Konečně jsme vyrazili na cestu.
Nebylo to nic velkého, jen projet horami na druhou stranu poloostrova trollů a
zpátky. Měli jsme konečně jeden volný den. A nedalo se říct, ani že byl celý.
Jelikož jsme ještě ve dvě ráno, dostávali z kavárny, podnapilé, po alkoholu a
zábavě dychtící hosty. Vyhrabali jsme se tedy z Dalvíku až v poledne. Jeli jsme
na sever tunelem do Ólafsfjörðuru. Jako správní mazáci, jsme se patřičně
rozčílili nad neznalými turisty, kteří neumějí jezdit jednoproudým tunelem.
Vždy se najde někdo, kdo se zasekne, nebo neví kdo má přednost.
V Ólafsfjörðuru jsme opustili útesy
padající do hlubin fjordu a vydali se štěrkovou cestou do hor. Všude okolo
cesty bylo plno ovcí s mladými. Jeli jsme proto obezřetně, jelikož jehňata
často panikařila a lítala zprava doleva, podle toho, na jaké straně měla bečící
maminku. Netrvalo dlouho a svěží zelené údolí vystřídaly šedobílé hory. Tráva
jen místy vykukovala ze starých trsů, které nedávno odhalil sníh.
Bylo to takové ponuré nakouknutí do
hor. Jak se zvedaly jednotlivé hory z údolí, tak se po jejích stráních
měnily barevné škály. Zatím, co na úpatí byly květiny v plném květu, tak
pod vrcholky se teprve začala zelenat tráva. Mraky zahalovaly vrcholky pohoří,
a tak jsme si ono panorama moc nevychutnali. Ale o tom výlet nebyl. Mazlík se
choval na štěrkové horské cestě lépe než na asfaltu, takže jsme byli spokojení.
Na asfaltu totiž táhl doleva a nevěděli jsme, čím to je. Bylo to trochu
nepohodlné stále držet pevně volat. Také jsme zjistili, že má v prdeli zámky,
vykloktané dveře, či sedačku řidiče. Přeci jenom to bylo auto z roku 2003 a tak
jsme s drobnými chybičkami počítali.
Sjížděli jsme do údolí a pozorovali
klikatící se horskou říčku. Rozlévala se a její ramena tvořila desítky ostrovů.
Tající sníh jí dodával potřebnou sílu na odplavení sedimentů a štěrku z hor až
do moře. Za pár okamžiků ona krásná horská říčka zmizela pod hladinou přehrady.
Kousek od jejích břehů, bylo několik krásných stavení s drnovými střechami. Náš
šéf nám o tom místě vyprávěl. Je to místo pro VIP lidi. Tedy pro boháče, kteří
nechtějí být rušeni okolním světem a mohou si dovolit zaplatit za jednu noc několik
set tisíc korun.
Jeli jsme ještě pár kilometrů a
narazili jsme na nám známou asfaltovou cestu vedoucí po pobřeží poloostrova.
Vydali jsme se jižně do vesničky Hofsós. Zde mají nádherný bazén na útesu. Je z
něj vidět celý fjord Skagafjörður. Ale nejdříve jsme se šli najíst. Měli jsme
výbornou večeři, ale nejlepší byl pohled z okna. Dva Španělé zapadli s
karavanem na několikametrovém štěrkovém stoupání. Takové neuměli jsme snad
neviděli. Pokoušeli se dostat auto tak intenzivně do kopce, že málem nacouvali
do baráku. Nakonec musela majitelka restaurace jim jít pomoc. Netrvalo to ani
minutu a vyjela. Fakt jsme se jimi bavili dobrou půl hodinu.
Když jsme se dostali do bazénu
začalo trošku poprchávat. Ve spojení s větrem to nebylo úplně příjemné. Rychle
jsme se tedy přesunuli do horké vířivky a tam nám bylo krásně. Chvilku jsme se
cachtali a Ladě horká voda opět neudělala dobře, a tak jsem v horké lázni
zůstal sám a Lada si plavala v ledovém bazénu.
Když jsme se vrátili domů, dávali
si večeři a jen tak mimoděk jsme vykoukli z okna. Zůstali nám ústa
otevřená dokořán. Na obloze se odehrávaly neskutečné věci. Mraky Altocumulus
lenticularis ozářené zapadajícím sluncem, byla neskutečná podívaná. Tato
oblaka vypadají jako několik složených čoček nad sebou, které se zvětšují do
výšky.
10.6. - 14. 6. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat