Déšť nechtěl ustat. Mrzelo nás to, jelikož ledovcové
splazy byly skoro na dosah. Dojeli jsme na konec cesty Carretera Austral do přístavního městečka Villa O'Higgins. Dali jsme si
kávu a čekali, až déšť ustane. To se tu zjevně moc nestává. Po dvou hodinách
jsme se šli projít na vyhlídku nad město. Moc jsme toho neviděli.
Rozhodli jsme se, že tu
nebudeme ztrácet čas a pojedeme zpátky. Odtud už žádná loď pro lidi s autem
neodplouvá. Budeme si muset udělat 900 kilometrů dlouhou objížďku do El
Chaltén, který je jen kousek odtud. Cesta zpátky na ferry byla dosti
jednotvárná bahno a déšť. Aspoň, že jsme nebyli jak ti chudáci na kolech.
Potkali jsme akorát moknoucího karanču jižního, kterému počasí zjevně
vyhovovalo.
Udělali jsme si zastávku v
přístavu Tortel, kam byla přivedena silnice v roce 2003. Je to rybářská vesnice
s domy z cedrového dřeva postavenými na kůlech. Nejsou tu cesty, jen
dřevěné chodníky na kůlech, které spojují domy. Jelikož je vesnice v kopci, tak
jsou všude schody, které dotváří malebnost městečka.
Nám se tu moc líbilo, ale
bylo znát, že se kouzlo vesničky pomalu vytrácí. Začínala připomínat
turistickou kýčovitou vesnici. Jsme rádi, že jsme viděli vesničku v zachovalém
stavu. Potkali jsme tu i dost indiánů, kteří vypadali velice domorodě. Nenašli
jsme ve vesnici benzínku, a tak jsme jeli do Cochrane se čtvrtkou nádrže.
Teoreticky to mělo vydržet. To jsme ale nevěděli, že na ukazateli paliva je
myšlena poslední čárka jako konec nádrže, a ne jako hladové oko. Naštěstí jsem
si problém brzo uvědomil a řídil jsem zpátky velice ekonomicky. Zbylo nám méně
než půl litru benzínu v nádrži, když jsme přijeli k benzínce. Počasí se nelepšilo,
a proto jsme dojeli k pánovi s vyhořelým domem u řeky Baker. Byl překvapený, že
nás znovu vidí. Zítra nás čekaly pampy. Konečně sucho.
7. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat