Léto
pokračovalo a slunce přebíralo nadvládu nad oblohou. Před spaním jsme vždy museli
zatáhnout rolety a pečlivě ucpat každou skulinku, kterou by pronikalo půlnoční
slunce. Moc dobře se nám za světla nespalo. Pokud si dobře vzpomínám, tak to
bylo na nejdelší den v roce, tedy 20. 6., kdy jsme vyrazili za půlnočním
sluncem. Moc jsme o tom nepřemýšleli a jednou po práci jsme dojeli na vyhlídku
po staré cestě do Ólafsfjörður. Daleko jsme sice nedojeli, jelikož si příroda
tento kus již vzala zpět. Projížděli jsme okolo velkých balvanů spadlých na
cestu. Zastavili jsme u sesuvu kudy si razil cestu horský potůček, který odnesl
asi 15 metrů cesty do moře. Vyškrábali jsme se o kousek výš a pozorovali
půlnoční slunce. Netrvalo dlouho a došlo nám, že o půlnoci zapadat do hlubin
oceánu nebude. Slunce se pomalu přibližovalo k hladině oceánu, ale spíše po ní
plulo. Světlo těstě nad hladinou Severního ledového oceánu hrálo všemi barvami.
Hory kolem nás se zahalily do rudého odstínu. A nám začala být pomalu zima.
Slunce stále vzdorovalo zapadnutí, a tak jsme to vzdali. V těchto dnech snad
vůbec nezapadá, jen se zhoupne nad hladinou a znovu stoupá.
Naše volné dny
nebyly zality sluncem, nýbrž mraky nasáklých vodou. A tak jsme se vzmohli
akorát na procházky okolo města. Jako byla naše oblíbená procházka po
dvoukilometrové písečné pláži či za pozorováním ptactva v deltě řeky. Ale někdy
bylo tak hnusně, že nám akorát zbylo být doma či zajít do muzea. A to je v
Dalvíku jen jedno. Mnoho věcí nás neoslovilo, bylo to takové nahlédnutí do
začátku minulého století. Musím říct, že v kavárně máme z takovýchto věcí lepší
výzdobu. Ale muzeum mělo i přírodovědeckou část. Ta spočívala ve vycpaných
ptácích, k nimž nebyl ani popis v angličtině. Takže jsme se toho moc
nedozvěděli. Samozřejmě, že žádné muzeum na Islandu se neobejde bez vycpaného
ledního medvěda. Tudíž tu byl i on. Bohužel všichni tito úžasní vrcholoví
predátoři jsou na Islandu zabíjeni. Naposled v roce 2016. V roce 2008
připlavali dokonce dva a oba byli také zastřeleni. Byli to první medvědi po 20
letech co připluli.
Místní se
medvědů obávají, i náš šéf je přesvědčen, že není jiná možnost než střílet.
Protože jsou vyhladovělí, agresivní a jsou ve špatném stavu po několikadenním
plavání. Minimálně mladá samice zastřelená v roce 2016 vypadala naprosto
zdravě. Tu zpozorovali a o dvě hodiny později už byla mrtvá. I když byla
možnost jí uspat a přepravit jí zpátky do Grónska. Na což jsou tu připraveni
nejméně od roku 2011. Bohužel je tento strach v místních hluboce zakořeněn. Již
v dávných ságách hrají roli zabijáků ovcí i zemědělců. Na Island v průměru od 9
století dorazí jeden polární medvěd za dva roky. Těchto tvorů zbývá pouze 20
000 až 30 000. Přičemž jejich životní prostředí rapidně ubývá. Ale je otázkou,
zda je vracet na východ Grónska, kde jich mohou každoročně ulovit 50. Nicméně
můj osobní názor je, že když už díky přírodě a následnému turistickému ruchu
vydělávání obrovské částky. Měli by přírodě i něco vracet a tohle je jedna z
možností. Stejně už má vycpaného medvěda, každé prťavé muzeum na Islandu. A
ohánět se argumentem, že je nebezpečné uspat medvěda a přepravit ho do Grónska.
To je pro mě scestné. Proboha vždyť dokážeme přistát na asteroidu. Tak snad
dokážou Islanďani uspat medvěda na 200 metrů.
Nicméně
hlavním tahákem muzea je odkaz na muže, který měřil 234 centimetrů a byl
místním rodákem. Člověka ani tak nevyvedla z míry jeho velikost oblečení či
bot. Pro mne byl hlavní moment, kdy jsem pozoroval malý náramek. Z kterého se
vyklubal jeho prsten. Musel mít v sobě hodně krve trollů.
Jeden den se
nám i vyčasilo, a tak jsme se rozhodli vylézt na kopec Bæjarfjall nad městem.
Prošli jsme okolo malého kaňonu a následovali říčku klikatící se horským
údolím. Sníh byl pryč, a tak se nám šlo velice pohodlně.
Horší to bylo
při stoupání. Bylo znát, že jsme dlouho nikam nešli, a tak jsme s převýšením
700 metrů trochu bojovali. Naštěstí na vrcholu nás čekala, příjemná procházka.
Byla to taková stolová hora, ze které jsme měli z jejích okrajů nádherný výhled
do fjordu. Nejdříve jsme pozorovali naše údolí, v kterém se choulilo městečko
Dalvík.
Následně jsme
se šli kouknout k druhému údolí, které bylo o dost příkřejší. Ale jelikož jsme
se necítili plní sil, tak jsme to vzali radši stejnou cestou zpátky. Abychom
měli energii na další výlet.
18.6. - 11.7.
2018
Žádné komentáře:
Okomentovat