Opět brzo ráno, než začalo sluníčko pálit,
jsme vyrazili objevovat okolí. Plán zněl jasně, vylézt na útes nad hotelem.
Skalní masiv dominuje celému městu a je významným místem pro všechny Chilany.
Což v místních poměrech znamená, že z něho původní obyvatelé tak nadšení
nejsou.
Vyšplhali jsme tedy na kopec, který byl kdysi
strážní pevností. Procházeli jsme kolem hradeb a děl. Snažili jsme se porozumět
nedávné historii. Arika se nacházela hluboko na území Peru. Což se změnilo po Druhé tichomořské válce (1879–1883), která se může
nazývat jako válka o ledek. Válku o tuto surovinu vyhrálo Chile nad Peru a Bolívií. Proto nemá Bolívie přístup k moři a místní obyvatelstvo je odlišné od
toho v centrálním Chile.
Stáli jsme na útesu a nad námi létaly desítky
kondorů krocanovitých (Cathartes aura). Nejsou to tak velcí kondoři jako
kondoři andští, ale i tak mají rozpětí skoro dva metry. Výhled na moře byl
úchvatný. Viděli jsme i náš hotel pod útesem.
Pohled na město byl velice rozporuplný.
Některé části byly hezké, jiné vypadaly spíše jako smetiště. Na střechách byl
neuvěřitelný bordel, stejně tak i mezi domy. Jediná čistá místa byly cesty a
náměstí. Také pár moderních budov nevypadalo špatně, ale i tak byl pohled
smutný.
Procházeli jsme okolo hloučku lidí, kteří
prováděli vykopávky. Všude pod námi se totiž skrývala historie o hodně delší
nežli pár staletí. Vydali jsme se proto do muzea v nedalekém údolí mumií. Muzeum
San Miguel de Azapa bylo pěkné, jen škoda, že tam toho neměli více anglicky.
Historie tu totiž sahá více jak 10 000 let nazpátek. A my jsme se přišli
podívat na nejstarší mumie na světě. Dokázali tu přečkat tak dlouho díky
místnímu suchému podnebí. Bylo zajímavé pozorovat, jak se způsoby mumifikace
měnily v čase. Stáří mumií určovaly materiály, které byly použity jako
kamínky v očích, dřevěné nebo hliněné masky. Měli hezky znázorněno, jak se
v jednotlivých obdobích měnily postupy využití surovin a jak se zdokonalovali v jednotlivých procesech. Třeba u zpracování rouna z lam.
Když jsme zjistili, jak se některé mumie
preparovaly, tak už se nám tolik nelíbily. Především, když jsme se dívali na
mumii miminka a představovali si, jak jí uřízli hlavu, ruce a nohy. Vyndali
tkáně a do nich nasypali rozpálený popel nebo kamení. Potom zbytek vycpali a dali
zpátky dohromady.
Nebyli tu ale jenom mumie. Místní kultura
byla bohatá. Líbili se nám mnohé výrobky z lamí vlny, keramika nebo nástroje. I
tady se rozkládala říše Inků, a proto jsme byli zvědaví, jestli uvidíme v
horách terasy. Ale na to si musíme ještě počkat.
Samotné údolí Azapa bylo úžasné. Všude okolo
byla poušť a jen místa, která byla zavlažovaná důmyslným systém se zelenala.
Tady opravdu voda znamená život. Začalo pražit slunce, tudíž jsme se rozhodli
jet zpátky do centra. Taxík jsme nenašli a nezbývalo nám nic jiného než stopovat.
Sotva Lada zvedla ruku už vedle nás stálo auto. Nějak jsem ani nepobral, že nám
fakt někdo během půl minuty zastavil. Skvěle jsme si s pánem pokecali, jelikož
uměl anglicky. Dovezl nás blíž k centru, kde jsme si vzali normální taxi.
Nakoupili jsme si a vyrazili na pláž.
Byly to žiletky. Odteď už chápeme, co znamená
studený Humboldtův proud. Jestli jsou místní zvyklí na takovouto teplotu vody,
tak se nedivíme, že nám ta v bazénu připadala až moc osvěžující. Měli jsme to čekat,
když mnohem severněji žije tučňák galapážský. Jelikož jsme splnili všechny věci,
které jsem v Arice naplánoval, tak jsme se následující den jenom váleli u
bazénu a užívali si naše šesté výročí randění.
4. 12. - 5. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat