Nastaly Vánoce. Rodinu
jsme nechali daleko za oceánem, a proto jsme šli do města na internet. Poslali
jsme pár emailů a Laděnka zavolala mamince. Sice to byl porod, ale každé druhé
slovo bylo rozumět. Prošli jsme si město a užívali si klidný den. Laděnka
neměla náladu na dobrodružství, jež se mi honila hlavou. Šli jsme proto do
hostelu. Domácí nás pozval na rodinou večeři, kterou jsme rádi přijali. Laděnka
se pustila do psaní deníčku a já jsem si šel zaplavat. Vychutnávali jsem si Vánoce
v klidu a teple pod palmami. Tohle to byl náš vzájemný vánoční dárek. Užít si Vánoce
v jednom z pacifických ostrovních rájů. Musím uznat, že se nám Vánoce moc líbily.
A ještě jsme měli pár dní před sebou.
K večeru jsme udělali
salát, abychom měli co přinést ke štědrovečernímu stolu. Nastal večer a přišli
jsme na večeři. Ještě nebyla hotová a domácí stále vyháněli neposedné slepice a
kuřátka z kuchyně. Moc se jim to nedařilo, protože se během mrknutí oka
protáhly zpět pod skulinkou od dveří. Lada z toho nebyla moc nadšená a
chránila si nárty, aby nedostala další klofanec. Dali jsme se tedy do řeči s
ostatními. Byly tam i dvě paní z Norska, které také rády cestovaly. Měli jsme
si tedy o čem povídat. Nastala večeře, u stolu se sešlo dvanáct lidí, z toho
šest bylo z rodiny našeho hostitele a zbytek turisté jako my. Stůl přetékal
skvělým jídlem. Bylo to hodně odlišné od České štědrovečerní tabule. Měli jsme
vepřové s rýží a houbovou omáčkou, kuřecí na ananasu a koriandru a poté co
uvařili turisté. Zapečené brambory se špekáčky a různé saláty. Popíjeli jsme
víno a příjemně se bavili. Na to, že jsme byli na druhé straně světa, tak jsme
zažili velice přátelskou a rodinnou atmosféru. Moc se nám líbilo, že děti
dostali jen jeden dárek. Bohatě jim to stačilo. Zkusíme to v budoucnu taky
aplikovat.
Ráno jsme se dlouho
váleli, jelikož pršelo. K prozkoumání nám zbývala poslední malá část ostrova, a
to jeskyně na západním pobřeží. Vydali jsme se po útesech a prošli okolo Tahai.
Pokračovali jsme dál, až jsme dorazili k jeskyni Ana Kakenga. Cestou jsme
obdivovali oceán a rozeklané lávové pobřeží. Okolo jeskyní byla spousta lidí, a
proto jsme šli na útes pozorovat moře. Počasí se měnilo a nad městem začalo
zase pršet. Nám se to naštěstí vyhnulo. Měli jsme krásné počasí na procházku.
Když lidé odešli, nasadili jsme si čelovky a vešli do jeskyně. Byl to velice
úzký vchod modifikovaný naskládaným kamením. Kamení vytvářelo skvělou bariéru
pro lidi, kteří by se chtěli dostat dovnitř. Tyto jeskyně lidé využívali v době
války. Proto byly vchody stavěné, tak aby se lehce bránili. Jeskyně měla další
dva východy, ty ale ústily do stěny útesu. Byla to moc pěkná přirozená pevnost.
Vlezli tam i starší lidé, kteří měli docela problém vylézt ven z jeskyně. Měli
jsme proto dost času, na obdivování všelijakých tvarů ztuhlé lávy.
Nedaleko odtud byla
další lávová jeskyně Ana Te Pora, která byla větší. Sloužila nejen jako úkryt,
ale i k obřadům. Prošli jsme jí velice rychle a pomalu jsme se vraceli do
města. První jeskyně Ana Te Pahu, byla v
porovnání s těmito mnohem hezčí a větší.
Vydali
jsme se zpátky do města a navštívili přístav. I tentokrát jsme měli štěstí na
želvy. Opět si pochutnávaly na řasách rostoucích na pilířích mola. V přístavu
byly celkem tři karety obrovské (Chelonia mydas). Dvě menší a jedna obří,
která tam byla každý den. Opět jsme zde strávili krásnou půlhodinku. Jedna paní
dokonce za želvou skočila. Další pozdvižení jsme měli chvilku na to. U přístavu
byla ahu s dvěma sochami moai. Dva blbci z Izraele vlezli za zábranu k sochám.
V tu ránu už je místní hnali. Jsou tu opravdu alergičtí na nezodpovědné
turisty. Ani se jím nedivím při tom počtu lidí, kteří tu každoročně
projdou.
Večer
jsem konečně přemluvil Laděnku, k pozorování romantického západu slunce u Ahu
Tahai. Byla tu spousta lidí. Romantika se rázem rozplynula. Ale pohled na
zapadající slunce mezi sochami moai, rozhodně za to stálo.
Nastal
den odletu. Rozloučili jsem se s domácím a šli do centra. Laděnka si chtěla
koupit nějaký suvenýr, ale nic se jí nelíbilo. Na letišti bylo prázdno. Z
ničeho nic začal přijíždět jeden autobus za druhým. V klidu jsme si počkali a
odbavili zavazadla jako poslední. Laděnka měla alespoň čas, si na poslední
chvíli koupit něco malého v obchůdku. Cesta do Santiaga de Chile proběhla
rychle. Koukli jsme na pár filmů a už jsme přistávali. Dali jsme si večeři na
letišti a šli do našeho oblíbeného druhého patra. Vychytali jsme místo, kde
byly tři sedačky vedle sebe a šli spát. Postupně jsme se střídali. Jeden hlídal
věci a druhý spal.
24. 12.
- 26. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat