Blue Mountains

Konečně jsme se vymanili z velkoměsta a vyjeli na náhorní plošinu, kde se rozkládají Blue Mountains. Jako první věc jsme se ztratili, jelikož nás navigace vzala o kousek vedle. I tak nás dovedla na první místo odkud jsme mohli obdivovat obrovské skalní stěny sestupující do hlubokého údolí. Poté, co jsme se vymotali, jsme dorazili k Wentworth Falls, kde jsme si udělali procházku na vyhlídku Princes rock odkud byl hezký výhled.

 Následně jsme se prošli po hraně skal padajících do hlubin pralesa. Užívali jsme si onu obrovskou vzdálenost mezi skalními stěnami. Procházka po cestičkách vytesaných v pískovcovém masivu nám trochu připomínala turistické trasy na českých pískovcových skalách. Ale ten sešup dolu byl neuvěřitelný. To v Čechách nenajdete. Vydali jsme se na další vyhlídku. Nejvíce času nám zabralo asi parkování. Bylo tu natřískáno. Když jsme se prodrali mezi lidmi k vyhlídce Echo point, tak jsme si ten pohled užívali. Mohli jsme pozorovat onu známou modř, podle které dostaly hory své jméno. Není to kvůli tomu, že by byly  hory modré, ale kvůli vzdálenostem mezi skalními stěnami. Jsou tak velké, že rozptylující paprsky světla přicházejí do styku s jemnými prachovými částicemi a kapičkami oleje, které jsou z eukalyptových stromů z údolí. Tento jev se nazývá "Rayleight Scattering" podle lorda Rayleigho, který  jako první tento fenomén pojmenoval.

Vyrazili jsme ještě kousek dál na procházku k skalnímu výchozu Three Sisters. Byla by to pohádková cesta. Bohužel to tu bylo i v zimě přeturistované.  Když jsme došli k strmým úzkým schodům, tak jsme si připadali jako v zácpě uprostřed Sydney. Pocit z tohoto místa nám to zcela  zruinovalo a  po pár minutách jsme chtěli být akorát co nejdál odtud. Když jsme si vystáli frontu nazpátek z procházky, tak jsme se poptali co ještě navštívit v okolí.

 V informačním centru nám toho moc neřekli, ale vydali jsme se na další místo, které mělo být také pěkné. Když jsme tam dojeli, tak jsme museli uznat, že není pěkné. Bylo nádherné, kam se hrabe Echo point. Evans Lookout jsme měli skoro celý pro sebe a obdivovali jsme skalní stěny padající do pralesa. Zdejší údolí bylo na opačné straně stolové hory. Bylo mnohem uší, ale zároveň bylo hlubší. Rozměry pískovcových stěn byly neuvěřitelné. Bylo nám líto, že nemáme čas na to, si obout naše boty na tůry a vyrazit do hlubin kaňonu. To by byla tůra na několik dní.

 V brzkém odpoledni jsme vyrazili tedy na sever. Vyjeli jsme z hor a objížděli jsme Sydney co největším obloukem, abychom se vyhnuli dopravním nesnázím. Bohužel i  několik desítek  kilometrů od centra města jsme spadli do pasti. Dva kilometry jsme jeli dvě hodiny. Pak už se to rozjelo a mohli jsme pokračovat okolo pobřeží na sever. Jeli jsme i v noci, protože jsme se museli přesunout o 600 kilometrů. Ale šlo to pomalu, čím jsme byli dál, tím  bylo méně aut, ale silnice byla horší. Potkali jsme hodně oprav a také silnici v několika místech rozšiřovali. Ještě, že jsme se střídali při řízení. Stát každou chvíli na semaforech, nebo se bát, že protijedoucí náklaďák nás srazí, bylo docela vyčerpávající.  Když jsme dorazili k městu Woolgoolga, tak jsme vysíleni šli spát.

Ani další den jsme si mezi Sydney a Brisbane nedělali skoro žádné zastávky. Jak nám řekl jeden klučina ze Sydney, mezi těmito městy jsou jen turistické kraviny za hodně peněz. Ráno jsme si zašli k pobřeží, abychom pozorovali velryby. Poté jsme se zastavili až u pláže Byron a dali si oběd spojený s procházkou po pláži.

 Krom těchto rychlých zastávek jsme udělali jednu výjimku. Když  jsme přejížděli hranici mezi státy Nový Jižní Wales a Queensland v oblasti, kde začíná Gold Coast, tak jsme zajeli do vnitrozemí. Nečekaně jsme zamířili do Národního parku, ale tenhle byl výjimečný. Jednalo se o poslední zbytky deštných pralesů, jenž se rozkládaly na pomezí mírného a tropického pásma. Lamington National park, který je součástí světového dědictví UNESCO byl naším jasným cílem.

Bylo už pozdě večer, ale byli jsme nedaleko. Navigace nám ukazovala jenom posledních 30 kilometrů od parku. Pak to začalo, park se rozkládal na kilometr vysoké plošině. Stoupali jsme po úzkých serpentinách nahoru. Poté, co jsem dostal smyk na gridu „roštu“ (zábrana pro dobytek na silnici), jsme jeli už pomaleji. Rychle to ani nešlo, silnice byla užší a užší. Proti nám jelo docela dost aut a tak jsme se museli vyhýbat a dávat si přednost. Nakonec jsme jeli krokem, protože na silnici byl jeden sesuv za druhým, který vždy odkrojil značnou část silnice. Takže konečná část cesty bylo spíše stání. Byli jsme rádi, že byla noc, protože jsme se mohli orientovat podle světel aut. Zatáčky byly tak ostré, že jsme netušili, co přijde za rohem. Zda to bude jenom další sesuv u kterého se nebude možné vyhnout nebo šílenec co sjíždí vysokou rychlostí dolů. Párkrát nás málem smetli. Aspoň by to bylo rychlé, pád dolů by nic nezastavilo.

Bylo to nekonečných 30 kilometrů, už ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale deštný prales na vrcholu už jsme neviděli. Byla úplná tma. Akorát jsme viděli, jak cesta obtéká mohutné stromy a všude visí liány. Nakonec jsme dorazili do jediného kempu na vrcholu, ale nepodařilo se nám zaplatit a tak jsme radši spali v autě. Dolů by nás nikdo nedostal, to by byla naše smrt. Už jsme byli úplně vyčerpaní. Při vaření večeře nás zastihla bouřka a tak jsme zalézali od auta úplně mokří. Jak autentické pro deštný subtropický prales.

14. 7. – 15. 7. 2017