Nečekaně
zase pršelo. Vstávali jsme tedy pozvolna. Rozhodli jsme se pro auto výlet na
konec údolí. Doufali jsme, že se trochu vyčasí a budeme moct jít na procházku.
Pomalu, ale jistě mraky stoupaly a otvíraly se nám výhledy na vodopády.
Obklopovaly nás. Z každého kousku údolí nějaký stékal. Někde byl větší, jinde
menší. Vrcholky byly stále v mracích a jen jsme tušili, že se za nimi skrývají
ledovce.
Dojeli
jsme do širší části údolí, kde se dokonce mraky protrhaly. Hned jsme toho
využili a dali si snídani. Byli jsme uprostřed rozsáhlé divočiny. Panoramata
byla neskutečná, i když mraky halily vrcholky hor. Tohle byla jedna z
nejkrásnějších částí naší cesty.
Dostali
jsme se až k soutoku tří řek, které měly odlišnou barvu a smíchávaly se před
našima očima. To byl konec naší cesty okolo severního okraje národního parku
Laguna San Rafael. Měli jsme ale ještě pár zastávek na cestě zpátky. Odjížděli
jsme z blízkosti pobřeží, kde spadne až 5000 mm srážek za rok.
Zastavili
jsme se naproti ledovcovým splazům, které stékaly z hory San Valentín. Místní
zde vytvářeli novou stezku vedoucí do hor. Mohli jsme se projít krásným
nacucaný deštným lesem mírného pásma. Obklopovaly nás vysoké stromy, po nichž
šplhala jedna liána za druhou. Kmeny stromů byly obalené lišejníky a mechy.
Některé krásné květiny vyrůstaly přímo z mechového obalu okolo kmene. Kvetly
červeně i bíle. Byla to pralesní pohádka. V podrostu kvetla fuchsie
magellanská (Fuchsia magellanica), která jako jedna z mála má jedlé plody
bohaté na vitamín C.
Všechno
okolo nás obalovaly lišejníky, z kterých odkapávala voda. Tiše jsme se toulali
divočinou. Doufali jsme, že narazíme na nějaké zvířátko. Bohužel. Místní lesy
nám připadali docela pusté. Cestou zpátky jsme narazili na mladé lidi, kteří
stezku lesem vytvořili. Hned si řekli o peníze.
Přešli
jsme na duhou stranu údolí, kde po nás zase chtěli peníze. Patagonie prostě
není levná záležitost. Na druhou stranu udržují neustále zarůstající stezky a
brání těžařským firmám v zabrání území. Pro nás smysluplně vynaložené peníze.
Vyrazili jsme na první ze dvou procházek k Mirador Glaciar Exploradores. Šlo se po moréně, takže
jsme lezli po kamení. Vylezli jsme na první výhled. Před námi byla v mracích
hora San Valentín s výškou 4 058 metrů. Je
to nejvyšší hora v jižní Patagonii. Mrzelo nás, že ji nevidíme. Nicméně její
ledovcový splaz stékající až k nám, byl ohromující. Před námi se rozkládalo
jedno ze dvou velkých ledovcových polí Jižní Ameriky. Takzvané Severopatagonské ledovcové pole o rozloze 4200 km².
Druhá
vyhlídka byla o něco výš. Měli jsme na ledovec o trošku lepší výhled. Naštěstí
bylo obstojné počasí a mohli jsme se kochat do sytosti. Nadešel čas a museli
jsme pokračovat dál. Odjížděli jsme z tohoto nádherného údolí porostlého
deštným mírný valdivianským pralesem plným skalisek, vodopádu a ledovcových
splazů. Lada si říkala, jak je příroda neuvěřitelnou architektkou. Dokonce se
mraky zvedly výš a my měli krásné výhledy na konce ledovcových splazů.
Za
horami u jezera General Carrera, bylo o trochu vlídnější počasí. Pokračovali
jsme dál na jih podél jezera. Kde jezero končilo začínala řeka Baker, která je
nejvodnatější řekou Chile. Hodně se o ní bojovalo, jelikož tu nadnárodní
společnosti chtěli postavit pětici přehrad. Jsme moc rádi, že se tu nic
nepostavilo. Ona divoká řeka byla neuvěřitelná. Jak její silný a rychlý proud,
tak její barva. Celkem nás zarazilo, že jsme u ní nenašli mnoho kempů. Akorát
drané chatky. Nakonec jsme jeden malinký našli. Pán nám něco povídal španělsky
a my jako obvykle intenzivně kývali hlavou. Co jsme mu rozuměli bylo, že mu
před rokem shořel dům. Teď bydlel v takové boudě, jejíž dvě stěny tvořil
kamenný výchoz. Ten to neměl lehké.
5. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat