Ráno jsme nespěchali a v klidu si užívali město Punta
Arenas. Šli jsme se kouknout, jestli není
náhodou otevřený nějaký obchod, nebo turistické informace. Jako obvykle jsme v
neděli moc nepochodili. Rozhodli jsme se alespoň projít po městě, které mělo
hezké centru. Vyrostlo tu mnoho nádherných domů, po tom, kdy oblast v polovině
devatenáctého století začali osidlovat běloši. Ti zde započali po rozdrcení
indiánského odporu ke konci devatenáctého století chovat ovce na vlnu. Za
chvilku zdejší travnaté pláně byly zaplaveny obrovským množstvím ovcí, které
místním patřičně vydělávaly. Zdejší obrovské rovinaté pláně jsou pro to
ideální. Ještě k tomu město leželo na hlavní
obchodní trase. Magalhãesův průliv mezi pevninou a Ohňovou zemí, byl
jednou z hlavních námořních tras. Poté, kdy se otevřel Panamský průplav po
první světové válce, upadla tato oblast skoro v zapomnění. Naštěstí ji teď objevují turisté a oblast ožívá.
Bohužel
nám nevyšel výlet na ostrov Magdalena, kde je obrovská kolonie tučňáků. Ti,
kteří mě znají vědí, že bych tam za nimi i doplaval. Bohužel se sešly dvě věci,
které se nedají snadno ovlivnit. Zavřené kanceláře, kde jsme si mohli koupit
vstupenky a nepřízeň počasí v dalších dnech. Mělo být pořádně větrno a
hrozilo, že loď několik dní ani nevypluje. Nastal čas změnit plány. Jeli jsme
okolo pobřeží, kde se ještě před sto padesáti lety proháněli indiáni z kmene Tehuelche. Koukali jsme na druhou stranu kanálu,
kde se nacházela Ohňová země. Byla přes třicet kilometrů daleko. Pozorovali
jsme velké vlny a doufali, že trajekt pojede. Jeli jsme k úžině, která je jen
čtyři kilometry široká. Tam pendluje jeden trajekt za druhým.
Chvilku jsme čekali, než přijede dost aut. Trajekt
přijel a rychle jsme na něj najeli. Vlny byly docela velké. Seděli jsme v autě
a Laděnka nervózně sledovala, jak cáká voda vrchem do nákladového prostoru. Naštěstí
to bylo jen pár kilometrů. Než jsem se pořádně prošel po palubě už jsme se
blížili k molu. Druhá strana vypadala stejně jako pevnina, nudná placka pokrytá
trávou. Okolo cesty byl nekonečný plot a všude se pásly ovce. Jediné pozdvižení
byl pásovec, který nám přeběhl přes cestu. Zastavili jsme a šli jsme ho hledat.
Opět nás překvapil svojí rychlostí. Zmizel někde v nekonečných pláních.
Odbočili
jsme z asfaltky a dojeli k zátoce Inutil. Chtěli jsme tu pozorovat tučňáky. Jelikož
byla neděle odpoledne, tak už měli zavřeno. Rozhodli jsme se, že místo
navštívíme na zpáteční cestě. Vrtalo mi hlavou, proč tam byl obrázek velkého
tučňáka. Věděl jsem, že mají být na jihu Patagonie malé druhy. Velký druh na
kontinentu? To je blbost, pomyslel jsem si. Ty jsou jen na Antarktidě a na
ostrůvcích okolo ní. Nevěnoval jsem tomu dále pozornost. Říkal jsem si, další trik,
jak nalákat turisty.
Popojeli
jsme jen kousek a pozorovali plameňáky na jezírku. Je neuvěřitelné, jak
houževnatý druh to je. Sledovali jsme je od vyprahlých pustin pouště Atacama,
až po nejjižnější cíp kontinentu. Dojeli jsme k hranici, která byla zatím ta nejproblémovější.
Na Chilské straně byl jen jeden úředník, který si potřeboval svoje komplexy vylít
na druhých. Hodinu trvalo, než tam přišel druhý úředník, který začal dělat
svojí práci. Chudáci rodiče s malými dětmi, museli tam také stát více jak
dvě hodiny. Jak jsme se dostali na řadu, tak jsme za deset minut seděli
v autě. Ještě že se nás ujal ten pohodovější úředník. Když jsme přejížděli
území mezi státy, tak jsme trochu znervózněli, jestli jsme už nepřejeli
Argentinskou hranici. Bylo to hodně dlouhých kilometrů po velice nekvalitní
cestě.
Na
Argentinské straně to šlo rychle. Jen nám prohledávali auto. Našli pytlíček s
maté, který vypadal jako marihuana. Vedle toho měla Laděnka bambucké máslo
v kovovém obalu, který vypadal jako drtička. Pohraničníkovi se už
zablesklo v očičkách. Myslel si, že nás dostal. Byl pak smutný, když zjistil,
že mast je opravdu mast a maté je maté. Než jsme se po třech hodinách dostali
přes hranice, byl večer. Popojeli jsme pár desítek
kilometrů a zakempovali jsme na pláži Cabo
Domingo. Zaparkoval jsem mezi duny, aby nás nebylo vidět. Stan jsme také
postavili skrytě mezi dunami.
26. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat