Ráno jsme při snídani obdivovali vycpaného
pásovce. Doufali jsme, že se nám poštěstí a na nějakého narazíme. Než jsme
vyjeli tak jsme zápasili se záchodem. To že dveře jen tak tak zakrývaly
sedícího člověka na záchodě, bychom ještě přežili. Ale někdo hodil toaletní
papír do záchodu, čímž ho ucpal. Tady v poušti se totiž pokakaný toaletní papír
hází do koše vedle záchodu. Skoro pokaždé tyto koše přetékaly, takže nám
chvilku trvalo, než jsme si na to zvykli. Vyrazili jsme z městečka, kterým
protékal malý potůček. Tvořil zde životadárnou oázu. Z městečka nás musela
propustit jedna místní paní. Samozřejmě že za nějaký ten peníz. A tak jsme si
ji alespoň vyfotili. Myslíme si, že je to poslední generace, co bude v hojném
počtu nosit tradiční oděv.
Popojeli jsme kousek ke skalním útvarům. Byli
jsme tam první, a proto jsme měli klid. Ale ne na dlouho za námi jelo mnoho aut
s turisty. Využili jsme té chvíle a šli prozkoumat okolí. Zprvu jsme nenašli
nic zajímavého, jen nějaké bobky. Takže jsme se přidali k ostatním a obdivovali
skály ve tvaru poháru, velblouda nebo opice.
Okolo skal rostly malé keříky a moje oblíbená
azorela nahloučená. Laděnku více zaujala drobná kvítka. Měla modrou a červenou
barvu. Překvapilo nás, že můžou přežít v takové pustině.
Kousek odtud byla Italia Perdida, což jsou
také skalní útvary. Byly krásné, ale oproti tomu, co jsme tu honili, to nebylo
nic. Viscacha jižní (Lagidium viscacia) skákala hbitě po skalách. Tohle
roztomilé a huňaté zvířátko bylo na nás tak hodné, že se po dvou kolech
nahánění okolo skály zastavilo a nechalo se vyfotit.
V autě jsme se tísnili jen chvilku. Zastavili
jsme se u laguny Vinto, kde jsme pozorovali husy a plameňáky. Ti nebyli tak
barevní jako u jezera, které jsme navštívili den předtím. Bylo tu ale o dost
více vegetace.
Opět jsme popojeli pustým údolím, až jsme
narazili a malinkou farmu Estancia Catal. Všude okolo se proháněly lamy a alpaky.
Měly na uších střapečky a okolo krku zvonečky. Všude běhala spousta mláďat a
dožadovala se od maminek čerstvého mléka. Procházeli jsme touto idylickou
farmou ke kaňonu.
V údolíčku byla spousta svěží trávy. Stačilo
však vylézt pár metrů na skálu a krajina byla skoro bez života. Zahlédli jsme
tu akorát kaktusy a několik pichlavých rostlinek. Znovu jsme měli štěstí a
zahlédli jsme na skalách viscachu jižní.
Slunko začínalo mít sílu a nad planinou se
začala tvořit prachová tornáda. Rozhodně to nebyli malincí raráškové. Do
takového bychom nechtěli vkročit.
Přesunuli jsme se k Mirador Cañon de Alota.
Odtud byl krásný výhled na řeku. Klikatila se sto metrů pod námi. Místní jí
říkají anakonda, protože řeka se zelenými keříky a trávou okolo vodního toku
podle nich tak vypadá. Asi jsme žvýkali málo koky.
Jeli jsme
k vesničce Villa Alota. Z ničeho nic se zde vynořila zemědělská oblast.
Samozřejmě, že ne ve smyslu zemědělství v Evropě. Prostě tu byla malá políčka a
něco se tu snažilo růst. Byly to zatím jen malé rostlinky, ale v minulosti
živily celou oblast. Quinoa znamená v jazyce Inků „matka zrno“. Po kolonizaci
to šlo s touto rostlinkou z kopce. Nyní jí svítá na lepší časy merlík čilský
(Chenopodium quinoa), je totiž čím dál oblíbenější. Jako doplněk stravy USA
nebo v Evropě. Na druhou stranu místní si radši koupí levnější špagety či rýži
a drahý merlík čilský pošlou veganům do Evropy.
Na oběd jsme dostali rýži se zeleninou.
Vyloženě další typický kulinářský recept z pouště. Jeli jsme dál na sever
zeleným údolím, až jsme narazili na vesničku San Agustin. Opět jsme zaplatili
mýtné a jeli dál. Naši spolucestující dali místním dětem lízátka. Prckové z
toho byli docela na větvi. Sem civilizace ještě zcela nepronikla. Působilo to v
této pustině jako zázrak. Z nebe začaly padat kapky deště. Naštěstí jich bylo
jen pár, nechtěli bychom, aby cesta byla blátivá. Protože náš řidič v nás
nevzbuzoval ani trochu dojem profesionála, který ví, co dělá. Za chvilku
začínala deštivá vysokohorská zima, která je v lednu a únoru. Lehce se pak může
stát, že auto na rozblácených silnicích uvízne.
Byli jsme v autě namačkaní víc jak dvě
hodiny. Už nám bylo docela blbě. Byli jsme proto moc rádi, když nás řidič
vypustil ven. Ocitli jsme se ve vesničce, jejímž středobodem byla železnice.
Připadalo nám, že se tu čas zastavil před sto lety. Byli zde všechny potřebné
stroje pro obsluhu parních lokomotiv. Pouštní klima je uchovalo velice dobře.
Občas tu stále jezdí nákladní doprava, ale náklad už táhnou modernější stroje.
Dali jsme si pivo a obdivovali jsme výtvory z kaktusového dřeva.
Jeli jsme planinou až k horám. Podél nichž
jsme se blížili k cíli naší cesty. U cesty pěstovali quinoa, na které si
pochutnával nandu Darwinův (Rhea pennata). Konečně jsme dorazili do hotelu.
Vypadal honosně vešli jsme dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Po více jak půl hodině
hledání kohokoliv, jsme se ubytovali sami a šli na procházku. Nad hotelem
rostly obří kaktusy. I když nám nebylo nejlíp museli jsme je vidět. Echinopsis atacamensis nám vyrazily dech. Jejich
impozantní velikost doplňovaly nádherné bílé květy. Je neuvěřitelné, že dokážou
na poušti vyrůst do desetimetrové výšky. Místní jejich nádherné, důlkované
dřevo používají ve stavebnictví.
Vesnička nás moc nezaujala, a tak jsme šli do
hotelu ze soli. Po bližším zkoumání jsme nejen chodili po soli, ale i jsme spali
na posteli ze soli. Stůl byl ze soli, stěny byly ze soli no prostě všechno.
Tedy až na sprchu a záchod naštěstí. Najedli jsme se a šli jsme spát. Já jsem tu
noc nezamhouřil oka. Bohužel tomu nebylo kvůli tomu, že jsem se nemohl dočkat
rána. Celou noc jsem strávil v křečích na záchodě. Večeře mi nesedla. A vinu
dávám tomu nedodělanému kuřeti.
12. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat