Brzo ráno jsme se odbavili a vyhlíželi náš let do Puerto
Montt. Naše velká cesta Patagonií byla na dosah. Byli jsme hodně nervózní z
půjčení auta. Protože jsme si ho půjčovali u malinké společnosti, aby nás to
finančně nezruinovalo. Vypili jsme si čaj a nastoupili do letadla. A v tu ránu
jsme spali. Během dvou hodin jsme byli na místě. Neviděli jsme nikoho z naší
autopůjčovny. Po deseti minutách jsme byli docela nervózní. Jelikož jsme byli poslední turisté na letišti. Naštěstí jeden místní prodejce společnost znal a
zavolal jim. Nakonec jsme čekali skoro hodinu. Předávání auta bylo také
zajímavé. Paní neuměla ani slovo anglicky. Přitom jsem se společností
komunikoval jen v angličtině. Tak jsme to řešili rukama nohama a Google
překladačem. Všechno se vyřešilo na parkovišti na kapotě auta. Kancelář zjevně
neměli. Auto vypadalo dobře. Mělo dost škrábanců, za což jsme byli rádi, aspoň
nebude jednoduché rozpoznat nové. Ještě jsem paní poprosil o navigaci, kterou
mi slíbila. Musela pro ni dojet. Naštěstí byla zpátky během dvaceti minut.
Sklopili jsme zadní sedačky, aby se nám vešly krosny do kufru. Naskládali jsme
to do auta jen tak tak. Bude to sranda se Suzuki Jimny. Měsíc a půl v tomhle
malinkém autíčku s vysokým podvozkem. Je to taková krychle na kolečkách.
Vyrazili jsme na nákup do centra. Město bylo plné malých
dřevěných domečků s plechovými střechami. Bylo zde mnoho spletitých malinkých
uliček, které byly plné jednosměrek. Naštěstí nás navigace dovedla rychle k
cíli. Parkoviště pod nákupním centrem byl labyrint a nákupní středisko čirý
chaos. Hledali jsme elektro, abychom koupili náhradu za ukradenou kameru.
Prošli jsme obchoďák třikrát a našli jsme jen jeden obchod. Měli tam jednu
obstojnou, tak jsme jí koupili. Bohužel neměli žádný obal. Museli jsme to
vyřešit ledvinkou. Nenávidím ledvinky. Nakoupili jsme jídlo a dali si oběd.
Mezitím začali venku padat trakaře. Doufali jsme, že to nebude moc časté,
protože nebylo vidět na sto metrů. Čekala na nás Carretera Austral, což je
jedna z nejkrásnějších cest na planetě. Najít auto v labyrintu pod nákupním
centrem nám zabralo půl hodiny. Nebylo kam spěchat. Počasí bylo příšerné a my
jsme museli někde rozložit stan. Vyjeli jsme z města a z ničeho nic jsme se
ocitli na placené dálnici. Naštěstí to bylo levné, jelikož jsme jeli jen do
Puerto Varas. Byl to naprostý opak Puerta Montt. Chtěli jsme si udělat
procházku tímto honosným a čistým městečkem. Bohužel tak pršelo, že jsme jeli
dál. Těšili jsme se do spacáku. Let z Velikonočního ostrova s přespáním na
letišti nám dal zabrat, asi začínáme stárnout. Jeli jsme okolo jezera Llanquihue,
až jsme narazili na kemp Tranqueras. Byl to takový podprůměr, ale moc se nám
líbilo, že jsme si mohli postavit stan pod stříškou. Stále padaly provazy. To
je Patagonie, déšť a zase jen déšť.
Ráno nás probudilo sluníčko. Z lesů se pářilo a my jsme
konečně mohli vidět část Chile zvanou Jezerní Oblast. Jelikož jsme cestou do
kempu viděli jen provazy deště, tak jsme se vrátili kousek zpátky na vyhlídky.
Stálo to za to. Vyhlídka přes jezero Llanquihue na vulkán Osonro byla nádherná.
Okolo středu sopky byl prstenec mraků. Tam bylo i lyžařské středisko, kam jsme
měli namířeno.
Vjíždět do mraků se nám nechtělo, a tak jsme pokračovali
do rezervace Vicente Pérez Rosales. Ta se rozkládala od vulkánu až k hranicím
Argentiny. Šli jsme prozkoumat jen malinkatý kousíček na začátku parku. Dostali
jsme se k vodopádům Petrohué. Zaplatili jsme docela drahý vstup a šli k
vodopádu. Docela nás překvapilo, že zahraniční turisté platí dvakrát tolik než
místní. Vzhledem k tomu, že skoro každé místo v Chile je zpoplatněné, tak to
není levná záležitost. My jsme stihli klidně čtyři zastávky denně, kde jsme
platili. Peso k pesu a výlet nespoutanou přírodou se docela prodraží. Vlézt jen
tak do pralesa není jednoduché. Za prvé není kde zastavit a za druhé by člověk
potřeboval mačetu, aby se tímto lesem někam dostal. Park byl plný lidí. Byli
jsme ještě moc blízko civilizace. Ale i tak jsme si to užili. Lesy vystupovaly
po strmých úbočí hor až k vrcholům. Byla to záplava života.
Pokračovali jsme k vodopádům, které hrály všemi odstíny
modré. Procházeli jsme mezi spletí peřejí a deštným lesem mírného pásma. Jsou
to lesy, které neopadávají. Odborně se nazývají valdivian a mají čtyři podtypy.
Na vlhčích místech byla spousta kapradí a také rostliny podobné bambusům. Zprvu
jsme si mysleli, že si sem zavlekli nějaký plevel z Asie. Zjistili jsme, že je
to kupodivu místní druh La quila (Chusquea quila).
Dojeli jsme k vesničce Petrohue, odkud vyjížděly trajekty
přes jezero. Bylo tam strašně narváno. Nedalo se ani zaparkovat, a proto jsme
jeli dál. Doufali jsme, že brzy najdeme onu nespoutanou přírodu bez lidí. Jen
co jsme popojeli uviděli jsme našeho prvního karanču jižního (Caracara
plancus).
Záhy se nám vyplnila krajina bez lidí. Stačila k tomu jen
štěrková silnice s pořádnými dírami. Byli jsme rádi za našeho malého jeepa, na
špatných silnicích mu to jezdilo lépe než na asfaltu. Musíme ale přiznat, že to
bylo mnohem nepohodlnější nežli cestování s naší Hondou CRV, kterou máme doma
na Islandu. Auto občas sebou házelo ze strany na
stranu a vůbec nesedělo na silnici. My jsme samozřejmě lítali ze strany na
stanu také. A nejvíce z toho šaltpáka, která mě neustále práskala do kolena.
Bylo poledne a my jsme přejeli náš cíl. Museli jsme se vrátit do údolí Cochamó.
Konečně jsme nalezli ten správný vjezd. Za pár kilometrů byla stanice ochránců
parku. Dozvěděli jsme se, že zavírají stezku za 30 minut. Protože pozdější
start by znamenal dojít do kempu za tmy. Zaparkovali jsme na pastvině pro koně
a nechali tam auto. Naprosto nepřipravení jsme naházeli všechno potřebné do
krosen a vyrazili. Měli jsme štěstí, že místního ochránce dělal Čech, který se
sem přestěhoval za manželkou. Když nám říkal, že žije v údolí bez elektriky,
internetu, signálu a centrálního topení. Tak jsme si říkali, jak jsme na
Islandu zhýčkaní. On si jen stěžoval na nudu v zimě při svíčkách a snil o vodní
turbíně, která by mu zajistila elektřinu po celý rok. Na druhou stranu, jeho
děti budou žít na jednom z nejlepších míst pro lezení na Zemi. Proto jsme sem
mířili i my. Chtěli jme vidět kilometr vysoké skalní stěny padající do údolí.
Dokonce jsem měl i skvělý nápad. Na jednu lehoučkou si vylézt. Čech nás
razantně upozorňoval ať si dáme pozor. Co jsme se díval na internet, tak to
nebylo nic hrozného. Výšlap kilometr nahoru s pár lany.
Dopovídali jsme si a vyrazili. Před námi byla stará
dřevorubecká stezka. Z Argentiny tudy dovážely volské povozy hovězí a z Chile
se vozily ryby. Čekalo nás dvanáct kilometrů na těžko. Bylo po třetí odpoledne
a my jsme nestihli ani oběd. Jelikož bylo všude bahno tak jsme se zastavili v
kamenitém potoce a naobědvali jsme se. Klid jsme neměli. Ovádi a komáři nám
nechtěli dopřát chvilku klidu. Na to že jsme šli na poměrně známé místo, tak
cesta byla docela obtížná. Začínali jsme tušit, že Patagonie bude jiný level.
Trochu nám to připomínalo bahnění na Stewartově ostrově na Novém Zélandu.
Alespoň, že řeky byly přemostěné. Výhledy jsme moc neměli. Neprostupný deštný
les nás obklopoval. Jen občas jsme viděli řeku, podél které jsme se bahnili
kupředu.
Jelikož to byla stará cesta, tak byla pěkně vyšlapaná.
Nebyla to jenom jedna cesta, mnohdy to byl úplný labyrint. Některé cestičky
byly metr pod úrovní terénu, jiné dva metry. Velice často jsme šli cestičkou, z
které nešlo vylézt a před námi bylo hluboké bahno či jezírko. Do toho tam
chodily karavany koní, které zásobovaly kempy. Čerstvou koblížku jsme cítili na
desítky metrů. Když jsme dorazili ke kempu, tak nás čekala ještě posilovna
prsních svalů.
Kemp jsme měli na druhé straně řeky a jediná cesta byla lanovkou.
První polovinu to jelo a tu duhou musel člověk ručkovat. Jeli jsme na třikrát.
Nejdříve já, pak krosny a na závěr Laděnka. Přišli jsme k malé chýši, kde byl
bača. Netušíme, co nám říkal, ale postavili jsme si stan a šli jsme se vykoupat
do řeky. To byly žiletky! Udělali jsme si večeři a obdivovali okolí. Z malé
pastviny byly dokonalé výhledy na skalní stěny. Nastal čas se uložit ke spánku.
27. 12. - 28. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat