jsme tam zůstat navěky.

Vydali jsme se na vrchol vulkánu Hverfjall. Každý metrem jsme pociťovali silnější poryvy větru. Nahoře už to moc příjemné nebylo, tudíž jsme tam dlouho nepobyli. Naštěstí byla krásná viditelnost, proto jsme si vychutnali onen věhlasný panoramatický pohled na celé okolí jezera Mývatn.

Sešli jsme kousek pod vulkán, kde byl Dimmuborgir, ono tajemné místo jsme přivítali s otevřenou náručí. Byly zde nejprve keře, které byly následované několikametrovými stromy. Z ploché země se zvedly bizarní lávové útvary. Některé měly i deset metrů, v kombinaci s místním lesíkem to bylo krásné bezvětrné místo. Konečně jsme se mohli trochu odkuklit a vnímat ono místo. Lady mamka si připadala jako na nějaké obrovské skalce a pokukovala po kytičkách. Líbili se jí i břízky se stříbrnými kmeny, jako by je před chvílí někdo postříbřil. Procházeli jsme oním labyrintem dlouho. Dokonce jsme si i za šplhali. Všude byly krásné lávové útvary a spousta života. Byli jsme rádi, že u vstupu byla restaurace, kde jsme si odpočinuli. Přeci jenom Lady mamka nebyla na takovéto pochody za větrného počasí zvyklá.

Nabrali jsme síly a šli zpátky do města. Občas jsme se zastavili u koní či ovcí. Ale moc jsme se nezdržovali, vítr se nechtěl utišit. V polovině cesty jsme zalezli do jedné farmy, v které byla i restaurace. Koukali jsme přes sklo, jak dojí krávy a z onoho teplého zrovna nadojeného mléka dělali cappuccino. My jsme si dali místní dobrůtky z farmy, uzeného lososa, jehněčí a chléb, který tu pečou v zemi.

K městu už to nebylo daleko. Tentokrát jsme si objednali hostel. Užívali jsme si pohodlné především teplé ubytování. Odpočatí jsme ráno vyrazili k místním lázním. Všichni jsme toužili po troše odpočinku. Přesouvali jsme se z jednoho bazénku do druhého. Já jsem nakonec zakotvil v tom nejteplejším. Dokonce jsme šli i do sauny, tam jsme ale dlouho nevydrželi. Bylo to maso. Začalo nám i trochu sněžit. Kombinace teploučkých lázní a vloček snášející se na naše hlavy, byla dokonalá. Když jsme se pořádně vymacerovali, tak jsme se šli pozeptat k mechanikovy na auto. Naštěstí bylo skoro hotové. Počkali jsme si, zaplatili a vyrazili dál. 

Jeli jsme okolo jezera a odbočili k Höfði, les nás chránil před větrem, a tak jsme si procházku všichni užili. Svěží zelená barva modřínů nám dodávala energii po dlouhých zimních měsících. Na konci nás čekal pohled na hladinu jezera, z něhož ční lávové útvary.

O kousek vedle jsme se zastavili u Skútustaðagígar. Místní krátery, jsou nádherné. Bohužel tu není ani keřík tudíž jsme procházku okolo nich vzali rychle. Už jsme se těšili na postel a teplý čaj.

Cestou domů jsme se akorát zastavili u vodopádů Goðafoss. Udělali jsme si rychlý výstup a pospíchali dál. Najednou zase začali pískat kola. Doufali jsme, že je to jen nějaká nečistota v brzdách. Bohužel nám to pokazilo náladu.

27. 5. - 28. 5. 2019

Východní fjordy s maminkou

Hned po ránu jsme začali projíždět rozeklanými fjordy na jihovýchodě Islandu. Počasí jsme měli krásné, a proto jsme mohli obdivovat různorodé pobřeží. Měli jsme na to dost času. Jelikož projet těmito rozeklanými fjordy je vždy na dlouho. Po pátém fjordu už to trošku omrzí. My jsme měli jeden problém, který nás udržoval v pozornosti. Začali nám pískat zadní kola. Především když jsme jeli pomalu. Byli jsme z toho docela nešťastní, ale rozhodli jsme se jet dál.

Udělali jsme si malou zastávku v malinké rybářské vesnici Djúpivogur. Pozorovali jsme rybáře, jak vykládají svůj úlovek. Bylo to velice pěkné místo, a tak jsme zaskočili i na kávu. Pokračovali jsme dál za stále silnějšího pískání kol. Po mnoha dalších fjordech se strmými skalisky nořících se do moře, jsme dorazili k tunelu. Ten nás nasměroval do vnitrozemí. Moc jsme ani nezastavovali a projeli městečkem Egilsstaðir vstříc pustému vnitrozemí.

Cestička se klikatila podél říčky, až jsme dorazili na planinu bez života. Akorát u malinkých toků byly kousky zeleně, které spásali místní ptáci. Lady mamka byla překvapená onou pustou krajinou bez života. Pro Středoevropana je to opravdu netradiční podívaná. Přitom jsme byli jen 500 metrů nad mořem.

Netrvalo to dlouho a dorazili jsme k nejvýše položené farmě na Islandu. Ano náš oblíbený Möðrudalur. Koukli jsme se na video o erupci Holuhraun, kde vzniklo největší lávové pole za posledních 200 let. Měli jsme krásně, prošli jsme se okolo kostel a pozorovali planinu před námi, z které sem tam vystupovaly hory.

Nářek kol byl čím dál větší, ale zastávku u vodopádů Dettifoss jsme si nemohli odpustit. Nejdříve jsme šli za těmi menšími Selfoss, jako vždy byly krásné. Počasí nám přálo. Slunce svítilo a ozařovalo valící se masu vody.

Kousek jižněji nás sluníčko potěšilo ještě více. Nad vodopádem byla dvojitá duha. Vodní tříšť jí udržovala stále nad vodopádem. Byla tak jasná až to vypadalo kýčovitě. Nutno podotknout, že jsem se rozhodl najít poklad na konci duhy. Bohužel jsem nenašel nic. Pokud tedy onen poklad nebylo následné ždímání bundy.

Už jsme se blížili k Mývatnu a bylo nám jasné, že do Dalvíku nedojedeme. Zastavili jsme se ještě na oblíbené zastávce Laděnky. Z plných plic si užívala sýrové výpary a bublající bahno. Nutno podotknout, že Laděnky mamka s tím neměla sebemenší problém. A tak jsme si spolu mohli užít ono bublající bahénko či páru deroucí se z podzemí.

Po večeři jsme se rozhodli jít na krátkou procházku. Vyšplhali jsme na kopec nad kempem. Byl z něho krásný výhled, jak na městečko, tak i na celé jezero. V klidu jsme se zastavili a pozorovali, jak zapadající slunce si hraje s krajinou plné lávy.

26. 5. 2019