Puente del Inca

Ráno jsme se chtěli prospat, ale ruch v táboře a moje střeva to nedovolila. Nekonečný příběh střevních problémů pokračoval. Sotva jsme přijeli do Jižní Ameriky, už jsme spotřebovali skoro všechny léky na sračku. Vyrazili jsme z tábora dolů údolím s vidinou hezkých záchodů. Ty v táboře byly dosti nechutné. Samozřejmě záchody pro lidi ze zájezdů byly o něco lepší. Ale klíče od nich jsme neměli.

Docela celou noc fučelo, a proto jsme měli prach a písek všude. Vítr nepolevoval ani při našem sestupu. Foukalo nám do obličeje, ale bylo fajn, že nás to trochu brzdilo. Byli jsme trochu zklamaní, že jsme tu nepotkali žádné zvířátko. Akorát nad námi chvílemi kroužil kondor andský. Ale není se čemu divit, pod nejvyšší horou Jižní Ameriky bylo přelidněno. Jediné zajímavé zvířátko, z kterého Laděnka neměla vůbec radost, byla tarantule. Byl jsem rád, že jsme ji potkali až na konci našeho výletu, protože jinak by Laděnka nespala v pootevřeném stanu.

Čím více jsme se blížili ke konci naší cesty, tím více foukalo. Vítr nám metl prach do obličeje. Bylo to nepříjemné. Do informačního centra jsme skoro doběhli, abychom stihli ulevit našim svěračům. Bohužel jsme zjistili, že jsou záchody zamčené. Protože byly rozbité. Laděnka se z toho málem posrala. Odhlásili jsme se, vrátili jsme pytle s odpadky a šli jsme najít nějaké zákoutí. Cestou jsme došli k malinké vesničce Puente del Inca. Našli jsme první restauraci a zneužili několikanásobně záchod.

Autobus do Mendozy nám jel, až za dvě hodiny. Měli jsme tedy čas prozkoumat okolí. Všude bylo nespočet roztodivných věcí žluté barvy. Od džbánů po pantofle. Za městečkem totiž vyvěrá pramen bohatý na minerály. Když do vody na měsíc dáte cokoliv, obalí se to žlutou minerální krustou. Dokonce tohle místo navštívil i Darwin. Zajímavý je i zdejší přirozený most Inků. Vytvořila ho ona minerální voda.

Nasedli jsme na autobus a tím naše dobrodružství v srdci And skončilo. Po 40 kilometrech s převýšením 1500 nahoru a 1500 dolů jsme byli velice unavení. Sedli jsme si na přední sedačky do druhého patra a pozorovali okolí. Sjížděli jsme rychle dolů a opět jsme obdivovali hory. Ke konci jsme trochu klimbali, ale řidič nás probral. V Mendoze se ztratil a zajel do nějaké vedlejší čtvrti. I tady byly podél cest všude stromy. Ale nebyly přizpůsobené pro dvoupatrový autobus. To byly rány. Každou chvíli jsme měli větev rozpláclou na předním skle. Večer jsme dojeli na nádraží a orosili jsme se. Bylo o dost tepleji než před pár dny. Minimálně 35 stupňů a byla vysoká vlhkost. Stačilo ujít s krosnami necelý kilometr a mohli jsme ždímat oblečení. Já jsem padl do postele. Laděnka sebrala poslední kousek energie, a tak šla sehnat něco k jídlu. Zvládli jsme to!

Ráno jsme měli klidné. Na letišti jsme museli být až večer. Dali jsme věci do úschovny v hostelu a šli jsme si projít město. Cestou jsme se zastavili opět v kasinu vybrat peníze. Zase nás překvapilo, kolik lidí tam dopoledne bylo. Nedaleko jsme potkali obchod pro děti. Byly zde desítky hraček, do kterých rodiče strkali peníze, aby děti mohly něco vyhrát, nebo se povozit. Zírali jsme na onu blikající diskotéku. Bylo to takové kasino pro děti. Maminka táhla vztekající se a řvoucí dítě od jednoho z automatů. Ten bude za pár let určitě sedět dopoledne v místním kasinu pro dospělé. Docela nás to zarazilo. Šli jsme dál do centra, ale daleko jsme nedošli. Byla zde velká demonstrace. Policista nám doporučil jí velkým obloukem obejít. Vydali jsme se tedy do místního parku Generál San Martín.

Byla to příjemná procházka ulicemi plných stromů. Park byl velice rozsáhlý. Sedli jsme si u nádrže pod pergolu. Sledovali jsme kolibříky, jak za letu sosají nektar z květů. Byli to malinkatí akrobaté. Když jsme si užili rozličné druhy stromů a fontán, tak jsme zamířili do města. Dali jsme si oběd a pivečko. Po delší době jsme jen tak seděli a odpočívali. Vypnuli jsme ostražitost, což se nám vymstilo. Když jsme dorazili do hotelu pro věci, tak jsme zjistili, že nám chybí kamera. Laděnka ještě zaběhla do restaurace a do parku, ale bylo to marné. Přiběhla uřícená do hostelu. Paní na recepci nám řekla, že nemusela ani nikam běhat. Že to někdo ukradl a jestli jsme to náhodou někde nechali, tak by to bylo do minuty pryč. Chvilku na to jsme nasedli do taxíka a jeli na letiště. Někdo nám ji zjevně ukradl, když jsme si dávali oběd. Byli jsme z toho smutní, jelikož jsme přišli o videa z hory Aconcagua. Naštěstí zbytek byl za zálohovaný.

Nastoupili jsme do letadla a za chvilku jsme byli v hlavním městě Chile. Opět jsme měli let brzo ráno. Tentokrát jsme si našli útulnou část letiště. Mě se podařilo trošku prospat v obětí Laděnky. Laděnka bohužel nespala, a tak jí noční peripetie s úředníky rozčílila. Trvalo to dlouho, než někdo přišel na kontrolu příručních zavazadel. Většina lidí seděla nebo ležela na zemi. Pak zase měl každý problém se vstupem, protože neměli připravené speciální doklady pro vstup na autonomní území Chile. Když jsme se konečně dostali do letadla, tak jsme oba usnuli. Probudili jsme se akorát na snídani. Těstě před přistáním jsme zahlédli z výšky jedno z nejodlehlejších míst na planetě. Nastal čas ho prozkoumat i po zemi. 

19. 12. - 20. 12. 2019