Sníh konečně
slezl i na nejvyšších horách okolo našeho domova. Rozhodli jsme se tedy vyrazit
na výlet do nitra hor. Nebylo to naštěstí daleko, ono stačí popojet půl hodiny
naším údolím. Projížděli jsme podél klikatící se řeky Svarfðardalsá. Tam kde se
rozdvojovala do dvou údolí se tyčila hora Kerling. Její pyramidovitý strmý tvar
nás lákal již od příjezdu. Jako by ona hora byla mocnou strážkyní shlížející na
naše údolí. Byli jsme si jisti, že zní musí být impozantní výhled. Vyrazili
jsme tedy ještě za tmy a okolo páté ráno jsme se začali škrábat k vrcholu.
Při stoupání
nás chladilo jemné mrholení, a tak jsme ani neviděly kam až šplháme. Stezka tam
žádná nebyla, a proto jsem se snažil jít co nejpohodlnější cestou. Začalo to
pastvinami a vyhýbáním se koňům, kteří se chtěli přátelit. Po pastvinách dlouho
nic nebylo. Jen strmější a strmější kopec. Naštěstí jsme se mohli zastavit u
ledovcového karu, který zde zanechal příjemnou rovinu v nadmořské výšce asi 700
metrů. Nad ledovcovým karem se tyčil impozantní vrchol Kerling. Začalo být
jasné, že vyškrábat se až na vrchol nebude žádná sranda.
V horském
údolíčku po odtáni ledovce se pásly ovce, které sem na léto pastevci vyhánějí.
A tak jsme si tu s nimi odpočinuli, před začátkem lezení na vrchol. Vydali jsme
se stezkou, kterou vyšlapaly ovce. Bohužel zanedlouho zmizela, a tak jsme se
začali škrábat přímo na vrchol hřebenu po své vlastní trase. Začaly padat
kameny a štěrkovitá půda se začala sypat. Když jsme dorazili na vrchol hřebenu
vedoucího k vrcholu hory, uviděli jsme první ledovec. Chtěl bych říct, že byl
impozantní, ale spíš vypadal, že mele z posledního. Ale i tak byl krásný.
Kontrast černých skal a bílého sněhu byl úžasný.
Povylezli jsme
ještě výš a zasekli jsme se. Na hřebenu před námi se tyčila další skalní stěna.
Byla o dost vyšší a strmější než ty, které jsme měli za sebou. Rozhodli jsme
se, že ji obejdeme. Nebyl to dobrý nápad. Bylo tu ještě dost sněhu na suťových
polích. Musím říct, že jsme na moc takto strmých místech nebyli. Ale i tak jsme
vyrazili kupředu. Našli jsme si cestičku mezi sněhovými poli a šli obezřetně
dál. Lada najednou zamnou volala o pomoc. Seděla na zadku a nemohla se hnout.
Každým pohybem se sunula spolu s kusem svahu dolů. Bylo vidět, že sníh odtál
před pár dny a je to tu hodně nestabilní. Pomohl jsem Ladě na nohy a prošli
jsme suťové pole.
Vyškrábali jsme se znovu skoro až k hřebenu a zastavili jsme
se. Před námi bylo znovu mnoho vysokých skal na hřebenu. A mnoho suťových polí
s neodtátým sněhem pod nimi. Opravdu se to stává jen zřídka kdy, ale rozhodli
jsme se, že se vrátíme. A tak jsme si naposled sedli pozorovali dva ledovce
před námi. Nedosažitelný vrchol se pomalu halil do mraků, které přicházely.
Začali jsme tedy slézat, ale velice opatrně. Každý krok uvolnil více či méně
kamenů, které by moli být osudné pro toho, kdo šel první. Když jsme dorazili k autu,
tak se celá hora zahalila do těžkých dešťových mraků. Když jsme dorazili zpátky
domů, tak začala padat nebesa. Zase. Skoro jako každý den, kdy jsme měli volno.
Ještě že jsme to otočili, v dešti bychom ta suťoviště nechtěli procházet.
I další den
bylo hnusné počasí, nebylo vidět na krok kvůli mlze, a proto jsme se vydali na
sever do města Siglufjörður, kde je krásné museum. Několik přístavních budov
vedle sebe zachránili a zpřístupnili veřejnosti. My jsme je málem neviděli.
Jelikož na cestě do muzea jsme se stali svědky dopravní nehody. V zatáčce se
autu odpojil obytný přívěs a odjel naštěstí do příkopu, kde se po několika
desítkách metrech zastavil. Kdyby přívěs odjel na druhou stranu, byl by v nás.
Jelikož jsme mohli uhnout akorát z útesů do moře, tak by to nedopadlo dobře.
Naštěstí se nikomu nic nestalo a my jeli do musea. O The Herring Era Museu by se dalo psát
dlouho. Podstatné je, že díky lovu sleďů se stalo z malé vísky město s velkým
průmyslem, který byl závislý na sledích. To se psala 50 léta dvacátého století.
Díky nadměrnému rybolovu se populace snižovala a v roce 1969 se sledi neukázali
vůbec. Došlo ke krachu celého odvětví nejen v tomto městě. A z města se stala
opět vesnička.
Sledi se
solili a nakládali do sudů na vývoz. Také se z nich dělal rybí tuk. Ale tento
zdravý zdroj potravy také používali ve velkém na hnojení polí. Muzeum jsme
procházeli několik hodin a užívali si, že kolem nás je jen pár lidí, a ne davy
turistů, jak tomu často bývá.
28. 7. - 29. 7.
2018
Žádné komentáře:
Okomentovat