Ráno
jsme vyrazili do národního parku Lauca, který se nachází na Andské náhorní
plošině. Museli jsme tedy vyjet ještě výš. Doufali jsme, že jsme se přes noc
trochu aklimatizovali. Bohužel tomu tak nebylo, začala nás bolet hlava, a proto
jsme šňupali léčivou vodičku z místních bylin. Na chvilku ulevila, ale
více nám pomáhala příroda kolem. Začala se měnit. Přibývalo druhů trav i keřů.
Nejvíce nás zaujaly zelené polštáře obrůstající kameny. Chtěli jsme se na ně
posadit a odpočinout si, ale byla by to velice bolestná zkušenost. Zelené polštáře
byly dosti ostré, a tak jsme si na azorelu nahloučenou (Azorella compacta)
jenom sáhli.
Projížděli
jsme krajinou, které dominovaly vulkány. Některé vypadaly jako duhové hory,
bylo to opravdu kouzelné. Netrvala dlouho a byli jsme na plošině. Naše touha po
poznávání všeho nového nás vyléčila z výškové nemoci.
Ujeli
jsme jen kousek a už jsme viděli první lamy. Byla to ochočená stáda lamy krotké
(Lama glama), ty jsou hlavě na nošení věcí, maso a kůži. Jeli jsme dál po
Andské plošině. Nebyla to oáza života, sem tam rostl jen trs trávy. Na svazích
hor a vulkánů nerostlo prakticky nic.
Bylo
zde velké množství vodních ploch. Okolo kterých bujel život. Tam jsme poprvé
viděli vicuñi (Vicugna vicugna). Je to divoký druh lamy, který je poměrně malý.
Ale je velice vzácný. Málem vyhynul, nebýt programů na záchranu druhu.
Jeli
jsme dál, přibližovali jsme se k dominantě plošiny. Byl jím vulkán Parinacota 6
348 m.n.m. Díky své výšce si stále uchovával sněhovou čepičku. V kombinaci s
jezerem Chungará v němž se zrcadlil, to bylo ztělesněním kýče. Ale nebylo to
všechno, ještě k tomu na břehu jezera pochodovali plameňáci chilští
(Phoenicopterus chilensis). Naprosto neuvěřitelný obraz se nám navždy vryl do
paměti.
Nedaleko
se z jiného vulkánu kouřilo. Je to stále aktivní oblast. Jeli jsme dál a
obrátili jsme to před hranicemi s Bolívií. Neměli jsme potřebné papíry pro
přechod. Byly totiž dražší nežli půjčení auta na několik dní. Vyrazili jsme
tedy zpátky k jezeru a dali si čaj od šamanky. Moc nám nezabral. Byli jsme
ve výšce 4 500 m.n.m. docela dlouho a začalo se to projevovat. Popíjeli jsme
čajík a pozorovali jsme vicuñy u potůčku, jak se pasou. Pod námi byli plameňáci
a mezi nimi giant coot (Fulica gigantea) což je taková přerostlá lyska.
Cestou
zpátky nás příjemně zdržel další druh lamy, byla jím alpaca (Vicugna pacos).
Tyto roztomilé huňaté koule by člověk hned obejmul, ale radši jsme to nezkoušeli.
Jeli jsme zpátky okolo Jezera Cotacotani až do vesnice Parinacota. Neviděli
jsme ani živáčka. Byla to vesnice duchů. Šli jsme se alespoň projít k řece
Lauca, která na plošině pramenila. Tady jsme našli dvojici husic andských
(Neochen melanoptera). Obou nám už bylo špatně. Bolest hlavy se stupňovala.
Zamířili jsme tedy níž. Dojeli jsme skoro až k vesnici Putre, kde jsme zatočili
k pramenům Termas de Jurasi. Vyjeli jsme do strmého kopce a potkali stádo vicuñí.
Byly nádherné, konečně jsme si je mohli prohlédnout z blízka.
V
lázních jsem zjistil, že se mi vylil džus do plavek a zanechal tam moc pěkné
oranžové šlemy. Vymáchal jsem tedy plavky v sudu. Který jak sem posléze zjistil
sloužil na splachování záchodu. Po této trapné situaci jsme se naložili do
horkých pramenů. Slunce žhnulo a voda měla minimálně 45 stupňů. Kombinace
nadmořské výšky čtyři kilometry a horké vody nám udělala zle. Moc dlouho jsme
si to nevychutnávali a jeli půl kilometru níž do vesnice Putre. Dorazili jsme
do hotelu a během deseti minut jsme oba spali.
Večer
jsme si zašli na oběd a dali si lokální maso. Lama je poněkud tužší maso, ale
chutnalo nám. Laděnka nebyla úplně spokojená, protože na jejím kousku, byly
stále stopy po srsti. Takže na 100% bio kvalita.
Ráno
jsme si udělali procházku okolo říčky, sledovali jsme, jak si prohlubuje koryto
v mocné vrstvě popílku. Kolem nás proudila voda v nedávno vybudovaném
akvaduktu. Přesto všechny zídky okolo nebyly obhospodařované. Musel to být
drsný život. Teď se radši všichni věnují turistům či něčemu jinému.
Cesta
zpátky byla horší, šli jsme do kopce a Laděnka to nedávala. Zamotala se jí
hlava a nebyla schopná jít. Naštěstí se ji udělalo za chvilku lépe. Původně
jsem měl v plánu v okolí nachodit mnoho kilometrů, ale nadmořská výška nám
dávala zabrat. Začali jsme trochu smrkat krev, a tak jsme jeli rychle dolů.
Každým výškovým kilometrem ubývalo života kolem nás a teplota prudce stoupala.
Chtěli jsme se někde zastavit a dát si oběd ve stínu. Bohužel je zde tato
komodita nedostatkové zboží, a proto jsme dojeli až do Ariky na pláž. Trošku
jsme se osvěžili v moři a jeli na letiště, kde jsme nechali půjčené auto.
Jelikož byla neděle a v neděli se zde skoro nikde nepracuje. Vzali jsme si
taxíka, který nás odvezl zpátky do města na autobusové nádraží. Byli jsme
připraveni na noční přesun do pouštní oázy.
7.
12. - 8. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat