Vstávali
jsme velice brzo. Před šestou ráno jsme byli v přístavu. Přesně tak, jak to
požadovali při rezervaci. Čekali jsme hodinu a půl, než přišel první člověk do
práce. Pak to šlo ráz na ráz a za chvilku jsme byli na lodi. Vybrali jsme si
dobře. Loď společnosti Transportes Austral jela
přímo do přístavu Caleta Gonzalo. Asi je přehnané tomu říkat přístav. Prostě molo
uprostřed džungle. Měli jsme díky tomu většinu dne před sebou. Při druhé
možnosti bychom sice trochu ušetřili, ale strávili bychom na lodi celý den.
Laděnka se nadopovala
prášky, zachumlala se do spacáku a spala. V kajutě byla zima a mnoho
cestujících po spacáku toužebně pokukovalo. Já jsem pobíhal po lodi jako
vždycky. Ověšený foťákem a kamerou. Bylo nádherné sledovat pohoří za městečkem Hornopirén. Jak se loď vzdalovala od hor,
vystupovaly za ním zasněžené vrcholky Andských velehor. Začínal jsem se těšit
na místní ledovce.
Po téměř pěti hodinách
jsme dorazili do Caleta Gonzalo. Nacházeli jsme se v soukromé rezervaci Pumalín
manželů Tompkinsových. To jsou lidé, kteří vlastní nejvíce plochy na planetě.
Peníze vydělali díky značkám jako je North Face,
Esprit či Patagonia. Své bohatství využili ke skupování rozsáhlých
farem. Ty pak transformovali v chráněná území, kde je prostor k šetrnému
zemědělství, turismu a ochraně, na které se podílí místní komunita. Takto
obhospodařují přes 8 tisíc kilometrů čtverečních. Byli bychom rádi, kdyby
bohatí lidé věnovali svoje prostředky smysluplně jako oni. I odlehlá oblast
jako tato zažila krušné časy. Chilská vláda zde darovala půdu za vymýcení lesa,
či pronajala dlouhodobě rozsáhlá území pro těžbu a pastvu. Zmizelo 30 000 km² lesů. Je tu tedy co ochraňovat i napravovat.
Zastavili jsme se v
roztomilé kavárně nedaleko mola. Oběma se nám líbil její precizně udělaný design.
Byli jsme trošku zadumaní. Oba jsme záviděli manželů Tompkinsových, jaký odkaz
tu po sobě zanechali. Jeli jsme po štěrkové cestě a zastavili jsme se u
Laguna Tronador. Byla to příjemná procházka okolo horské bystřiny. Proplétali
jsme se zeleným pralesem vzhůru. Bohužel jsme žádný výhled nenašli. Zeleň nás
obklopovala na každém kroku.
Další zastávka Los
Alerces nás zaujala více. Opět jsme se setkali s Fitzroyjí
cypřišovitou (Fitzroya cupressoides). Stačilo přejít přes řeku a ocitli
jsme se v lese plném těchto majestátních stromů. Některé z nich byly staré tři
tisíce let. Ještě, že je lidé nestačili vykácet. Ale moc k tomu nechybělo. Na
závěr procházky sem našel krásnou housenku. Která mě kousla. Jak by řekla
Laděnka. „Proč musíš na všechno sahat?!“
Přijeli jsme na výbušnou
zastávku. Vulkán Chaitén se probudil k životu v roce 2008. Místní vesnici
museli evakuovat, jelikož měsíc chrlil popel. Ten na tři roky zavřel místní
park a širé okolí. Naštěstí nikdo nezemřel, když nepočítáme tisíce kusů
dobytka. I příroda má co dělat, aby se vzpamatovala. Všude v okolí čněla mrtvá
torza stromů. Začali jsme šplhat ke kráteru. Naštěstí na začátku už vyrostlo
vysoké křoví, které nás chránilo před sluncem. Čím jsme šplhali blíže
epicentru, tím méně života kolem nás bylo.
Cestu lemovala rostlina
s obrovskými listy. Barota
rukávovitá (Gunnera manicata) se dělí s leknínem Viktorie královská o
největší listy na světě. Vlézt si k ní nebylo příjemné, jelikož má na stonku a
zadní straně listů ostny. Místním kravám to však nevadí. Ty si na ní okolo cest
pochutnávají. I místní využívali jejich řapíky. Podobně jako my rebarboru.
Většinu
cesty pralo sluníčko. Stoupali jsme pomalu ke kráteru a potili jsme se jako
prasátka. Odměnou nám byl fantastický výhled. Obdivovali jsme mrtvé zbytky
stromů, které se dokázaly i přes erupci udržet na svahu. Musela to být obrovská
síla. Dole v údolí byla řeka plná naplaveného dřeva.
Vylezli
jsme na vrchol a zjistili jsme, že jsme na hraně hor. Ty vytvářely okolo
vulkánu kruh. Mezi horami a vulkánem se vytvořilo hluboké údolí, které sem tam
vyplňovala jezírka. Do nich bychom nestrčili ani prstíček. Síra byla cítit
všude. Vrchol vulkánu, který převyšoval hory uspořádané do kruhu, stále dýmal.
Dokonce vláda uvažovala o přesunutí městečka dál od vulkánu. Po tom, když uviděla
účet, si to rozmyslela. Sedli jsme si u torza stromu a odpočívali. Vnímali jsme
intenzivně sílu místa. Okolo nás byl všude popel a obsidián. Cítili jsme se
jako na White Island před několika lety. Vyrazili jsme dál. Přivítali jsme s
otevřenou náručí asfalt pod koly u městečka Chaitén. Jeli jsme stanovat k
Termas El Amarillo, ale měli zavřeno. Bloudili jsme asi hodinu, než jsme našli
kemp Yelcho en la Patagonia. Byl drahý, ale měl horkou sprchu. Po šesti dnech
jsme si mohli dát příjemnou očistu. Jen tak tak jsme stihli uvařit večeři před
půlnocí. Přiťukli jsme si dobrým vínem a tím náš Silvestr skončil.
31. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat