Ranní
déšť nás moc nenadchl. Vyrazili jsme do informačního centra a v klidu si ho
prošli. Doufali jsme, že se počasí umoudří. Procházeli jsme budovou a koukali
na krásné druhy, kterými tato oblast oplývala. Zastavili jsme u části, která
byla věnována původním obyvatelům Ohňové země. Sále člověk, může najít jejich
pozůstatky ve formě hromádek mušlí u pobřeží. Zahlédli jsme neuvěřitelné
fotografie od kmene Selk'nam, který tu žil mnoho tisíc let. Jejich rituály
trvaly i několik měsíců, v této větrem bičované krajině, byli nazí. Jejich tělo
bylo jen pomalované a nosili rituální pokrývku hlavy. Měli mnoho podob, podle toho,
jakou roli v rituálu zastávali. Někteří měli na sobě chmýří z kuřátek a
představovali novorozeně. Tyto fotografie, kresby či sošky si může každý koupit
v turistických krámcích. Zprvu jsme netušili, koho představují.
Někde
jsme četli starou komunikaci bělocha s místním. Ptal se, jestli jim není zima,
když byl jen pomalovaný. Odpověděl mu „Mé tělo se stalo obličejem“. O původních
obyvatelných je obstojně záznamů. Protože bylo toto území tak odlehlé, dostalo
se na řadu jako jedno z posledních. V Ohňové zemi žily tři kmeny. Haush, kteří
žili v jihovýchodním cípu ostrova. Zde ještě přežívali, jelikož kmen Selk'nam
byl úspěšnější, takže je zabíjel či asimiloval. Selk'nam obývali většinu
ostrova a lovili lamy na pláních. Na jihu se na kánoích proháněli lidé Yaghan
mezi nesčetnými ostrovy. Byl to nejjižněji žijící kmen na zemi, který lovil
lachtany a jiné mořské tvory. Každý kmen měl svoji kulturu a jazyk. Dnes žije
jen jedna žena, která je pokrevní Yaghan a umí původní jazyk.
Genocida
místních začala na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ještě v roce 1850
jich byly tisíce. V roce 1930 jich bylo sto. Poslední deportovali na ostrov
Dawson a Navarino, kde se jim moc nedařilo. Zbytek kultury zničili misionáři a
dnes už neexistuje. Stačilo necelých sto let. S příchodem osadníků z Británie, Argentiny
a Chile začal asymetrický konflikt mezi dobrodruhy, zlatokopy, osadníky a
rančery na jedné straně a indiány na straně druhé. Rančeři
platili za mrtvého Selk'nam.
Stačilo přinést ruce nebo uši. Antropologické muzeum
v Londýně platilo za dovezenou hlavu. Dokonce otrávili vyvrženou velrybu na
pobřeží, čímž zabili celý kmen o 500 lidech. Alexander McLennan pozval kmen
Selk'nam na mírové jednání. Opil je a pak povraždil 300 lidí. Takto vypadá
příchod evropské civilizace před první světovou válkou.
Raději
jsme se šli projít. Nejdříve jsme museli vyplnit papír, že jsme fit a
připravení. Po výletě, jsme se museli odhlásit, aby nás případně nehledali.
Vyrazili jsme k jezeru Acigami, kde bylo všude bahno. Posledních pár dní hodně
pršelo. Okolo
nás byl starý les složený především z pabuků. Byl krásný a plný života. Našli
jsme tu krásnou orchidej (Codonorchis lessonii). Pokračovali jsme do útrob
promáčeného lesa. Cesta začínala být uzoučká a proplétala se mezi velkými
pabuky. Když začala stoupat, les byl o něco řidší a kmeny byly menší. Sále jsme
stoupali vzhůru.
Bylo
tu plno hub a lišejníků. Nejvíce se nám líbili žluté koule (Cyttaria hariotii),
které parazitovaly na pabucích. Než jsme vyšplhali prvních čtyři sta výškových
metrů, tak jsme se řádně zapotili. Odpočinuli jsme si na vyhlídce a poté
pokračovali. Naštěstí už to nebylo tak strmé. Stromy byly čím dál menší a
pomalu řídly. Pod námi byla klikatící se řeka, jezera a rašeliniště. Na protější
straně údolí se začaly shlukovat temné mraky. Radši jsme přidali do kroku. Před
námi byla vidět obloha a chtěli jsme stihnout vyšplhat na vrchol.
Les
ustoupil asi v pěti stech metrech nad mořem a my jsme se ocitli na podmáčeném
rašeliništi. Zprvu jsme šli korytem potoka, ale ten zanedlouho zmizel. Bahnili
jsme se do té doby, než jsme došli k suťovišti. Před námi byl závěrečný kopec.
Nebylo kam spěchat, posledních čtyři sta výškových metrů jsme nemohli
zvládnout, před příchodem mraků.
Pomalu
jsme šli vzhůru a doufali, že se počasí umoudří. Začalo sněžit. Opravdu léto,
jak má být. Jen doplním, že o dva týdny později, o tisíc kilometrů jižněji na
Antarktidě naměřili rekordní teplotu 20 stupňů Celsia. Prostě nám počasí na
jižním cípu Jižní Ameriky moc nepřálo. Pomalu jsme šli suťovištěm vzhůru. Nic
tu nerostlo. Jen foukal vítr, padal sníh a my jsme se dostali do mraku. S
potěšením jsme uvítali, jak se počasí rychle měnilo. Než jsme došli na vrchol,
začaly mraky ustupovat. Na vrcholu byla příjemná procházka. Překvapilo nás, že
jsme tu objevili pár rostlinek, které tu navzdory podmínkám vzkvétaly. Jednou z
nich byla Nassauvia magellanica. Rostla mezi skalami, které ji chránily před
prudkým větrem.
Než
jsme došli na konec hory Guanaco, jenž se tyčila do výšky 973 metrů, spatřili
jsme průliv Beagle. Mraky se roztrhaly, a nakonec přestalo na chvilku i sněžit.
Koukali jsme do průlivu, v němž bylo mnoho neobydlených malých ostrovů. Kvůli
jednomu z nich málem vstoupilo Chile s Argentinou nedávno do války. Vojenské lodě,
často kanálem proplouvaly a ukazovaly si navzájem svaly. Viděli jsme na město
Ushuaia, které se choulilo mezi horami a mořem.
Konečně
se začaly rozpadat mraky i na horách. V údolí byly oblasti s mrtvými stromy. To
byla práce bobra, který okolo toků budoval hráze. Stromy se ocitly pod vodou a
zemřely. Ladě začala být zima. Chtěla se vrátit, ale mě se ještě nechtělo.
Obdivoval
jsem úžasný lišejník (Usnea aurantiaco-atra). Byl na samém vrcholu a zachytával
vlhkost z mraků. Nebýt na vrcholu hory, řekl bych, že je to korál v moři.
Přesně tak vypadal. Jeho struktura byla úchvatná. Dohnal jsem Laděnku a rychle
jsme scházeli sutí dolů. Než jsme došli k jezeru, začalo zase chcát. Odevzdali
jsme lísteček, aby strážci věděli, že jsme v pořádku dorazili. V tom jsme
ucítili vůně z místní restaurace. Nakonec jsme tam zůstali až do zavíračky.
Laděnka si psala deníček a já zkoumal odkaz indiánů. Když konečně přestalo
pršet, vyrazili jsme si postavit stan do kempu.
Ještě
nebyla tma, tak jsme se šli projít okolo řeky Lapataia, v jejímž ramenu byl
kemp. Původně jsem se chtěl jít vykoupat do řeky, ale byla moc velká zima.
Pobavila nás rodinka husic patagonských (Chloephaga hybrida). Rodiče na nás
výhružně syčeli. Stavěli se mezi nás a housátko. Housátko střelhbitě využilo
nepozornosti rodičů. Rychle uteklo do vody z čehož rodiče nadšení nebyli.
Dolétli k němu a pak ho jemnými štípanci nasměrovali na břeh. Konečně se mohli
zase v klidu pást. My jsme se také najedli a šli spát.
28. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat