Vyrazili jsme do muzea,
abychom se poučili o kultuře, která sem dorazila přibližně před tisíci lety.
Nebyla pro nás neznámá. Už jsme se sní setkali na Novém Zélandu, kam přijeli
Maorové. Je zajímavé, že Velikonoční ostrov uprostřed ničeho, byl lidmi z
Polynésie osídlen dříve nežli Nový Zéland. Cestou do muzea jsme se trošku
ztratili, ale díky tomu jsme našli obrovské fíkovníky.
Před muzeem bylo první
krásné historické místo Tahai. Skládalo se z ahu (podstavce) a čtyřech moai.
Kousek vedle byla další. Nezdrželi jsme se dlouho a šli jsme nasávat informace.
Zaujalo nás, jak byly některé artefakty podobné těm Maorským. Měli stejnou
zálibu v umělecké zpracování dřeva. Nejlepší mořeplavci své doby na ostrovy
přivezli svoji obživu. Byly jimi banánovníky, taro, yamy, cukrová třtina nebo
kuřata. Někteří tvrdí, že si dopluli i pro sladké brambory do Jižní Ameriky.
Bohužel s sebou přivezli i krysy. Původní obyvatelé byli hlavně zemědělci, čímž
začali přetvářet místní ekosystém. Okolo Velikonočního ostrova nejsou korálové
útesy, které by zásobovaly obyvatele jednoduše získatelnou potravou. Samozřejmě
lovili jak u pobřeží, tak na otevřeném moři například delfíny.
Nepřivezli si jen zdroje
obživy, ale i kulturu. Stavění soch znali z rodné Polynésie, kde se také sochy
dochovaly. Je pravdou, že tady to s rozměry soch přehnali, a proto jsou tak
známé. Sochy moai byly stvořeny na počest předků, náčelníků nebo jiných
důležitých osobností. Sochy v sobě uchovávaly magickou duchovní podstatu zvanou
„mana“. Některé sochy mají červený klobouk. Ten prý symbolizuje účes místních.
Je důležitý, protože duchovní síla „mana“ se nacházela ve vlasech.
Začali jsme se nořit do
problematiky onoho místa. Hlavně nás zajímalo, proč zde zkolaboval ekosystém a
na něj navázaná lidská kultura. Lidé sem přijeli okolo roku tisíc a začali si
přizpůsobovat místní, lesem pokrytý ostrov. Ostrov byl porostlý hlavně místní
palmou, která byla výtečná na kánoe i stavbu obydlí. Bohužel její životní
cyklus byl její zkázou. Plodila až po padesáti letech, jako její příbuzná z
Chile. Po jejím vykácení asi okolo roku 1400 se omezila schopnost mořeplavby
místních. Někteří tvrdí, že uvízli na svém vlastním ostrově.
Sochy moai se stavěly
hlavně do poloviny 16. století. Co se poté stalo nikdo neví. Jisté je, že po
roce 1650 už les neexistoval. Předtím zde rostlo 23 druhů dřevin a žilo zde 6
druhů suchozemských ptáků a obrovské populace mořských ptáků, jež se skládaly z
30 druhů. Přežilo jen pár keříků a několik mořských ptáků s koloniemi na
skalnatých ostrůvcích okolo ostrova.
Většina vědců se shoduje
vtom, že destrukce ekosystému byla paralelní s nárůstem populace a jeho
rozvojem. S přispěním krys, které zamezovaly opětovnému zalesnění. Na ostrově
žilo okolo 15 000 lidí. Místní se radši přiklánění k teorii, že nastala změna
klimatu. Díky období sucha vymřel les a nastala destrukce kultury. Třeba to
bylo obojí, kdo ví. Z mého pohledu „Jak se poučit z historie“ je to jedno.
Lidstvo nyní dělá oboje dvě věci najednou. Kam to povede, je otázka toho,
jestli jste optimista nebo pesimista.
Lidé se snažili přežít, proto
nastal prudký úbytek mořských ptáků, kteří zúrodňovali guanem ostrov. Bez lesů
nastala eroze, což určitě zemědělství neprospělo. Po této katastrofě nastal
úbytek obyvatelstva přibližně na 1/10. Lidé museli bojovat o zdroje. Což je
známo z vykopávek i z ústní tradice. V muzeu jsme našli sošky, které odkazovaly
na nedostatek potravin.
Někteří tvrdí, že během
válek lidé strhli sochy moai, aby zničili duchovní sílu „mana“ druhého kmene.
Jiní zas tvrdí, že za to mohlo zemětřesení. Pravda bude asi někde uprostřed.
Jisté je, že sochy na Velikonoce roku 1 722 stály. To byl ostrov objeven. Další
expedice zaznamenaly některé sochy shozené. Roku 1 868 již žádná nestála. Bylo
nám jasné, že všechny sochy, které uvidíme, byly zrekonstruovány a vysazeny
zpět na podstavce v nedávné době.
Po tom, kdy místní
přežili jednu katastrofu, přišla další. Běloši sem přivlekli nemoci, na které
nebyla zdejší populace zvyklá. Následně přijeli otrokáři a polovinu obyvatel
odvlekli do dolů v Peru. Roku 1877 zde přežívalo 111 obyvatel. Pak si ostrov
zabralo Chile a pronajalo ostrov jako ovčí farmu. Mezi lety 1 903-1 953 zde
bylo 60 000 ovcí. Podle toho také vypadá většina ostrova. Je to taková
pastvina, kde sem tam vykukuje láva. Nyní na ostrově žije okolo 8 000 lidí a
polovina se považuje za potomky původních obyvatel. Také se snaží ostrov
zalesňovat.
Plni informací jsme
vyrazili z muzea. Bohužel či bohudík jsme byli stále na ostrově opředeném
záhadami. Je tu tolik nezodpovězených otázek. Přiblížili jsme se k sochám a
viděli jejich betonové uložení na podstavci. Začala nám skládanka zapadat do
sebe. Před ahu byl kamenný oblouk, za který jsme nemohli vstoupit. Tam už byla
půda pro naše nohy moc posvátná. Okolo ahu se totiž pohřbívalo a také se zde
dělaly obřady.
Kousek jsme popošli a
vyrazili na posvátnou stezku Sendero Te Ara o Te Ao, která vedla na
nejposvátnější místo Rapa Nui. Do vesnice Orongo. Ještě před 150 lety ji místní
využívali. Před námi se rozprostřela zahrada, v které využívali kamenné ohrady
pro rostliny. Ty chránily rostliny před větrem a také pomáhaly zajišťovat více
vláhy. Byla to jedna z adaptací zemědělství, po tom, kdy si vykáceli les.
Mysleli jsme, že
vyběhneme na vrchol kráteru jedna dvě. Opak byl pravdou. Oba jsme se dost
zapotili a vrchol byl stále daleko. Naštěstí jsme si mohli odpočinout v lese.
Cítili jsme se jako v Austrálii, introdukované eukalypty intenzivně voněly. U
vrcholu byly jen křoviny, díky kterým jsme se mohli rozhlédnout po celém
ostrově.
Mnohem hezčí byl pro nás
výhled do nitra kráteru Rano kau. Uvnitř se nacházelo jediné místo na ostrově,
kde přežilo něco z místního ekosystému. Byl to krásný pohled na rákosiny
střídající se s vodní hladinou. Okolo nás létala hejna vážek. Spolu s mírným
větříkem to bylo nádherné místo pro relaxaci.
Dorazili jsme do vesnice
Orongo, kde se pořádal mezi lety 1760 až 1878 závod o ptačího muže. Muži museli
seběhnout po skále a plavat k ostrůvku Motu Nui. Tam museli získat vejce rybáka
černohřbetého (Onychoprion fuscatus). Kdo zvítězil tak na rok zajišťoval
hojnost pro všechny na ostrově. Byla to taková společenská adaptace na
zhroucení ekosystému. Poté co původních obyvatel mnoho nezbylo, opustili tuto
tradici na naléhání misionářů.
Procházeli jsme se vesnicí
a obdivovali kamenná obydlí. Měla tak malinkaté vchody, že bylo těžké si
představit jejich využívání. Vesnice byla obývána jen rituálně, takže se tu
neodehrával každodenní život. Na kraji vesnice zafoukal vítr a sebral Laděnce
kšiltovku. Odlétla na střechu jednoho z baráčků. Rychle jsem přeskočil zábradlí
a doufal jsem, že střecha vydrží. Naštěstí byla dobře postavená. Sice mě
zahlédli jedni turisté, jak šplhám na památku, ale nepráskli mě. Stejně to
všechno byly zrekonstruované kamenné chatrče. Byly totiž poničené, jak zubem
času, tak i zloději, kteří odnesli kresby z domů. Největší lup měli na svědomí
Britové. Ve vesnici byla socha moai zvaná Hoa Hakananai'a. Byla naprosto
výjimečná. Vytvořili jí z tvrdé horniny a pokryli jí záda posvátnými ornamenty.
Odvezli jí odtud v roce 1868. Nyní si můžete tento čtyř tunový lup prohlédnout
v Britském muzeu v Londýně.
Na vrcholu kráteru jsme
se opět rozhlédli po ostrově. Koukli jsme se na sebe a usmáli jsme se. Ani
jeden z nás, nechtěl v tohle vedru, objet celý ostrov na kole. Sešli jsme do
vesnice a zařídili jsme si půjčení auta na příští den. Když jsme šli do
hostelu, zastavili jsme se u přístavu. Jedni turisté kukali z mola do moře.
Hned jsme za nimi šli a zkontrolovali co pozorují. Byly tam mořské želvy. Dávaly
si zrovna večeři. Rozhodli jsme se, že je budeme pozorovat každý den. K večeru
jsme se šli osvěžit do moře. Tentokrát byly velké vlny, a tak to byla větší
sranda. Dali jsme si večeři a Laděnka šla spát. Já jsem ještě šel do centra na
náměstí. To bylo jediné místo, kde byl velmi pomalý internet zadarmo.
22. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat