Ráno jsme pomalu vstali a
vyrazili. Trochu nám zkomplikovala rychlý start benzínka, kde jsme čekali přes
půl hodiny, než se dostaneme na řadu. Cestu do města El Calafate jsme měli mít za
sebou velice rychle, jelikož byla asfaltová. Opět jsme se mýlili. V cestě nám
stál vítr. Neutichající patagonské vichry házely s autem ze strany na stranu.
Museli jsme křečovitě držet volant, abychom se udrželi na silnici. Okolo nás
prosvištěly snad všechny tipy aut. Jako kdyby ani nefoukalo. Suzuki Jimny aneb
vratká krychle na vysokém podvozku, se do větrných pamp opravdu nehodí. Jeli
jsme 80 km/h. Spolujezdec si mohl užívat panoramata, zatímco řidič křečovitě
svíral volant oběma rukama až mu bělaly klouby na rukou. Bylo na co se koukat.
Kolem nás byly rovinaté pampy, kopečky i pohoří. Projížděli jsme okolo kopců,
které se skládaly z mnoha vrstev rozličných barev.
V pampách převládala travina
Festuca gracillima s příměsí trnitého Mulinum spinosum. Také tu byl keř s
jedlými plody zvaný calafate, podle kterého se jmenuje i město, kam jsme
mířili. Jedná se o dřišťál zimostrázový (Berberis microphylla). Jezero
Argentino nám opět vyrazilo dech svojí barvou. Stačilo ho objet a dorazili jsme
do města El Calafate. Popovídali jsme si v infocentru a vyrazili do vyhlášeného muzea
o ledovcích.
Glaciarium nás uvítalo mnoha
expozicemi. Nejdříve jsme se dozvěděli, jak se z vločky stane firn a z něho
led. Překvapilo nás, že v některých velice chladných oblastech na Antarktidě,
vznik ledu trvá 2500 let. Ve zdejších vlhkých a teplejších končinách, je to
otázka měsíců. O kus dál jsem se dozvěděli, proč je led modrý. Je to kvůli
tomu, že se modré spektrum světla dostane nejhlouběji do ledu. Podle toho, jak
moc se hluboko dostane, vidíme různou plejádu modrých odstínů. Další část byla
o dost smutnější. Byly zde vyobrazeny ledovce z celého světa. První fotka byla
stará sto let a druhá byla ze současnosti. Všude bylo to samé až na jednu
výjimku, kvůli které jsme byli v El Calafate. Koukli jsme se na film o ledovcovém
splazu Perito Moreno.
Nasákli jsme informace,
abychom ho mohli vnímat v celém kontextu. Je to pro nás poprvé a asi i naposled
v životě, kdy uvidíme ledovec růst. Přirovnal bych to k vymírajícímu druhu.
Poslednímu přežívajícímu jedinci mimo Antarktidu, asi i v Grónsku se nějaké
ještě najdou. Je neuvěřitelné, jak rychle se klima mění. A jaké důsledky to
přináší. Ještě před 17 000 lety bylo El Calafate pod mocnou vrstvou ledu. Ledovec
se nacházel o sto kilometrů dál, než je nyní. Což je v porovnání s tím, co se
odehrávalo v Evropě naprosté nic. Plní dojmů a také obav z budoucnosti jsme odešli
z muzea a šli si najít kemp ve městě. Našli jsme jeden u místního potoka zvaný
Amsa. Byli jsme rádi, že jsme našli něco za rozumnou cenu, oproti tomu, co bylo
v El Chaltén.
17. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat