Rozloučili
jsme se s úžasným místem na kempování v národním parku Tierra del Fuego a
vyrazili do studeného rána. Na vršcích byl čerstvý poprašek sněhu, který
sestupoval až k bezlesým rašeliništím. Šli jsme na procházku k laguně Negro.
Jezero pomalu zarůstalo. Na jeho březích bylo rašeliniště, které kousek po
kousku ukusovalo z břehů jezera.
Nám
se líbil místní pabukový les. Na větvích bylo plno indiánského chleba. Tak
říkali místní jedlé parazitické houbě Cyttaria
darwinii. Některé stromy jí byly poseté. Nebyla jediná, která využíval pabuky.
Byla zde i parazitická rostlina Misodendrum punctulatum.
Popojeli jsme k přístavu Ensenada Zaratiegui, kde
začínala cesta okolo pobřeží. Mysleli jsme, že se koukneme jen na kousek této osmikilometrové
cesty. Byla tak okouzlující, že jsme ji chtěli vidět celou. Les okolo pobřeží
byl velice starý. Opět převládaly pabuky. V některých místech byl rozpylec
lékařský (Drimys winteri), který byl na vlhčích
místech jako podrost.
Okolo pobřeží byla spousta skalisek. Snažili jsme se
zahlédnout nějakého lachtana, který by na nich odpočíval. Bohužel jsem na nich
viděli jen kormorány a racky. Potěšilo nás, že jsme viděli nad mořem
akrobatický a ladný let albatrosa černobrvého (Thalassarche melanophris). S
nadhledem na pobřeží shlížel pán zdejších nebes kondor andský (Vultur
gryphus). Byla to nádherná procházka plná úžasných výhledů.
Tvar stromů na pobřeží jasně vypovídal odkud fouká. Už
jsme se začínali těšit na sever. Po teplu se nám tolik nestýskalo, ale foukalo
tu více než na Islandu. Začínali jsme být smíření, že vydru v chaluhách
nezahlédneme. Ale i tak jsme toho na jihu viděli hodně. Došli jsme na silnici a
stopli si autobus, který nás vzal za strašný balík k autu. Nechtělo se nám jít
po rozbahněné silnici dvě hodiny.
V
Ushuaije jsme jen vyhodili odpadky a nakoupili. Popojeli jsme k parkovišti
odkud se vycházelo k jezeru Esmeralda. Velice rychle nám došlo, proč nám o něm
v informacích nic neřekli a na mapě byl začerněný. Cesta k jezeru byla jedno
velké bahniště. Krásný příklad toho, jak velké množství turistů dokáže poničit
velký kus přírody. Když jsme šli lesem, tak to ještě šlo. Rozbahněných bylo asi
jen padesát metrů na každou stranu od cesty. Když jsme přišli k rašeliništi,
tak bylo naprosto rozčvachtané. Lidé chodili všude, jen ne po cestě. Protože
byla někde pod vodou, nebo pod bahnem. Zničený byl rozsáhlý pás přírody. Bylo
to smutné. Měli by to tu úplně zavřít, nebo tu postavit nějakou lávku. Dokonce
jsem musel z bahna pomáhat jedné paní, když jí bahno pohltilo botu. Kdyby ji Marek nezachytil, tak by se do toho bahna rozpácla.
Došli jsme k vyhlídce na jezero Esmeralda. Jelikož
bylo pod mrakem, tak jsme nemohli plně ocenit jeho barvu. Bylo to pěkné místo,
ale za tu cestu nám nestálo. Když jsme si dávali svačinu pozorovala nás malá
dijuka patagonská (Phrygilus patagonicus), čekala až nám něco upadne. Dobahnili
jsme se zpátky k autu a pomalu projížděli krásnými údolími. Byly plné
rašelinišť a občas jsme zahlédli i bobří hráz. Odjížděli jsme z hor a čekali,
že se na travnatých pláních počasí umoudří. Místo toho začalo pršet a posléze
padala nebesa.
Takto jsme odjížděli z místa, které je jen tisíc
kilometrů od Antarktidy. Je zajímavé si uvědomit, že Ushuaia je na 55
rovnoběžce. Podobně jako na severní polokouli Kodaň nebo Moskva. Na Islandu
žijeme na 66 rovnoběžce, tedy u polárního kruhu. Kdybychom byli na jižní
polokouli, byli bychom v Antarktidě. A to mnohem dál, než jezdí většina
výletních lodí z Ushuaiji. Ty jedou jen k nejsevernější části Antarktického
poloostrova nazývaného Grahamova země. Jen díky golfskému proudu není Island
zmrzlý jako Antarktida, kde k jejím extrémním podmínkám přispívá cirkulace,
která k ní teplé proudy jen tak nepustí.
Dojeli jsme opět na pláž Cabo Domingo, kde jsme před
pár dny přespali. Počasí bylo extrémní. Jedno z nejvíce adrenalinových stavění
stanu v životě. Nejdříve nám plachta málem uletěla, jelikož se kolíky vytrhly z písku,
tak jsme do stanu naházeli kameny. Pak jsem musel nanosit asi sto padesát kilo
kamení a obestavět stan. Pořádně jsem zatížil kolíky. I přes snahu se nám stan
nepodařilo dobře vypnout, takže stále plácala plachta. Moc jsme toho nenaspali.
29. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat