Probudili jsme se do chladného rána.
Naštěstí slunce vyšlo nad obzor a začalo nám prohřívat prokřehlé kosti. Měli
jsme výhled do údolí mezi pohořími, a tak jsme si vychutnávali snídani s
okouzlujícím výhledem. Lada tu i našla pár kvetoucích keřů například Harlequin
Mistletoe (Lysiana exocarpi). Poté
jsme vyrazili do pradávného pohoří.
Nejdříve jsme navštívili Ellery Creek Big
Hole. Poté co jsme zajeli do stínu hor, začala nám být zase zima. Holt kam se
nedostaly ranní paprsky, byly tři stupně nad nulou. Byl to pro nás opět
teplotní šok, vždyť předminulou noc jsme měli víc jak 20 stupňů. Dorazili jsme
k průrvě plné vody, opět to byla oáza se vzrostlými stromy okolo. Nicméně
podobná té ze včera. Vydali jsme se prozkoumat okolí. Doufali jsme, že na
skalách uvidíme vyhřívající se hrady a ještěry. Prostupovali jsme terénem,
kterému dominovaly traviny. Byly jimi bochánky Spinifex Grass (Triodia Plectrachne spp.). Občas se některému eukalyptu
podařilo vydržet onu výheň mezi skalami. Ale z čeho žil jsme netušili, všude
byly rudé skály. Zanedlouho už jsme byli opět na cestě. Třeba budeme mít na
ještěry a hady štěstí o kousek vedle.
Vystoupili jsme tedy o pár kilometrů dál
u soutěsky Serpentine Gorge. Nečekali jsme, že se tak zapotíme, když jsme se
rozhodli pro procházku na vyhlídku. Ještě že bylo stále chladné ráno. I tak
jsme byli vcelku zpocení. Stálo nám to ale za to. Výhled do rozsáhlého údolí
byl fascinující. I výhled na druhou stranu do soutěsky oplývající vodou byl
nezvyklý. Ale pohled do rudé krajiny rozhodně vyhrával. Sešli jsme zpátky pod
kopec a opět jsme se vydali blíže k vodě. Nebyla moc čistá a stále nebylo moc
teplo. A tak jsme koupání odložili na jednu z následujících zastávek. Nicméně i
zde Laděnka objevila kvetoucí rostlinu (Eremophila christopheri).
Bylo zde spousta míst, kde se zastavit.
Jedním z nich bylo i Orche Pits, což je místo odkud domorodí obyvatelé
získávali jíl pro svoje skalní umění a kresby na tělo. Voda zde odkryla mnoho
různobarevných jílových vrstev, jenž se na sebe vrstvily.
Na další zastávce u soutěsky Ormiston
Gorge nás přivítal spinifex pigeon (Geophaps plumifera). Byl nádherný.
Každý pankáč by měl mít takovéhoto mazlíčka. I zde Lada našla spoustu krásných
rostlin, kvetoucích všemi barvami. Vydali jsme se do hloubi další oázy. Nejprve
jsme vyšli na západní okraj odkud se nám naskytl pohled do útrob kaňonu. Byl
krásný, ale už se začaly vjemy opakovat. Seběhli jsme ke zbytkům vody, kde bylo
velké množství uhynulých rybiček. Umírají tady každý rok, podle toho jak hladina
ustupuje. Všechno zde čeká na vláhu a mnoho živočichů i rostlin se nedočká. My
jsme se ale dočkali krásných výhledů v soutěsce, která nás ozařovala sytě
červenou barvou.
Nastal čas na další přesun tentokrát jsme
dojeli na vyhlídku. Před námi se v dálce tyčila jedna z nejvyšších hor pohoří
Mt. Sonder s 1380 metry. Když jsme ji viděli chtěli jsme ji pokořit. Vždyť
za svého mládí před 300 milióny let, byla vysoká jako Everest. Trošku jsme se
zamotali a ještě jsme si zajeli do soutěsky Glen Helen. Byla tu spousta vody,
spíše to tu vypadalo jako jezero. U vody byli kormoráni i volavky. Když jsme
pozorovali klidnou hladinu nad níž se zrcadlili rudé skály, tak nás pobavila
malá kačenka. V klidu si plula po hladině a překvapila volavku. Ta zpanikařila
a málem vletěla do rákosí okolo jezera.
Přijeli jsme k naší poslední plánované
zastávce. Od kaňonu Redbank vedla cesta na vrchol hory Mt. Sonder. Moc jsme tam
chtěli jít, ale nebylo mi moc dobře. A tak jsme se rozhodli, že si tuto výzvu v
rámci přežití odpustíme. Zašli jsme si alespoň do soutěsky se vykoupat. Docela
rychle nás to přešlo. Voda byla vcelku špinavá. Bylo znát, že už tu stála
dlouho. Skryli jsme se alespoň v úzkém kaňonu před sluncem a rozjímali jsme
mezi mordou hladinou a rudými skalami. Rozhodli jsme se, že zbytek dne ještě
využijeme. Při cestě k autu jsme narazili na canegrass dragon (Diporiphora winneckei), který se vyhříval na
kmeni stromu, jenž se tyčil u břehu vyschlé řeky.
Cesta
nás nečekala jednoduchá, museli jsme ujet 200 kilometrovou část najednou.
Jelikož území patřilo původním obyvatelům. Ještě před cestou jsme museli
zaplatit poplatek za průjezd jejich územím. Nemohli jsme na jejich území
kempovat a tak nám nezbývalo než jej projet. Cesta byla ze začátku dobrá, ale
po padesáti kilometrech skončil asfalt a začala ta pravá divočina. Roleta nás
opět naklepávala a tlumiče měly práce až nad hlavu. Ale nebylo to tak strašné.
Zažili jsme horší. Cestou se krajina měnila. Nejdříve jsme jeli pohořím, jenž
se pomalu svažovalo do rozsáhlého údolí, jemuž dominovala stolová hora. Nebyla
to ale hora, byl to kráter Gosse Bluff, který vznikl před 140 mil . let po nárazu
asteroidu.
Pokračovali
jsme rudou planinou, v které jsme už mnoho eukalyptů nepotkávali. Všude byla
tráva a stromy se držely v skalních rozsedlinách. Moc jsme nezastavovali,
jelikož jsme netušili, jak špatná silnice je před námi. Den se také už chýlil
ke konci a my jsme byli unavení. Když jsme byli tak v půlce cesty, uviděli jsme
na svahu menší požár. Nic výjimečného v této krajině. To co nás zaujalo více
byla změna skladby vegetace, když jsme se blížili na kraj horského masivu. Před
námi se rozkládala nekonečná rovina, jenž se pomalu měnila v poušť. Nebyla to
opět poušť jakou bychom si před stavovali byla žluto-zelená. Nejvíce nás
překvapily desert oak (Allocasuarina decaisneana), které v pravidelných
rozestupech vyrůstaly ze žlutého koberce uschlé trávy. Na chvilku jsme se
zastavili, jelikož před námi jel silniční vlak. Neměl jsem odvahu ho
předjíždět.
Vůbec jsem nic neviděl, vlastně ani ten obří náklaďák. Ale
neproniknutelná stěna prachu byla jasným znamením. V tu chvíli přijel z
protisměru campervan s mladými roztřesenými Francouzi. Nevypadali nadšeně, když
jsme jim řekli, že je čeká horší cesta. A ve chvíli, kdy se dozvěděli, že jsou
na začátku své cesty do divočiny vypadali vyděšeně. Mladý hoch, se nechtěl hned
vzdát a vyrazil s autem co v takových končinách nemá co dělat. My jsme cestu
zdárně přežili a šli spát. Když jsme uléhali viděli jsme, jak francouzský pár
cestu vzdal zaparkoval nedaleko nás. Usínali jsme a doufali že, budeme mít
další den větší štěstí a potkáme tu pravou poušť s pár hady a ještěry.
5.
8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat