Další
den pršelo a pršelo a pršelo. Ráno jsme na chvilku vylezli ze stanu a využili
skulinu mezi přeháňkami. Vytáhl jsem Laděnku na výhled, kde jsem byl včera.
Počasí bylo o trošku lepší. Výhledy byly pěkné. Poté jsme šli zpátky do kempu.
Když jsme chtěli začít balit stan, začalo znovu pršet. Lehli jsme do stanu a
neplánovaně usnuli. Probudil jsem se za pár hodin a zjistil, že neprší. Stan
byl skoro suchý. Během dvaceti minut jsme měli sbaleno. Vyrazili jsme a začalo
poprchávat. Během pár minut jsem si musel vzít nepromokavou bundu. Cesta zpátky
nebyla příjemná, když to řeknu diplomaticky. Vichr z kapek deště udělal malé
studené projektily, které se dostaly všude.
Najednou nepromokavé oblečení
nebylo nepromokavé, váhou vody docela ztěžklo a začínala nám být i zima. Lada
toho měla vyloženě dost a začala brblat. Šli jsme tedy rychle, zvládli jsme trek o třetinu
rychleji než předešlý den. Těšili jsme se opět na teplounké spacáky. Jen jsme
doufali, že nebudou jak houba, protože jsme si sebou zapomněli vzít plastové
pytle. Pláštěnka na krosně lítal, kam se jí zachtělo, takže jsme měli krosny
docela mokré. Naštěstí
na konci cesty se údolí rozvíralo. Déšť zůstal v horách a my jsme postavili
stan za sucha. Dvě hodiny trvalo, než jsme rozmrzli. Opět jsme se tísnili v
místní přeplněné kuchyňce, když jsme si dělali večeři. Na vrcholcích padal sníh
a my jsme se šli zavrtat do spacáků.
Následující den jsme měli v plánu jít na dlouhou túru
k vyhlídce Británico. Laděnce se nechtělo a mě vlastně také ne. Zase chcalo.
Mnoho bychom toho neviděli. Rozhodli jsme se, že si uděláme odpočinkový den s
procházkou okolo jezera Pehoé. Mraky seděly na horách a nad jezery bylo
obstojně. Občas i svítilo slunce. Vydali jsme se tedy k blankytně modrému
jezeru. I tady řádil požár a nebylo kam se schovat před větrem.
Sedli jsme si na kámen u jezera a pozorovali potápku
velkou (Podiceps
major). Také hledala místo, kde by se schovala před stále silnějšími poryvy
větru. Radši jsme se vrátili do kempu. Sedli jsme si do kuchyňky a hráli karty.
Jedna stěna se pod náporem větru hýbala, z čehož jsme byli trošku nervózní.
Horší to bylo, když jedna slečna špatně utáhla plynovou bombu. Jak bombu a
hořák pohltily plameny, tak od nich utekla s rukama nahoru a ostatní je
začali neúspěšně hasit. Zkusil jsem na to dát hrnec, ale nepomohlo to, protože
k ohni se stále dostával vzduch. Naštěstí to během minuty nebo dvou samo
vyhořelo, než se vůbec stihl odmontovat hasící přístroj ze stěny. Byla tu hold
spousta lidí, kteří kempovali poprvé v životě.
Nastal
den přesunu. Vylezli jsme ze stanu a přivítalo nás nádherné počasí. Vršky hor
poprášené čerstvým sněhem zalilo slunce a my jsme chtěli zůstat v této nádherné
části Patagonie déle. Museli jsme jet dál, čekala nás ještě dlouhá cesta
Patagonií. Loď měla trochu zpoždění. Naneštěstí jsme se bavili jedním párem,
který se dost hádal. Spíše pán se sklopenou hlavou jen poslouchal, jak na něj jeho drhá polovička křičí a neustále si masíruje koleno. Vlastně nám ho bylo líto. O to víc si
vážíme sebe navzájem. Hlavně to, s jakým nadhledem zvládáme společně krizové
situace.
Cestou
po jezeře se počasí rychle zhoršovalo. Zvedl se opravdu silný vítr. Laděnka se
jen modlila, aby se nepoblila. Když jsme dorazili do přístavu na horách už opět
pršelo. Vítr bral vodní tříšť nad hladinou a uháněl sní přes celou délku
jezera.
Popojeli
jsme autem a šli na procházku k vodopádům Salto Grande. Moc dlouho jsme u něj
nepobyli, vodní tříšť byla všude a vítr pořád sílil. Nad hladinou se tvořila
tornáda a bylo vidět, jak vodní tříšť stoupá větrným trychtýřem vzhůru k nebi.
Šli jsme ještě tři kilometry k Mirador Cuernos. Byli jsme hodně vyfoukaní, ale
nakonec to stálo za to. Skalní věže Torres del Paine vystupovaly přímo z jezera
Nordenskjöld. Jen škoda, že si vítr nedal pokoj. Nebyla to idylická chvíle, kdy si člověk
sedne na trávu a v klidu se kochá. Temné mraky se čím dál více blížily, a tak
jsme to obrátili. Když jsme přicházeli k vodopádu Laděnku sebral poryv větru.
Dobrých deset metrů sním bojovala, než se jí podařilo najít rovnováhu a zastavit. Už si myslela,
že si rozmlátí hlavu o kameny, jak se nemohla udržet na nohou. Ještě se jí nikdy
nic podobného nestalo.
Popojeli
jsme sotva dva kilometry a už jsem prudce brzdil. Před námi byl na cestě
pásovec štětinatý (Chaetophractus villosus). Nechali jsme auto na silnici a
běželi za ním. Rozhodně se nechtěl fotit a dal se na úprk. Byl chudák zmatený a
místo toho, aby zalezl do křoví, stále běžel po cestě. Na to, jak měl malé nožičky,
tak pelášil. Sotva jsme mu stačili. Po třech minutách jsme byli tak daleko od
auta, že jsem se radši pro něj vrátil. Laděnka ho mezitím stále stopovala. Než
jsem došel do auta, zahlédl jsem krásného ptáčka, ale nebyl čas ho pozorovat.
Jel jsem za mojí ženou a doufal, že ulovila pěknou fotku. Bohužel, než jsem
přijel s autem už byl pásovec fuč. Laděnka už ho ani nepronásledovala, jelikož
u něj zastavil autobus a obklopila ho spousta lidí. Chudák byl vystresovaný,
jak ho obklopil tucet lidí.
Nastal
čas se naposled rozloučit s Jihopatagonským ledovcovým polem, které je třetím největší
na světě. Bylo krásné okolo něj putovat skoro dva týdny. Vyjeli jsme na silnici
Y-290 a těšili jsme se na krásné poslední výhledy na pohoří a ledovce. Cesta
byla moc hezká, akorát stěrače nestíhaly přívalový déšť. Z vyhlídkové cesty
jsme toho opravdu mnoho neviděli, nejenom kvůli dešti, ale všude přítomným
dírám, kterým jsem se musel vyhýbat. Odpoledne jsme dojeli do Puerto Natales.
Něco málo jsme nakoupili a jeli do hlavního města jižní Patagonie. Jako vždycky
foukalo, ale docela nám cesta uběhla rychle. K večeru jsme dorazili do Punta
Arenas.
Chtěli jsme si zajít do infocentra a objednat jeden výlet. Bohužel měli
všude zavřeno. Opět zde všechny výlohy byly pořádně zabedněné. Druhý den byla
neděle, což znamenalo, že opět nic neseženeme. Na to, že je to největší město v
oblasti, tak infrastruktura pro turisty byla bída. A skoro každá ulice byla
jednosměrka, ze kterých Lada rostla, protože bylo velice obtížné navigovat. Než
jsme našli ubytování za přijatelnou cenu, tak byl pozdní večer. Najedli jsme se
a zkoušeli objednat výlet po internetu. Bohužel nám místní systém platby po
internetu nechtěl přijmout kreditní karty.
23.
1. – 25. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat