Probudili
jsme se do pěkného rána. Sice bylo pod mrakem, ale nefoukalo. Kolem nás se pásly
lamy. Byl tu naprostý klid. Při skládání stanu se k nám přidal pes
horský (Lycalopex culpaeus), očividně chtěl něco dobrého. Jeho přítomnost
mě nejprve těšila. Poté se mi chtělo jít na záchod a pes horský mě neustále
pronásledoval. Musím říct, že tlačit bobek, když máte pět metrů za zadkem
takovéto divoké zvíře, není nic příjemného. Hned jak jsem od svého výtvoru
odešel, tak se k němu vhrnul. Ještě že jsem na to hovno hodil velký kámen.
Dojeli
jsme k vstupu do národního parku Pali-Aike.
Čekali jsme, než otevřou. Mezitím jsme si dali snídani a pozorovali lamy
guanako (Lama guanicoe), jak se prochází kousek od auta. Popovídali jsme si s
místním ochráncem, který vypadal, že zrovna rozlepil oči. Vyrazili jsme do
krajiny, která byla vytvářena erupcemi. Bylo tu mnoho kráterů a ten poslední se
vytvořil před deseti tisíci lety. Projížděli jsme starší částí, kde nebylo po
erupcích památky. Byla tu normální pampa. Najednou nám cosi přeběhlo přes
cestu. Zastavili jsme a šli jsme pronásledovat s foťáky kořist. Zvířátko jsme
nalezli v jednom z mála keřů, který mu poskytoval bezpečný úkryt. Jednalo se o
skunka jižního (Conepatus humboldtii), takže jsme ho moc neprovokovali a pokračovali
v jízdě.
Nejdříve
jsme jeli k jezeru Ana, kde si Laděnka konečně splnila sen. Na břehu sbírala pírka
plameňáků. Plameňáci byli v malém počtu i na jezeře, ale byli velice obezřetní.
Nepodařilo se nám dostat do jejich blízkosti. To zase karančo
jižní (Caracara plancus) se neobtěžoval vzlétnout do doby, než mu Laděnka
málem strčila objektiv do oka.
Přesunuli
jsme se k prvnímu kráteru. Z rovinaté pampy vystupoval kruhový lávový útvar,
který využívali indiáni jako útočiště. Vešli jsme do nitra bývalého kráteru,
jehož střed již pohltila vegetace. Jen jeho okraje vystupovaly nad terénem. Na
nich bylo velké množství lišejníků. Měly všelijaké barvy i tvary. Některé
lávové stěny byly zcela pod jejich závojem. Když
jsme odcházeli, přišel k nám nandu darwinův (Rhea pennata). Razil si to
hned vedle nás přímo do kráteru. Jelikož do kráteru vedla jen jedna cesta,
využila Laděnka příležitost. Blížila se k němu s vědomím, že nemá kam utéct.
Krok za krokem se přibližovala a snažila se ho vyfotografovat, ale bohužel jí
nechtěl zapózovat.
Vyrazili jsme dál. Okolo cesty bylo velké stádo lam s
mladými. Byly krásné a moc se nebály. Pomalu jsme okolo nich projeli a užívali
si safari. Kousek od nich jsme zastavili a vyrazili na tříhodinovou procházku.
Nejdříve jsme došli k nejmladšímu kráteru Morada del Diablo. Celá cesta se
vinula skrz lávová pole. Šli jsme pomalu a dávali pozor kam šlapeme. Byla tu
spousta druhů lávy. Moc se nám líbilo, jak je tu pěkně popsali. Jak vznikají a
jaké jsou jejich vlastnosti.
Procházeli jsme krajinou, kde se lávová pole střídala
s pásy zeleně. Bylo to hezké, ale stále jsme nemohli najít zvířátko, kvůli
kterému jsme tu byli. Pásovec se nám ukázat nechtěl. Došli jsme k Pozos del
Diablo, což byl starší kráter. Zbytek cesty byl víceméně po travnaté pampě.
Zahlédli jsme tu krásně barevného ptáčka. Vlhovec dlouhoocasý (Leistes loyca)
byl v travnaté pampě jako doma. Za chvilku jsme byli u auta a opouštěli
národní park.
Zanedlouho byly hranice s Argentinou. Papírování
proběhlo v pohodě. Opět nám kontrolovali auto. Poté kdy jsme se šest dní
nemyli, to v něm dost zapáchalo. Paní jen otevřela kufr, do dvou prstů vzala
umaštěný polštář plný vlasů. Koukla se na něj a hodila ho do auta a řekla ať
jedem. Za chvilku jsme dorazili do města Río Gallegos. Město v deltě řeky nás
neoslovilo. Tak jsme si aspoň šli koupit steak. Udělali jsme si ho v hezkém
kempu, který byl prakticky zadarmo. Teplá sprcha po šesti dnech byla príma.
Konečně jsme ze sebe smyli všechen ten písek a prach.
31. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat