pátek 27. listopadu 2020

Laguna Esmeralda



Rozloučili jsme se s úžasným místem na kempování v národním parku Tierra del Fuego a vyrazili do studeného rána. Na vršcích byl čerstvý poprašek sněhu, který sestupoval až k bezlesým rašeliništím. Šli jsme na procházku k laguně Negro. Jezero pomalu zarůstalo. Na jeho březích bylo rašeliniště, které kousek po kousku ukusovalo z břehů jezera.


Nám se líbil místní pabukový les. Na větvích bylo plno indiánského chleba. Tak říkali místní jedlé parazitické houbě Cyttaria darwinii. Některé stromy jí byly poseté. Nebyla jediná, která využíval pabuky. Byla zde i parazitická rostlina Misodendrum punctulatum. 


Popojeli jsme k přístavu Ensenada Zaratiegui, kde začínala cesta okolo pobřeží. Mysleli jsme, že se koukneme jen na kousek této osmikilometrové cesty. Byla tak okouzlující, že jsme ji chtěli vidět celou. Les okolo pobřeží byl velice starý. Opět převládaly pabuky. V některých místech byl rozpylec lékařský (Drimys winteri), který byl na vlhčích místech jako podrost.


Okolo pobřeží byla spousta skalisek. Snažili jsme se zahlédnout nějakého lachtana, který by na nich odpočíval. Bohužel jsem na nich viděli jen kormorány a racky. Potěšilo nás, že jsme viděli nad mořem akrobatický a ladný let albatrosa černobrvého (Thalassarche melanophris). S nadhledem na pobřeží shlížel pán zdejších nebes kondor andský (Vultur gryphus). Byla to nádherná procházka plná úžasných výhledů.


Tvar stromů na pobřeží jasně vypovídal odkud fouká. Už jsme se začínali těšit na sever. Po teplu se nám tolik nestýskalo, ale foukalo tu více než na Islandu. Začínali jsme být smíření, že vydru v chaluhách nezahlédneme. Ale i tak jsme toho na jihu viděli hodně. Došli jsme na silnici a stopli si autobus, který nás vzal za strašný balík k autu. Nechtělo se nám jít po rozbahněné silnici dvě hodiny. 


V Ushuaije jsme jen vyhodili odpadky a nakoupili. Popojeli jsme k parkovišti odkud se vycházelo k jezeru Esmeralda. Velice rychle nám došlo, proč nám o něm v informacích nic neřekli a na mapě byl začerněný. Cesta k jezeru byla jedno velké bahniště. Krásný příklad toho, jak velké množství turistů dokáže poničit velký kus přírody. Když jsme šli lesem, tak to ještě šlo. Rozbahněných bylo asi jen padesát metrů na každou stranu od cesty. Když jsme přišli k rašeliništi, tak bylo naprosto rozčvachtané. Lidé chodili všude, jen ne po cestě. Protože byla někde pod vodou, nebo pod bahnem. Zničený byl rozsáhlý pás přírody. Bylo to smutné. Měli by to tu úplně zavřít, nebo tu postavit nějakou lávku. Dokonce jsem musel z bahna pomáhat jedné paní, když jí bahno pohltilo botu. Kdyby ji Marek nezachytil, tak by se do toho bahna rozpácla.


Došli jsme k vyhlídce na jezero Esmeralda. Jelikož bylo pod mrakem, tak jsme nemohli plně ocenit jeho barvu. Bylo to pěkné místo, ale za tu cestu nám nestálo. Když jsme si dávali svačinu pozorovala nás malá dijuka patagonská (Phrygilus patagonicus), čekala až nám něco upadne. Dobahnili jsme se zpátky k autu a pomalu projížděli krásnými údolími. Byly plné rašelinišť a občas jsme zahlédli i bobří hráz. Odjížděli jsme z hor a čekali, že se na travnatých pláních počasí umoudří. Místo toho začalo pršet a posléze padala nebesa.


Takto jsme odjížděli z místa, které je jen tisíc kilometrů od Antarktidy. Je zajímavé si uvědomit, že Ushuaia je na 55 rovnoběžce. Podobně jako na severní polokouli Kodaň nebo Moskva. Na Islandu žijeme na 66 rovnoběžce, tedy u polárního kruhu. Kdybychom byli na jižní polokouli, byli bychom v Antarktidě. A to mnohem dál, než jezdí většina výletních lodí z Ushuaiji. Ty jedou jen k nejsevernější části Antarktického poloostrova nazývaného Grahamova země. Jen díky golfskému proudu není Island zmrzlý jako Antarktida, kde k jejím extrémním podmínkám přispívá cirkulace, která k ní teplé proudy jen tak nepustí.  


Dojeli jsme opět na pláž Cabo Domingo, kde jsme před pár dny přespali. Počasí bylo extrémní. Jedno z nejvíce adrenalinových stavění stanu v životě. Nejdříve nám plachta málem uletěla, jelikož se kolíky vytrhly z písku, tak jsme do stanu naházeli kameny. Pak jsem musel nanosit asi sto padesát kilo kamení a obestavět stan. Pořádně jsem zatížil kolíky. I přes snahu se nám stan nepodařilo dobře vypnout, takže stále plácala plachta. Moc jsme toho nenaspali.


29. 1. 2020

Žádné komentáře:

Okomentovat