Vyrazili
jsme na konec poloostrova úzkou cestičkou. Ještě že jsme měli půjčené tak
poškrábané auto. Větve drhly o boky auta každých pár metrů. Dojeli jsme do
písečných dun, přes které jsme se už neodvážili. Zaparkovali jsme auto a došli
na konec poloostrova. Bohužel jsme žádné vydry neviděli. Měli jsme ale velké
štěstí na delfíny. Okolo pobřeží proplouvalo několik skupin plískavic jižních
(Lagenorhynchus australis).
Procházeli
jsme se po pláži a následovali jednu skupinu. Na konci poloostrova jsme byli
sami. Jestli hledá někdo samotu, tak tady ji zaručeně najde. Směrem do
vnitrozemí jsme obdivovali horu Monte Melimoy. Na to, že
měla necelých dva a půl kilometru, tak byl vrchol pod velkým ledovcem. Začínali
jsme cítit, že se blížíme k jižnímu pólu. Sněhová čára byla čím dál níž.
Sedli jsme si na
naplavený pařez a pozorovali delfíny. Zjistili jsme, že jedni jsou větší a mají
hřbetní ploutev ostrých tvarů. To byly hojné plískavice
jižní. Viděli jsme i jiný druh, menší s oválnější hřbetní ploutví. Byly to
jejich příbuzní plískavice chilské (Cephalorhynchus eutropia). Na druhé straně zátoky
byla rezervace Añihue. Na jejich plážích bylo cosi podobné lachtanovi, ale
jistí si tím nejsme. Bylo to daleko.
Na závěr procházky, jsem měl
skvělý nápad jít k autu lesem. Jelikož jsem našel stezku. Bohužel po pár set
metrech skončila. Velice zdlouhavě jsme se prodírali lesem a křovinami. Dokonce
jsme narazili na oplocený kus dun, které obnovovali. Laděnka si o plot roztrhla
mikinu, což jí pěkně naštvalo. Prodírali jsme se houštím, až jsme narazili na cestu,
po níž jsme přijeli. Cestou k autu jsme našli krásného roháče, bohužel byl
mrtví. Říká se mu Darwinův brouk (Chiasognathus granti). Je neuvěřitelné,
kolikrát jsme narazili na místo, nebo živočicha, který měl něco do činění s
jedním z největších vědců všech dob. Prošli jsem se ještě po pláži u městečka.
Nevěděli jsme, co dělat dál. Vyrazili jsme proto k přívozu. Překvapilo náš, že
nás rovnou převezli. Měli jsme pár hodin k dobru. Dojeli jsme zpátky na hlavní silnici
u La Junty. S plnou nádrží jsme putovali hlubokým údolím na jih. Zastavili jsme
se v krásné vesničce Puyuhuapi,
kde měli přístupnou Wifi. Vyřešili jsme nezbytné věci a vyrazili dál.
Dorazili
jsme do národního parku Queulat poměrně brzo. Využili jsme toho a šli na
výlet. Nejdříve jsme trochu zabloudili a došli k přístavu odkud se jezdilo
loďkou k padajícímu ledovci Ventisquero Colgante. Vrátili jsme se zpátky a
začali poctivě šplhat na vyhlídku. Jako vždy nás obklopoval nádherný mírný
deštný les valdivian. Ze stromů na nás padali housenky a mravenci. Mravenci neváhali a hned nás kousali. Po třech kilometrech
jsme se dostali na krásnou vyhlídku. Ledovec se pomalu sunul přes hranu
skalisek. Byli jsme od něj docela daleko, ale i tak na nás působil ohromujícím
dojmem. Bohužel na něj nesvítilo sluníčko. Sedli jsme si proto na lavičku a
počkali jsme si, až slunce osvítí ledovcový splaz. Usmálo se na nás štěstí.
Mraky se na chvilku roztrhaly. Po tom, kdy jsme tu nádheru zdokumentovali, tak
jsme šli zpátky. Ranger nám řekl, že se park zavírá za pár minut. Což
znamenalo, že se zavřou brány a my bychom zůstali uvnitř. Naštěstí byl tak
hodný, že nám již zavřenou bránu znovu otevřel. Nebyli jsme naštěstí sami, kdo
se chtěl dostat ven.
Mohli
jsme ještě využít večer a ujet pár kilometrů. Trochu se nám to zvrhlo, jelikož
jsme přejeli poslední kemp v údolí. Před námi byl přejezd hor. Cesta byla
šílená. Všude byly obří díry a jelo se přímo nahoru. V zatáčkách o 180 stupních
byla spousta velkých kamenů. Ještě k tomu, jsme se museli vyhýbat kamionům a
autobusům. Tentokrát jsme poprvé byli vděční našemu vysokému, malinkému autu.
Chtěli jsme se zastavit cestou u vodopádů a padajícího ledovce, ale nebylo kde
zaparkovat. Uprostřed zatáčky jsem to nechávat nechtěl, a tak jsme jeli dál.
Nakonec jsme ujeli skoro sto kilometrů, než jsme narazili na kemp u jezera
Verde. Byl úplně nový a byli jsme tam sami. Opět jsme si užili teplou sprchu a
šli do hajan. Před spaním jsem Ladě znovu vykládal, kolik je v okolních
lesích pum a jak bych je strašně rád viděl zblízka. Moc dobře se nevyspala,
protože jí v noci probudilo každé šelestění.
2. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat