Velkoměsto nás přivítalo s otevřenou náručí.
Nejdříve jsme se ubytovali v krásném, ale také drahém hostelu Ponsonby
Manor. Hostel byl v historickém domě hned vele kostelíka na hlavní ulici Ponsonby.
Tato historická část Aucklandu je nejkrásnější z celého velkoměsta. Stále
si drží svůj půvab z dob minulých. Užívali jsme si ubytování a přitom
hledali práci. Naštěstí se neopakoval scénář z Whangarei. Lada měla práci
do pár dnů a já za týden bez problémů. Než jsme začali pracovat, udělali jsme
si výlet na nejvyšší sopku ve velkoměstě. Rozhlíželi jsme se po našem dočasném
domově. Shodou okolností jsme posléze našli ubytování, co by kamenem dohodil od
této sopky zvané Mt. Eden.
Nejdříve jsem dostal práci v agentuře, která
rozposílala lidi na stavby, kde uklízeli nebo přenášeli věci. No prostě ta
podřadná práce, kterou nechce nikdo dělat. Práce mi nevadila. Byl jsem občas
hodně unavený, ale dalo se to. Hlavní problém byl, že člověk musel být
v 6:30 v agentuře a neměj jisté kdy a zda vůbec bude mít práci. Takže
čekání třeba dvě hodiny na práci za nic mě upřímně dost štvalo. No holt jsme
imigranti… I tak jsem se dostal na zajímavá místa. Především se mi líbilo
pomáhání na stavbě obřích stanů na festival, který se odehrával na molu
v centru. Měli jsme krásný výhled na Sky City.
V tu dobu už jsem bojoval o další práci. Kterou jsem
nakonec vybojoval. Jednalo se o pomocníka pro Auckland City. Nejtěžší byla
komunikace po telefonu s mojí referentkou, která byla ze Skotska. Řešit něco
s takovouto ženou bych měl problém i v češtině a možná bych ji i
nazval pár hanlivými slovy. Ale řešit něco s takovouto ženou v
„Angličtině“ jestli se ten dialekt, který chrlila z úst, k tomu ještě
dal přiřadit. To bylo na hranici mých možností.
Byl jsem
v divizi pro sport a začínal jsem jako „držák“ lana. Začínal jsem spolu
s Owenem, který byl mým parťákem po celé dva měsíce. Klučina byl
z Anglie a mněl úžasnou srozumitelnou angličtinu. Další člověk, který mi
hodně pomohl se zdokonalit v jazyku. Tímto bych mu chtěl moc poděkovat. Každopádně práce spočívala v držení lana,
které sloužilo pro nakreslení rovných čar pro sportovní události. Takže
ohraničení hřiště, závody a další.
Poté jsme i udržovali hřiště v dobrém stavu. Tedy
plnili jsme díry pískem nebo hlínou s travním semenem. Nebo jsme pokládali
travní koberec či sekali trávu. No nic složitého větší flákačku jsem v životě
nezažil. Když pršelo tak jsme se jen flákali v autě. Náš šéf nám vždy řekl
„hlavně zůstaňte suchý hoši“. A že tu
prší hodně často. V pátek nám dal často vědět dvě hodinky před koncem práce,
abychom se dostavili na schůzku. Ta probíhala v uvolněné atmosféře nad „basou“
piv. Ještě že se tu po dvou malých může řídit. Většinou jich ale bylo o něco
víc. Já jsem samozřejmě nikdy neřídil… Nejhorší na tom byly přesuny od jednoho
hřiště k dalšímu hřišti. Jak už sem psal o Aucklandu je to město zácp. Práce
měla pro mě další pozitivum nejen, že jsem na Zélandu začal opět řídit. Nejprve
teda automat, ale teď jsem k tomu přidal i manuál. Opět musím poděkovat Owenovi,
který se zhostil být mým učitelem jízd. A také dvorním překladatelem. Díky ti
bez tebe by to nebyla taková pohoda.
Výletů jsme mnoho nestihli, protože jsme neměli
s Ladou ve stejné dny volno. Ale i tak jsme něco stihli, jeden
z výletů byl na opačnou stranu zálivu od Sky City. To jsme měli odtud jako
na dlani. Nedivili jsme se, že Maungauika sloužila jako pevnost chránící
nejdůležitější přístav Nového Zélandu.
Cestou jsme potkali i válečnou loď, která držela ochrannou ruku nad
tímto místem.
Jeden večer po práci jsme si udělali rychlí výlet. Bylo
to po místech, které jsem navštívil díky práci a chtěl jsem je ukázat i Ladě.
Byli jsme na dvou sopkách, jedna byla nedaleko od našeho ubytování. A pásli se
okolo všude ovce, ale i krávy. To nebylo ani tak neobvyklé, že nedaleko centra
byly pastviny na svazích vyhaslých sopek. Tato sopka One Tree Hill měla i svoji
hvězdárnu. Byla určitě nejhezčí ze věch v Aucklandu. Navštívili jsme i
její menší sestřičku Mt. Wellington, ale ta nás tak neokouzlila. Ještě jsem
Ladu zavezl okolo St Heliers, kde jsou nejhezčí pláže ve městě.
Jeden den po práci jsme si zašli do přístavu. Přilákala
nás oslava 75 výročí od založení námořnictva. Šli jsme po přístavu a koukali na
válečné lodě. Byli tu i z Ameriky, Číny nebo Japonska. Tyhle lodě
neplánovaně pomáhali v Kaikouře, kde bylo týden před oslavou ohromné
zemětřesení, a evakuovali město.
12. 9. - 4. 12. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat