Když jsme vyráželi z kempu u jezera Amarga, první
paprsky slunce osvítily žulové věže. Tyčily se nad okolní rovinatou stepí, jako
by ji strážily. Dorazili jsme do národního parku v okamžiku otevření. Spěchali
jsme na parkoviště u začátku treku a hodili do sebe snídani. Neotáleli jsme a
vyrazili. Nechtěli jsme být součástí nekonečného proudu turistů, který
každodenně stoupá k vyhlídce Mirador Base Las Torres. Čekali jsme hodně lidí,
jelikož byl poslední hezký den, než přijdou několikadenní deště.
Nejdříve jsme šli pampu okolo návštěvního centra a
začali šplhat prvních čtyři sta výškových metrů. Bylo nám dost teplo a litovali
jsme, že jsme si nevzali kraťasy. Sluníčko nám svítilo a u stezky nebyl ani
jeden strom. Když jsme vyšplhali do horského údolí nad pampu, začalo foukat.
Naše myšlenky na kraťasy byly ty tam. Šli jsme ze začátku po suťovištích, kde
nic nerostlo, ale netrvalo dlouho a došli jsme do pabukového lesa. Rozkládal se
na méně strmých úbočích hor a kolem toku. V dáli se tyčila žulová skaliska, jež
nás sem přivedla.
Mnoho ledovců na vrcholcích hor nebylo. Byli jsme už
daleko na východě, kde je srážkový stín. Přesto si pár malých splazů razilo
cestu z vrcholu nejvyšší hory v údolí. Opět nám pohladil duši barevný kontrast
ledovců s lesem. To nám na Islandu chybí.
Většinu cesty údolím jsme šli lesem. Mnoho
panoramatických výhledů jsme neměli. Jen občas na nás vykoukly vrcholky žulových
věží, ke kterým jsme se přibližovali. Poslední část byla strmě do kopce po
suťovišti. Lezli jsme po velkých kamenech i úzkými cestičkami mezi nimi. Byli
jsme moc rádi, že jsme vyrazili tak brzo a lezli jsme na vyhlídku bez davů a za
dobrého počasí. Mělo to i další důvod. Dopoledne byly žulové věže krásně
osvícené. Každým krokem se mám více odhalovaly. Konečně jsme dorazili k jezeru,
za jímž vystupovaly věže.
Sedli jsme si k vodě a dali si oběd. Vedle sebe jsme
měli připravený foťák. Mraky stále kroužily okolo vrcholu a nechtěly dát
prostor paprskům, které by monumentální věže osvítily. Měli jsme dost času a
trpělivě čekali.
Štěstí nám přálo a oslovili jsme dobrého fotografa,
který nás vyfotil. Většina lidí umí jen zaplácat fotku svým obličejem, jak je
to teď moderní. Seděli jsme nedaleko kamenu, který vystupoval nad hladinu jezera a bavili se lidmi, kteří čekají ve frontě, aby se dostali na kameny a
vyfotili se. Bylo jich čím dál víc. Zbytky ledovce, které vytvořily toto jezero
nás zklamaly. Jen pod vrcholky žulových věží byly poslední známky jeho
existence.
Odcházeli jsme naprosto spokojení. I kdyby zbytek
našich dnů v národním parku Torres del Paine jen pršelo, tento moment byl pro
nás naprosto dostačující. Přišli jsme na hranu suťoviště a shlédli do údolí.
Nekonečná lajna mravenečků pochodovala po stezce nahoru. Měli jsme dobrou
náladu. Trpělivě jsme pouštěli lidi stoupající nahoru. Cesta zpátky se nám dost
protáhla, ale nevadilo nám to. Počítali jsme s tím.
Přišli jsme k autu a odjeli za kraj chráněného území,
které je v UNESCO. Hledali jsme plameňáky na jezeře Amarga. Pár jsme jich
našli, ale byli strašně daleko. Jeli jsme tedy do kempu a dali si pivko. Byli
jsme po výšlapu tak unavení, že jsme usnuli s otevřeným stanem, se špinavým
nádobím v předsíňce. To na nás musel být pohled. Ale alespoň jsme šli spát
brzo.
21. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat