Lady práce a výlety okolo Aucklandu

Lada od začátku dělala pokojskou v hotelu. Čili vyfasovala uniformu, prodělala dvoutýdenní tréning aby si zopakovala, jak se leští kohoutky, prkýnka a dělají se trojúhelníčky na toaleťáku…. Každý den začínal naprosto stejně. Ranním brífinkem. Čili supervizorky stále dokolečka opakovali, jak se musí drhnout sprchy, vysávat pod postelemi a používat chemikálie. No co si budeme povídat, většinu věcí jsem z toho dělala jen, aby se neřeklo, protože na to nebyl čas. Chemikálie jsem sice používala, ale jelikož to byly dryáky a ať člověk používá rukavice nebo ne, tak se mu postupně změnila kůže na rukou. A pro změnu z prostěradel jsem měla sedřené klouby někdy až do krve, záleželo to podle toho, jak zrovna byla prostěradla navoskovaná.

Po ranní promluvě jsem vyfasovala seznam pokojů, které budu mít na starosti. Ten se skládal zhruba z 18 pokojů (8 hodin práce) ještě proběhlo odškrtávání, které pokoje jsou volné, a může se s nimi začít. Když byl pomalý start, tak to v kanceláři vypadalo jak na tržišti, jelikož někdo mohl začít se 7 pokoji a někdo neměl ani jeden. Proto se handloval pokoj za pokoj. Jelikož hotel měl dvě křídla jedno staré, kde většina pokojů byla se dvěmi postelemi a nové jen s jednou postelí, tak se nikomu do toho starého křídla nechtělo. A dalším důvodem byl rozměr postelí a prostěradel. Jelikož v hotelu se naprosto nehrálo a rozdělování prostěradel podle velikostí, tak to někdy vypadalo, že malé postele se mohou omotat pomalu na třikrát, tak u velkých pro změnu půl metru chybělo. Byla to vždy sázka do loterie, jestli to vyjde nebo ne. V lepším případě prostěradlo vyšlo přesně na milimetr, v horším se muselo jít pro jiné. Jinak v hotelu bylo několik druhů pokojů – s jednou posteli, se dvěma, apartmány.

Jinak kolektiv byl opět rozmanitý. Kolegyně byly převážně z Fidži, Filipín a Argentiny. Naštěstí měly všechny docela dobrou angličtinu, protože většina z nich již měla rezidenci. Nejvíce komu jsem nerozuměla, byla supervizorka maorského původu. Tato obří žena někdy vydávala tak podivné zvuky, že jsem si říkala, jestli na mě mlaská nebo to bylo nějaké specifické slovo k uklízení. Po několika týdnech se mi na ní stačilo jen podívat a naprosto jsem věděla, co budu muset napravit.

Týdny utíkaly a kolektiv se také neskutečně rychle obměňoval. Někdo přišel na tréning, ani ho nedokončil a byl zase fuč. Což hlavní vedoucí neskutečně rozčilovalo.  Se stálým týmem jsem si docela rozuměla. Když někdo potřeboval pomoct, nebo jsem čekala, než se mi uvolní pokoje, tak jsem pomohla a oni pak zase mě. Někdy v kanceláři dostali špatné informace, v kolik hodin mají hosti dorazit a pokoje se museli uklízet ve velkém spěchu. Což jsem neměla ráda, protože to znamenalo neustálé pendlování mezi patry hotelu s velmi pomalými výtahy a několikrát za směnu změněný seznam pokojů na uklízení. Ve spěchu se mi stávalo, že jsme narazila na skoro všechny ostré hrany v pokoji a následně se mě holky v šatně ptali, jestli to mám z domu nebo z hotelu. Co si budeme povídat, někdy jsem se praštila tak úspěšně, že mi modřiny vydrželi i dva týdny. Převážně ty, co jsem si udělala o kliky u dveří a měla jsem i jednu hezkou na čele o futra.

Někdy byly dny, že jsme se nestačila za celý den ani napít, a některé se naopak vlekli neskutečně pomalu, že jsme stačili s kolegy prodiskutovat soustu věcí. Jak o cestování, tak i o životě na Zélandu. Některé dny jsem přišla naprosto vyřízená. Jedním důvodem byla samotná práce, která je opravdu fyzicky namáhavá a druhý důvod byl, že jsem byla unavená z lidí. Neustále se usmívání na hosty, mě vyčerpávalo, hlavně, když jsem rostla z některých nápadů supervizorek. No co si budeme povídat, zítra mě čeká posledních 18 hajzlíků a velmi se mi uleví, až odevzdám uniformu a v hotelu budu jen spát a ne uklízet. 

Další výlet jsme absolvovali na západní pobřeží asi hodinu od našeho bydliště. Pláž Piha je proslavená svým černým pískem. A tak jsme se šli po ní projít. Dokonce nám svítilo i sluníčko a tak bylo pěkně teplo, ale na koupání to ještě nebylo. Po procházce na pláži jsme vylezli na skálu, která dělila pláž na dvě poloviny. Měli jsme krásný výhled na lidičky brouzdající se po pláži. 

A najednou slyšíme češtinu. Přisedl si k nám pár, který zrovna přiletěl. A tak jsme jim dali pár rad do života a kam se podívat a čemu se vyvarovat. No kecali jsme dobrých tři čtvrtě hodinky. Následně jsme si udělali ještě výlet na druhou stranu pláže a prošli jsme se po útesu. Tady jsme se taky zasekli a pozorovali vlnobití narážející do skalisek. Voda vystřikovala nejméně deset metrů vysoko a občas nám uštědřila lehkou spršku. Už pár hodin po odjezdu mě začali pálit strašně stehna. Měl jsem je totálně spálené. Idiot jsem se nenamazal a Lada se mi smála.  Dokonce bylo vidět, jak mi popraskali buňky a vylila se mi krev do kůže. O pár hodin později přišla řada na Ladu. Vypadala jak panda a také měla spálené ruce. Holt tady pod ozónovou dírou se nevyplácí podceňovat sílu sluníčka. 

Těsně před odjezdem jsme si zajeli na sever zkusit šnorchlovat. Bohužel počasí nám moc nepřálo a byli dost velké vlny. Takže viditelnost byla okolo 5 metrů. Pučili jsme si vybavení za šílené prachy a dostali jsme šílené vybavení. Jediné co bylo dobré, byl neopren. Ten se opravdu hodil ve vodě o teplotě 16 stupňů. No vyrazili jsme do vln, já dal Ladě lehkou instruktáž. Která nepadla na úrodnou půdu. Ladě furt teklo nějakým způsobem do šnorchlu a tak se nesoustředila na mě nebo na potápění. Ale chvilku jsme si to i užívali. Já vzal Ladu za ruku a šnorchlovali jsme asi 20 minut. Viděli jsme několik druhů rybiček proplouvající mezi mořskými řasami. Krásně se vlnily za toho dle vlnobití. Pak Lada začala panikařit. Začala mít mořskou nemoc a neustálé problémy s vodou ve šnorchlu to jen zhoršili. Chvilka nepozornosti nás zahnala až moc blízko ke skalám. A tak jsem musel na ní i trochu křičet ať pohne zadkem. Nebyl čas na to otálet, vzal jsem jí za ruku a táhnul od skal pryč. Nakonec se nám podařilo obeplout skály. Ale plavání proti vlnám s tak debilními ploutvemi nám dalo zabrat. Ladu chytla křeč do nohy, což byla poslední kapka. Mířili jsme ke břehu a Ladu už žádné ryby nezajímali jen být co nejdřív na souši. Nakonec jsme to zvládli bez větších problémů. Ale potřeboval jsem vysvětlení, jak přišla k mořské nemoci. To mi hlava nebrala. Tak mi Lada vysvětlila, že jak se koukala na ty krásné řasy kroutící se ve vlnách. Začalo se jí dělat blbě. Já jsem ještě jednou zalezl do vody a uviděl jsem tam trnuchu velkou přes metr. To mi stačilo a vylezl jsem z vody i s neoprenem mi byla kosa. Obou nám to stačilo a vydali jsme se zpátky do velkoměsta. 

Cestou jsme ještě zastavili v městečku Puhoi. Tohle to město totiž založili Češi. Jedná se o jednu ze dvou vesnic založenou jinou národností nežli Angličany. Dozvěděli jsme se, že česky teda neuměli, jelikož to byli Němečtí Češi. A kdyby jim nepomohli na začátku Maorové tak by umřeli hlady. Není jednoduché udělat z pralesa prosperující hospodářství.

Práce nám po dvou měsících pomalu končila. Já jsem odpočítával poslední hodiny v zácpách. Lada zase kolik jí zbývá umýt záchodů. Těšili jsme se na cestování. Vše bylo naplánované. Tak uvidíme, co se z toho splní a co ne. Pravděpodobně další příspěvek bude za měsíc a půl, protože máme program dost nabitý. 

12. 9. - 4. 12. 2016