Mendoza

Nastal čas se posunout o tisíc kilometrů jižněji. Po tom, kdy jsme zažili cestu autobusem, jsme byli rádi, že letíme letadlem. Nejdříve jsme se museli dostat na letiště. Sice ze San Pedro de Atacama jezdili taxíky rovnou na letiště, ale bylo to za nehoráznou cenu. Radši jsme si sedli s místními do autobusu směřujícího do Calamy. Jeli jsme asi hodinu pustinou. Byla to pláň bez života. Už jsme se těšili z pouště pryč. Suchý vzduch nám nedělal dobře. Smrkali jsme krev zcela běžně. Dojeli jsme do průmyslového města Calama, které vděčí za svůj rozkvět nedalekému dolu. Což je jeden z největších dolů na měď na světě. Vzali jsme si taxíka ještě s jedním klučinou a dojeli na letiště. A stálo nás to 40% ceny, kterou si řekli v turistickém městečku. Na letišti to trochu vázlo, ale vše proběhlo bez potíží. Letěli jsme necelé dvě hodiny podél And do Santiaga de Chile. Zde jsme počkali pár hodin na navazující let. Letadlo rychle vystoupalo, aby překonalo horský masiv. Měli jsme úchvatné výhledy na špičaté rozeklané pohoří, z něhož se tu a tam plazily ledovce. Jak jsme rychle vystoupali, tak jsme i rychle klesali. Laděnka se málem poblinkala a mě také nebylo dobře. Proto jsme se rozhodli si vzít na letišti taxíka. Snažili jsme se vybrat peníze z bankomatu, ale nešlo to. V informačním centru nám sdělili, že není chyba v naší kartě, ale vtom, že jsou prázdné. Vzali jsme si taxíka a zaplatili jsme mu v dolarech. Neskutečně nás obral. Cítili jsem se jako turisté v Praze.

Město Mendoza nám bylo na první pohled sympatické. Nebylo to jen kvůli skvělému vínu. Všude byly vzrostlé stromy. Mezi chodníkem a silnicí byl kanál, z kterého v pravidelných rozestupech vyrůstaly velké stromy. Díky nim bylo 30 stupňů snesitelných. Ve městě bylo mnohem větší teplo nežli na poušti. Naštěstí tu byl vlhký vzduch, který působil blahodárně na naše podrážděné sliznice. Pokecali jsme s personálem hostelu a koupili jsme si víno. Já jsem jenom ochutnal a už jsem spal. Střevní potíže nepolevovaly. Nebyli jsme si jisti, jestli naše těla zvládnou výzvu, kterou jsme si vysnili.

Nastal den papírování. Museli jsme si sehnat povolení ke vstupu k nejvyšší hoře jižní Ameriky. Nebyla to levná záležitost, a tak jsme se vydali schrastit peníze. Šli jsme k prvnímu bankomatu, druhému, třetímu, čtvrtému. Všude byl stejný problém. Mohli jsme si vybrat maximálně 5000 peso a poplatek byl 630 peso. Šli jsme do informačního centra, se zeptat, co to má znamenat. Dozvěděli jsme se, že je to normální. Díky bohu, že žijeme v Evropě. Šli jsme tedy na pobočku, kde vyřizovali povolení ke vstupu do parku Aconcagua. Museli jsme toho vyplnit spoustu, ale na konec jsme to zvládli, i když to bylo ve španělštině. Bohužel nešlo platit kartou. A ještě k tomu nás poslali s lístečkem do jiné instituce, kde jsme to měli zaplatit a pak přijít zpátky s potvrzením. A tak jsme šli půl kilometru do instituce, která přijímá jen peníze. Opět brali jen hotovost. Nasraní jsme šli do kasina, protože nám v hostelu poradili, že je to nejlevnější způsob, jak vybrat hotovost. Při vstupu nás řádně prohledali a dovolili nám vybrat jen zlomek částky, kterou jsme potřebovali. A tak jsme šli do dalšího kasina. Tam nám chtěli dát akorát žetony. Byli jsme poprvé v životě v kasinu a divili jsme se, kolik lidí tam po ránu bylo. Nešlo to jinak, naše těžce vydělané peníze, jsme vybrali v bankomatu. Nedivím se, že v Chile zapalovali banky. V Argentině by to měli udělat taky. Zaplatili jsme a šli jsme si s lístečkem vyzvednout povolení ke vstupu. A tam na nás ještě byli nepříjemní. Měli jsme toho dost. Věc na patnáct možná dvacet sekund tady trvala čtyři hodiny a 1000 Kč na poplatcích. Vzali jsme si z toho ponaučení. Do Argentiny už nepojedeme a když už tak s balíkem amerických dolarů.

Došli jsme do hotelu a odpočinuli si. Venku bylo vedro a nám stále nebylo dobře. Pozdě odpoledne jsme museli jít nakoupit jídlo a plynovou bombu. Najít tu správnou bombu nám zabralo asi hodinku. Pak jsme si šli koupit lístek na autobus, který by nás dovezl doprostřed velehor. Po autobusovém nádraží jsme chodili sem a tam. Nemohli jsme najít společnost, která jezdí do hor. V infocentu nám naštěstí poradili. Společnost se sloučila s jinou a přestěhovala se. S paní na pokladně to byla zábava. Posunky a psaním na papírek, jsme se domluvili kam a kdy potřebujeme. Pak jsme si došli na steak. Argentinské hovězí bylo výtečné. Při večeři jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší si koupit organizovaný zájezd. Nebylo i tohle patří k cestování a ušetřili jsme alespoň několik tisíc dolarů. Všechno bylo připravené, až na naše těla. Mě nebylo vůbec dobře a Laděnka na tom byla jen o trochu lépe. V této chvíli jsem si říkal, že jestli se nestane přes noc zázrak, tak nemáme šanci se jít poklonit velehoře Aconcagua.

15. 12. - 16. 12. 2019