Celou noc bylo vedro a ráno teplota rychle stoupala. Byli jsme blízko
oceánu a také na třinácté rovnoběžce. K rovníku tedy mnoho nezbývalo. Stávání
nám moc nešlo. Byli jsme unavení z dlouhého přesunu. Přemluvili jsme svoje těla
a vyrazili na procházku k vodopádu, pod kterým jsme se večer koupali. Když jsme
se přiblížili k životodárné vodě padající ze stolové hory, savana se změnila v
deštný prales. Opět to byl pozůstatek z dob, kdy tu bylo příznivější podnebí.
Jen, co jsme vlezli pod hustý zelený deštník, byli tu naši známí netopýři. Opět
využívali jednoho z mála míst, kde se mohli ukrýt v nehostinné krajinně.
Potkali jsme tu i hrabavé ptáky či divoké prase. Ani toto místo nebylo ušetřeno
od invazivních druhů.
Vyšli jsme na plošinu z které padal vodopád. Byla to změna k nepoznání.
Zase to tu bylo naprosto vyprahlé. Ono
to také nebylo moc vysoko, aby nastal markantní rozdíl. I tak jsme měli krásný
výhled na krajinu kolem. Byla to placka na níž se rozkládala savana.
Sešli jsme naprosto zpocení dolů pod vodopád. Vzali jsme si věci a šli
se osvěžit pod padající masu vody. Věděli jsme, že mnoho příležitostí mít
nebudeme. Buď jsou řeky moc blízko moře a tím pádem jsou plné mořských
krokodýlů, nebo jsou vyschlé. Na mnoha místech, kde se dá koupat v období sucha
se to nedoporučuje v období monsunů. Jelikož se řeky a říčky rozvodní a
krokodýli jdou mnohem dál po proudu. Viděli jsme to i tady. Jezero pod
vodopádem bylo chráněné. Nad odtokem z jezera byl turistický chodníček. Ale to
hlavní bylo pod ním. Masivní mříž bránící krokodýlům, aby se nepozorovaně
dostali do jezera pod vodopádem a pochutnávali si na lidském mase.
Poté co jsme se osvěžili, vyrazili jsme znovu na cestu. Ale jen kousek.
Ten den patřil jen a pouze malému národnímu parku Litchfield. Dorazili jsme do
místa Cascades, kde potok pomalu stékal z tabulové hory. Když jsme došli ke
kaskádám s občasnými jezírky, tak se místo opět změnilo. Lada našla pro svůj
objektiv mnoho kvetoucích rostlin. Některé byly přichycené ve štěrbinách skal
hned vedle protékající vody. Lada tu dokonce našla i rosnatky. Když člověk
projíždí tisíce kilometrů savanou a občas potká trochu vody v řece, tak tu
takové rostliny opravdu nečeká. Nicméně se Lada zabývala květy rostlin a já šel
na průzkum dál.
Popošel jsem o několik kaskád po proudu potoka a našel jsem tam veliké
varany. Nevydrželi tam ale moc dlouho. Než přišla Lada od kytiček, tak přišly i
místní děti. Hodili po Mertens's water
monitor (Varanus mertensi) klacek a oni utekli do vody. Děti si pak užívaly
skákání do jezírka ze tří metrů. Zeptali jsme se dětí, jestli je to směrem po
proudu průchozí, jelikož cesta byla uzavřená. Odpověděli, že je to v pořádku a
tak jsme šli. Došli jsme opět pod stolovou horu a trochu se ztratili. Naštěstí
nás zastavili místní a poradili nám ať potok přebrodíme. Jelikož v době monzunů
most sebrala voda. Skákali jsme tedy po spadaných stromech a naplavených větvích.
Modlili jsme se, ať tam není nějaký jedovatý had, který by se vyhříval na kmeni
stromu. Nakonec jsme došli až k autu a nepotkali jsme ani hada ani krokodýla.
Vydali jsem se na další místo pár kilometrů na z pátek. Zastavili jsme
na tabulové plošině z níž byla vyhlídka na vodopády Tolmer. Ty nás zas tak
nezaujaly jako místní flóra. Nejprve jsme zde narazili na pradávné cykasy
(Cycas clacicola). Byly nádherné měli jsme štěstí a viděli samičí rostlinu se
semeny. Ta barva semen na pozadí semišových lístečků byla překrásná. Mohli jsme
si odškrtnout další žijící zkamenělinu z našeho seznamu.
Nedaleko jsme potkali i cypřiš (Callitris intratropica), vždy jsme byli
rádi, když jsme protkali něco jiného nežli eukalypt. Pokračovali jsme po cestě,
která nás vedla skalnatou rudou krajinou. Nakonec jsme došli k malému vodopádu
s výhledem do krajiny. Chvilku jsme se pokochali a jeli dál.
Nedaleko byla bažina. Nedokázali jsme si v tomto vyprahlém prostředí,
představit něco takového, ale byla tam. Skalnaté podloží nepropustilo ani kapku
vody z dob monzunů a tak zde stále byla bažina. Bylo vidět, že vysychá, ale
stále byla velká. U parkoviště někdo pověsil svlečenou hadí kůži, a tak Lada
byla velice nervózní. Já také, ale jiným způsobem, chtěl jsem toho hada najít.
Šli jsme bahnitým terénem a občas jsme zahlédli stopy po plazícím se
velkém hadovy. Nenašli jsme bohužel ani jednoho, ale to Ladě nezabránilo mít
panický záchvat, když uviděla stopy v bahně. Měli jsme štěstí na něco jiného,
potkali jsme zde nádherně zbarveného ledňáčka Forest Kingfisher
(Todiramphus macleayii).
Další zastávkou byl proslulý Florence falls. Nikoli kvůli své výšce či
mohutnosti, ale kvůli jezírku pod ním. Tedy spíše, kvůli obyvatelům jezírka.
Bylo v něm množství ryb, některé byly i dost
veliké. Vzali jsme si plavky a šli jsme se cachtat. Nejdříve jsme v
klidu pozorovali ryby, i hochy co se chtěli zmrzačit skokem do vody, aby
zvýšili svoji přitažlivost u ženského publika. Za chvilku jsme se rozhodli
přeplavat k vodopádu. Byla to příjemná masáž. Dokonce se nám podařilo doplavat
pod proud vody a udržet se na skalisku za padající vodou. Patami jsme stáli na
malých skalních výčnělcích. Byl tam krásný ohlušující klid. Docela jsem si tu
chvíli užíval, až do chvíle, kdy Lada zpanikařila a začala padat. Zjevně se jí
zdálo, že na kluzké skále je jen jediná věc, které se může chytnout. Bylo jím
moje přirození. Byl jsem z toho v šoku a začal nadávat. Ale nakonec Lada
nespadla a já to taky přežil. Ale stále mi nešlo do hlavy, proč tak zpanikařila a ztratila rovnováhu. Prý jí
kousla ryba do palce. Říkal jsem si, co je na tom tak šíleného, že člověk musí
zpanikařit. Vždyť to byly jen menší rybky. Vtom se jedna rozhodla, že mi sní
strup na holeni. Bylo to dost bolestivé. Laděnce jsem její zpanikaření
odpustil. I když to nebylo hezké ukončení romantické chvilky pod
vodopádem.
Bylo tu prostě krásně. Malé oázy v národnímu parku Litchfield nás
okouzlily natolik, že jsme se vrátili do kempu u vodopádů Wangi. Byl to pohodový příjemný den.
30. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat