Brzo ráno jsme vstali a vyrazili na náš první
a poslední organizovaný výlet. Bohužel jsme neměli dost odvahy, si půjčit auto
a jet na vlastní pěst. Politická situace v Bolívii byla stále dosti nestabilní.
Čekali jsme asi tři čtvrtě hodiny před hotelem, než nás vyzvedl velice
nesympatický řidič. Obratem jsme vyjeli k bolivijským hranicím. Stoupali jsme
do kopce vstříc vulkánům Licancabur a Juriques. Za hodinu jsme byli o dva
kilometry výše. Dali jsme si snídani a šli bojovat s úředníky na hranici.
Fronta byla dlouhá a zima nám pomalu zalézala do morku kostí. Přeci jenom jsme
byli 4 500 metrů vysoko. Byli jsme rádi, že jsme neměli problémy jako
spolucestující z Jihoafrické republiky. Ti museli zaplatit ještě tučnou částku
za vstup do země.
V okolí nebylo nic živého. Jen lidé a bordel
po nich. Nad námi se tyčily skoro šest kilometrů vysoké vulkány. Hrály mnoha
barvami, tak jsme měli alespoň co pozorovat. Koukali jsme, jak z bolivijské
strany jede jeden jeep za druhým. U jednoho jsme si říkali, že byl rád, že
vůbec dojel. Samozřejmě si přijel pro nás. Řidič Santos byl malinký človíček,
který neuměl ani slovo anglicky. Na první pohled to nebyl žádný průvodce. Jen
člověk, kterému dali auto a řekli jeď. Naše zavazadla dal na střechu a pořádně
zabalil do plachty. Byli jsme připravení se vydat na prašné cesty náhorní
plošiny.
Nasoukali jsme se v sedmi lidech do auta a
vyjeli. Jelikož jsme jeli se dvěma staršími páry, tak jsme je nechali sedět
vepředu. My jsme se tísnili na sedačkách vzadu. Seděli jsme bokem, jelikož jsme
neměli kam dát nohy. Měli jsme před sebou čtyři dny velice nepohodlného
cestování.
Když jsme projeli dalšími hranicemi a
následně hranicemi národního parku Eduardo Avaroa Andean
Fauna, tak jsme konečně vyrazili poznávat Bolívii. Jako první jsme jeli k
Laguna blanca. U pobřeží rostlo pár rostlinek, ale jinak byla pustá. Měla
nádhernou barvu. Hladina se skoro ani nehnula a odrážely se v ní vulkány a
duhové hory v okolí. Popojeli jsme k dalšímu jezeru. Laguna Verde byla úplně
bez života. Doufali jsme, že tu uvidíme plameňáky, ale nic tu nebylo. Prý to tu
nemají rádi. Voda je velice bohatá na olovo a arzén.
Byli jsme překvapení, že jsme tu potkali lamy
vicuñi (Vicugna vicugna). Mnoho na pastvu toho neměli. Jeli jsme dál okolo
skalních útvarů vynořujících se z písečné duny. Nazývají je tu Desierto Salvador Dalí, podle slavného umělce. Nám jsou
tyto přírodní umělecká díla bližší nežli umělcova práce. Bohužel jsme od nich
byli hodně daleko.
Další zastávkou byly Termas de Polques, rozkládající
se na břehu jezera. Bylo to úchvatné místo. Rychle jsme vběhli do horkých
bazénků. Byli jsme dokonce tak rychlí, že nás nestihli ani s kasírovat. Bazénky
nebyly příliš horké, a proto jsme v nich vydrželi docela dlouho. Na dně byla
spousta kamínků, které příjemně hřáli do chodidel. Jen když jsme vylézali, tak
jsme si málem na schodech vymlátili zuby, jak to klouzalo.
Výhled na hladinu jezera a hory za ní byl k
nezaplacení. Když nás výhled trošku omrzel, tak jsme pozorovali malou skupinu
plameňáků, která se procházela mělkým jezerem. Nastal čas oběda. Uvařili
výtečný oběd, což nám zlepšilo náladu. Nasoukali jsme se opět do auta a
vyrazili.
Nastalo odpoledne a sluníčko prohřívalo
náhorní plošinu. V autě začalo být nesnesitelné vedro. Spolucestující původně z
Indie, který nikdy nezavřel ústa se dožadoval klimatizace. A tak jí náš řidič
Santos zapnul. Během chvilky se vyvalil z klimatizace písečný mrak, který nás
začal všechny dusit. Dobrá nálada po obědě nás rychle opustila. Jeli jsme tedy
náhorní pouští s otevřenými okénky. Prášilo se nám neustále do auta, ale nic
jiného nám nezbývalo. Naštěstí jsme zanedlouho zastavili u Sol de Mañana. Což
byla aktivní oblast, jaké známe z Islandu. Ze země se kouřilo a také tu bublalo
bahénko. I tady měla Laděnka problém udržet v sobě obsah žaludku. Smrdělo to tu
pěkně.
Začalo nám být trochu špatně. Byli jsme ve
výšce 4 960 m.n.m. Pravidelně jsme si šňupali vodičku od šamanky, ale moc to
nepomáhalo. Zkusili jsme tedy žvýkat kokové listy, které nám dal řidič. Byl to
hnus! Ale co by člověk neudělal pro zdraví. Pod námi se tyčil jeden z hlavních
cílů Laguna Colorada. Měli jsme na ní krásný výhled. Její rudá barva se
vymykala standardnímu vnímání krajiny. Byl to obraz z jiného světa.
Sjeli jsme půl výškového kilometru k jezeru.
Vyrazili jsme pomalinku na procházku. Spolucestující Zubejda ani nevylezla z auta, jak jí bylo
špatně. Byli jsme rádi, že se pohybujeme ve vysokých nadmořských výškách už
delší dobu. Kochali jsme se jezerem a poté jsme sešli dolů k plameňákům. Byly
jich tisíce. Nádherná zvířata v nádherné krajině. Byla to pastva pro oči. Je
neuvěřitelné, jaké odstíny barev dokáže příroda vytvořit a zkombinovat. Co víc
k tomu napsat, prostě jeden z deseti nejlepších zážitků během naší tříměsíční
cesty Jižní Amerikou.
Pozorovali jsme zde tři druhy plameňáků,
kteří se od sebe lišili barvou a zobákem. Byli jimi plameňák andský
(Phoenicoparrus andinus), plameňák chilský (Chilean flamingo), plameňák Jamesův
(Phoenicoparrus jamesi). Bylo krásné pozorovat zamilované tanečky párů. Jak se
jejich krky proplétají. Sedli jsme si u břehu a pozorovali jejich ladný let nad
hladinou. Přistávání bylo okouzlující. Za letu šlapali na prázdno až se dotkli
hladiny. Udělali pár rychlých kroků a stáli vele ostatních. Řidič už na nás
čekal, a tak jsme šli do naší prašné sauny na čtyřech kolech. Jen jsme otevřeli
dveře, tak Santosovi uletěla skoro všechna zásoba koky. Nebyl z toho nadšený.
Dojeli jsme do městečka Mallcu a ubytovali
jsme se. Pokojík byl hezký, na to, v jaké pustině jsme byli. Akorát nám jaksi
zapomněli říct, že krom vody si máme s sebou vzít i toaletní papír. To je tady tuze
vzácná komodita. Naštěstí se naši spolucestující nad námi slitovali a podělili
se.
11. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat