Naštěstí
přes noc přestalo pršet, ale vítr se rozhodně neutišil. Probudili jsme se na
pláži Cabo Domingo pokrytí jemným pískem. Drobný písek si našel cestu přes
nedovřené zipy. Moc pěkně nám skřípal mezi zuby a oči jsme jím měli slepené. I
tak bylo ve stanu dobře. Vítr neutichal, což ze složení stanu udělalo nelehký
úkol. Naštěstí jsem ráno našel kolíky, které v hektickém stavění stanu uletěly.
Než jsme odjeli, tak jsme si udělali procházku po pláži. Zkoušeli jsme si u
toho dostat z vlasů co nejvíce písku. Prostě po probdělé noci udělat ze sebe
zase lidi, kteří jsi jsou aspoň trochu podobní fotkám v pase. Velice se nám
ulevilo, když se zabouchly dveře auta. Konečně jsme měli klid od větru.
Vyrazili jsme k hranicím. Dostali jsme další razítka do pasu a pak nás opět
prohledávali na Chilské straně. Tentokrát i našli něco nepovoleného. Měli jsme
v kufru načatou šunku. Naštěstí jsem to vyřešil během pár sekund. Narval jsem
si šunku do úst a bylo po problému. K zálivu Inútil jsme dorazili před
jedenáctou. Návštěvnické centrum mělo ještě zavřeno. Měl jsem čas přemýšlet,
který druh tučňáka uvidíme. Laděnce to bylo jasné. Měli tu vyobrazeného velkého
tučňáka, tak uvidíme velkého tučňáka. Nevěřil jsem jí.
Konečně
otevřeli. Vyběhl jsem rychle koupit lístky, až jsem zapomněl na kameru a foťák.
Aspoň že Laděnka byla v klidu a vše vzala. Vešli jsme do areálu. Všude okolo
byly tabule s tučňákem patagonským (Aptenodytes patagonicus). Začínalo mi
docházet, že je opravdu uvidím, když o nich začala povídat i místní průvodkyně.
Zalil mě pocit štěstí, nadšení a nedočkavosti. Paní nám začala vyprávět o tučňákovi
patagonském. Jejich kolonie vzkvétají na ostrovech okolo Antarktidy. Přímo na
zamrzlém kontinentu nežijí. Tam totiž žije jejich příbuzný tučňák císařský. Tučňáka
patagonského najdeme na ostrovech Jižní Georgie nebo na Falklandských
ostrovech. Ohrožený není, jejich celkový počet se odhaduje na dva milióny.
Okolo Patagonie se vždy vyskytovali, ale nehnízdili zde. To se změnilo roku
2010, kdy se rozhodlo prvních osm tučňáků zde založit kolonii. Nyní je jich tu
necelá stovka. Daří se jim tu dobře. Nemají tu teď tolik nepřátel, jako jsou
lachtani, nebo kosatky. Mláďata si musí dát pozor na lišky, racky či
introdukované norky. Naštěstí jim majitelé zdejší farmy s predátory trochu
pomáhají a dávají na kolonii v zárodku pozor.
Zdejší oblast je pro ně ideální. Usazují se v
oblastech blízko pobřeží s nízkým sklonem nebo mezi travními porosty, jež jsou
ideální podmínky pro reprodukci. Nestaví si hnízdo a mají jen jedno vejce.
Samec si vejce překutálí na nohy, čímž jej izoluje od chladné země, a pak jej
překryje kožním záhybem, jenž je v místě kontaktu s vejcem neopeřený. V sezení
na vejci se oba rodiče střídají zhruba v pětidenních intervalech. Po vylíhnutí
se mládě skrývá prvních 30–40 dnů pod kožním záhybem na nohou svých rodičů.
Reprodukčního věku dosahují mezi třetím a šestým rokem. Reprodukční cyklus trvá
mezi 14 a 15 měsíci, takže můžou mít jen dvě mláďata za tři roky. V zajetí se
dožívají přes dvacet let.
Živí se rybami, chobotnicemi a některými korýši. V
případě potřeby se dokáže ponořit do hloubky větší než 300 metrů. Jejich bílá
roztomilá bříška mají svůj účel. Nejsou vidět při pohledu k hladině a mohou tak
svou kořist překvapit. Na druhou stranu jejich tmavá záda absorbují sluneční
záření, čímž se rychleji zahřívají. Paní nám
ještě pověděla o vykopávkách, které zde učinili. Našli zde pozůstatky po tomto
druhu staré pět set let. Žili tu společně s indiány kmene Selk'Nam, možná že
díky jejich absenci mohou zde opět kolonie vzkvétat. To je jen jeden z možných
faktorů.
Konečně nás vypustila a mohli jsem se rychlým krokem
dostat na pozorovatelnu. Byla zde jedna kolonie a tři tučňáci, kteří stáli
opodál. Jak jsme dorazili, tak se partička tří tučňáků rozkolébala směrem ke
kolonii. Byli to zjevně chlapi, kteří neměli do čeho píchnout. Procházeli
kolonií s vyplutou hrudí. Dokonce se do sebe pustili. Byli jsme od nich docela daleko,
abychom je nerušili. Museli jsme být všichni ticho. Díky tomu jsme slyšeli, jak
plácali jeden druhého křídly. Byly to slušné facky. Pak došlo na souboj se
zobáky, které jsou až 13 centimetrů dlouhé. Jsou to úžasní tvorové dosahující
výšky skoro jednoho metru a váhy dvaceti kilo. Je to druhý největší druh
tučňáka. To je obrovský rozdíl oproti tučňákům nejmenším (Eudyptula
minor), které jsme viděli na Novém Zélandu. Ti měli necelá dvě kila.
Někteří tučňáci nebyli spokojeni s větrným počasím.
Rozplácli se pod kopečkem na trávu a měli klid. Někteří ale stále stáli. Nemohl
jsem kameru využit jako dalekohled, jelikož jsem jí skoro ani neudržel v ruce,
jak foukalo. Když jsme se dostali na řadu u dalekohledu, tak jsem zahlédl pohyb
mezi nohama jednoho z tučňáků. Byla tam malinká ochmýřená kulička. Hned jak
jsem zahlédl první, uviděl jsem další a další mláďata. Některá byla větší a už
se do vaku úplně nevešla. Nebo si jen provětrávala zadečky, jelikož malé
hlavičky jsme neviděli. Jiní rodiče, měli mladé pečlivě schované v záhybu, nebo
tam měli ještě vajíčko. V kolonii bylo i pár mladistvých, kteří se zrovna
přepeřovali. Začínali mít pěkné zbarvení, jako dospělí. Mezi pohlavími není
rozdíl v barvě. Obě mají záda tmavě stříbřitě šedá a bílá břicha. To nejkrásnější
na nich je ovšem kombinace černé a žluté či oranžové na jejich hlavě a krku.
Zbarvení také závisí na jejich věku a samci jím lákají samičky v době páření.
Netvoří páry na celý život, takže se jim to hodí často.
Jsou to majestátní a roztomilá zvířata zároveň. Dlouho
jsme je pozorovali navzdory větrnému počasí, které jim zjevně nevadilo. Užívali
si sluníčko a my si užívali je. Kéž by takový okamžik nikdy neskončil. Došli
jsme k druhé pozorovatelně, kde jsme žádné tučňáky neviděli. Nebyl jsem ještě
dostatečně nabažený, a tak jsme se vrátil na první pozorovací stanoviště.
Koukal jsem, jak se samice sklání ke svým potomkům a čechrají jim peří. Tito
tvorové jsou i velice inteligentní. V Japonsku dokonce jednoho naučili chodit s
batůžkem na nákup do rybárny. Kdybych to video neviděl, nevěřil bych.
Ještě jsme si šli popovídat s místními ochránci.
Povídali jsme si docela dlouho. Dozvěděli jsme se další informace a koupili si
pohledy. Za odměnu, jsme ještě dostali krásné odznáčky. Tak jsme jim poděkovali
za jejich úžasnou práci a popřáli ať kolonie vzkvétá. Vlezli jsme do auta a
jeli na sever. Zastavili jsme se až v koloně několik kilometrů před přístavem.
Žádná loď od včerejška nevyplula. Vlny byly moc velké. My věděli, proč se nám
blbě stavěl i skládal stan. Měli jsem alespoň čas vstřebat úžasný zážitek. Po pěti
hodinách čekání v koloně vítr začal slábnout. Naštěstí jako první převáželi
osobní auta. Za další hodinu jsme byli na palubě. Laděnka se opřela do sedačky,
křečovitě sevřela opěrky a zatnula zuby. Byl to boj, ale vydržela to bez
blinkání. Byla už tma. Popojeli jsme k národnímu parku Pali-Aike a postavili si
stan na kraji vedlejší silnice. Okolo nás chodily lamy a my jsme byli spokojení
uprostřed větrné pampy.
30. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat