Jako
mávnutím kouzelné hůlky, jsme se objevili v pampě. Stromy už byly jen u ústí
řeky Baker. Pokračovali jsme podél řeky a narazili na lišku patagonskou
(Lycalopex culpaeus), jak si nese zabitého zajíce. Za liškou ještě
cupitalo mládě. Ani jsme nevstoupili do chráněné oblasti a už se to tu hemžilo
zvířaty. Okolo nás se v klidu pásly lamy guanako (Lama
guanicoe).
Odbočili jsme od řeky a
vydali se do údolí Chacabuco. Toto padesát kilometrů dlouhé údolí má zajímavou
historii. Chile se vyznačuje rozsáhlými pasteveckými ranči zvanými estancia. Takto
rozsáhlá území dostávaly významné rodiny, které se nějak zasloužili o rozšíření
moci Evropanů na kontinentu. Často tu byli indiáni jako otroci, nebo tu
pracovali mestici tedy potomkové bělocha a indiánky či naopak. Po mnoho
generací se v tomhle údolí páslo velké množství ovcí. Ty však nejedly trnité
rostliny, které během času celé údolí zarostly. Pastva byla prodělečná a v tu
chvíli ji koupili manželé Tompkinsovy.
Odstranili 650 kilometrů plotů a pomáhají přírodě regenerovat. Nyní se snaží
propagovat Patagonia Park jako Serengeti Jižní Ameriky. Hlavně je park po
odstranění plotů biokoridorem mezi rezervacemi Lago Jeinimeni a Lago Cochrane.
Vydali jsme se tedy do tohoto údolí. A opravdu jsme z
auta viděli neuvěřitelné množství lam z bezprostřední blízkosti. Bylo tu velké množství pichlavých Mulinum spinosum, které
krásně žlutě kvetly. Když už jsme zastavili u padesáté lamy, začali jsme si
více všímat okolí.
Sem tam
se držel les na vlhkých místech. Bylo ale znát, že původní rozšíření lesa bylo
mnohem větší. Okolo nás vystupovaly skály a my jsme si užívali každičký
kilometr téhle krásné vyjížďky. Dokonce jsme i tady zahlédli duhové hory jako
na severu Chile nebo v Bolívii. Se zelenější kulisou to bylo zase o něčem
jiném. Chtěli jsme si udělat nějakou procházku, ale jako obvykle po nás chtěli
peníze. Tentokrát jsme šetřili. V pampě strávíme ještě hodně času. Otočili jsme
se kousek před hranicí s Argentinou a jeli zpátky k řece Baker. Nad hlavou nám kroužili kondoři andští a my
jsme věděli, že se máme v pampě na co těšit.
Čekala nás ještě cesta do
deštivé části And. Dojeli jsme do Cochrane, nabrali plnou nádrž a vydali jsme
se na jih. Pastviny se postupně vytrácely, až nás obklopoval celistvý prales.
Jeli jsme po blátivé cestičce, kde se vyhnou jen tak tak dvě auta. Občas to
bylo i adrenalinové, jelikož jsme netušili, kdy se někdo vyřítí z poza zatáčky,
která byla na hraně propasti nad řekou. Často jsme jeli okolo různých močálů a
rozvodněných řek. Samozřejmě i tady byly časté vodopády a ledovce na vrcholcích
hor. Ale mnoho jsme z toho neviděli, jelikož bylo čím dál deštivější počasí.
Obdivovali jsme cyklisty,
kteří se na 1247 kilometrů dlouhou Carretera Austral vydávají. Mnohdy jsme je
viděli naprosto zablácené a promoklé na kost. Několikrát u silnice okupovali
zastávku autobusu, v níž si postavili stan. Takové jsme potkali v přístavu
Yungay na trajektu, který nás musel převézt přes fjord. Někteří to dávali lépe,
jiní hůře. Slečna z páru, propichovala svého přítele pohledem. Ta to určitě
jako projížďku romantickou krajinou nevnímala. Nedivili jsme se, vždyť cesta
byla pořád nahoru nebo dolu. Rovných úseků bylo minimum. Museli si sáhnout na
dno při tom dešti a blátě. My jsme spokojeně nasedli do suchého vyhřátého auta
a jeli dál. Našli jsme po třiceti kilometrech plácek, který využívali při
stavbě silnice a postavili jsme si stan. Řeku jsme měli kousek od nás, takže
jsme měli vše, co jsme potřebovali. Vodu, ovády a komáry.
6. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat