neděle 23. srpna 2020

Park Pumalín


Vstávali jsme velice brzo. Před šestou ráno jsme byli v přístavu. Přesně tak, jak to požadovali při rezervaci. Čekali jsme hodinu a půl, než přišel první člověk do práce. Pak to šlo ráz na ráz a za chvilku jsme byli na lodi. Vybrali jsme si dobře. Loď společnosti Transportes Austral jela přímo do přístavu Caleta Gonzalo. Asi je přehnané tomu říkat přístav. Prostě molo uprostřed džungle. Měli jsme díky tomu většinu dne před sebou. Při druhé možnosti bychom sice trochu ušetřili, ale strávili bychom na lodi celý den.


Laděnka se nadopovala prášky, zachumlala se do spacáku a spala. V kajutě byla zima a mnoho cestujících po spacáku toužebně pokukovalo. Já jsem pobíhal po lodi jako vždycky. Ověšený foťákem a kamerou. Bylo nádherné sledovat pohoří za městečkem Hornopirén. Jak se loď vzdalovala od hor, vystupovaly za ním zasněžené vrcholky Andských velehor. Začínal jsem se těšit na místní ledovce.


Po téměř pěti hodinách jsme dorazili do Caleta Gonzalo. Nacházeli jsme se v soukromé rezervaci Pumalín manželů Tompkinsových. To jsou lidé, kteří vlastní nejvíce plochy na planetě. Peníze vydělali díky značkám jako je North Face, Esprit či Patagonia. Své bohatství využili ke skupování rozsáhlých farem. Ty pak transformovali v chráněná území, kde je prostor k šetrnému zemědělství, turismu a ochraně, na které se podílí místní komunita. Takto obhospodařují přes 8 tisíc kilometrů čtverečních. Byli bychom rádi, kdyby bohatí lidé věnovali svoje prostředky smysluplně jako oni. I odlehlá oblast jako tato zažila krušné časy. Chilská vláda zde darovala půdu za vymýcení lesa, či pronajala dlouhodobě rozsáhlá území pro těžbu a pastvu. Zmizelo 30 000 km² lesů. Je tu tedy co ochraňovat i napravovat.


Zastavili jsme se v roztomilé kavárně nedaleko mola. Oběma se nám líbil její precizně udělaný design. Byli jsme trošku zadumaní. Oba jsme záviděli manželů Tompkinsových, jaký odkaz tu po sobě zanechali. Jeli jsme po štěrkové cestě a zastavili jsme se u Laguna Tronador. Byla to příjemná procházka okolo horské bystřiny. Proplétali jsme se zeleným pralesem vzhůru. Bohužel jsme žádný výhled nenašli. Zeleň nás obklopovala na každém kroku. 


Další zastávka Los Alerces nás zaujala více. Opět jsme se setkali s Fitzroyjí cypřišovitou (Fitzroya cupressoides). Stačilo přejít přes řeku a ocitli jsme se v lese plném těchto majestátních stromů. Některé z nich byly staré tři tisíce let. Ještě, že je lidé nestačili vykácet. Ale moc k tomu nechybělo. Na závěr procházky sem našel krásnou housenku. Která mě kousla. Jak by řekla Laděnka. „Proč musíš na všechno sahat?!“


Přijeli jsme na výbušnou zastávku. Vulkán Chaitén se probudil k životu v roce 2008. Místní vesnici museli evakuovat, jelikož měsíc chrlil popel. Ten na tři roky zavřel místní park a širé okolí. Naštěstí nikdo nezemřel, když nepočítáme tisíce kusů dobytka. I příroda má co dělat, aby se vzpamatovala. Všude v okolí čněla mrtvá torza stromů. Začali jsme šplhat ke kráteru. Naštěstí na začátku už vyrostlo vysoké křoví, které nás chránilo před sluncem. Čím jsme šplhali blíže epicentru, tím méně života kolem nás bylo.



Cestu lemovala rostlina s obrovskými listy. Barota rukávovitá (Gunnera manicata) se dělí s leknínem Viktorie královská o největší listy na světě. Vlézt si k ní nebylo příjemné, jelikož má na stonku a zadní straně listů ostny. Místním kravám to však nevadí. Ty si na ní okolo cest pochutnávají. I místní využívali jejich řapíky. Podobně jako my rebarboru.


Většinu cesty pralo sluníčko. Stoupali jsme pomalu ke kráteru a potili jsme se jako prasátka. Odměnou nám byl fantastický výhled. Obdivovali jsme mrtvé zbytky stromů, které se dokázaly i přes erupci udržet na svahu. Musela to být obrovská síla. Dole v údolí byla řeka plná naplaveného dřeva.


Vylezli jsme na vrchol a zjistili jsme, že jsme na hraně hor. Ty vytvářely okolo vulkánu kruh. Mezi horami a vulkánem se vytvořilo hluboké údolí, které sem tam vyplňovala jezírka. Do nich bychom nestrčili ani prstíček. Síra byla cítit všude. Vrchol vulkánu, který převyšoval hory uspořádané do kruhu, stále dýmal. Dokonce vláda uvažovala o přesunutí městečka dál od vulkánu. Po tom, když uviděla účet, si to rozmyslela. Sedli jsme si u torza stromu a odpočívali. Vnímali jsme intenzivně sílu místa. Okolo nás byl všude popel a obsidián. Cítili jsme se jako na White Island před několika lety. Vyrazili jsme dál. Přivítali jsme s otevřenou náručí asfalt pod koly u městečka Chaitén. Jeli jsme stanovat k Termas El Amarillo, ale měli zavřeno. Bloudili jsme asi hodinu, než jsme našli kemp Yelcho en la Patagonia. Byl drahý, ale měl horkou sprchu. Po šesti dnech jsme si mohli dát příjemnou očistu. Jen tak tak jsme stihli uvařit večeři před půlnocí. Přiťukli jsme si dobrým vínem a tím náš Silvestr skončil.


31. 12. 2019

Žádné komentáře:

Okomentovat