Brzo
ráno jsme vyrazili. Tentokrát
na jih od
Laucestonu
a doufali, že Bomba vydrží až na západní pobřeží, kam jsme
měli už nějakou dobu namířeno. Výfuk vydával zvláštní zvuk.
Zjevně o něco klepal, jak vibroval. Byl to pro nás další
zvláštní zvuk, na který jsme si postupem času zvykli. Zastavili
jsme se až u Lake St. Clair, které leželo za centrální plošinou
na kterou jsme již vyjeli. Nacházeli jsme se v oblasti asi 60
kilometrů jižně pod Cradle
Mountain na
jediné cestě, která protíná celou oblast chráněnou jako
světové dědictví. Vyšli jsme docela pozdě a čekalo nás 18
kilometrů podél jezera. Počasí nám moc nepřálo, bylo pod
mrakem. Nám to ale nevadilo, koukali jsme se pod nohy na všemožné
druhy hub. Měli kde růst, tlející dřevo z popadaných obřích
eukalyptů bylo všude. Byla tu i příměs stromů Sassafra
(Atherosperma moschatum) a Myrtle (Nothofagus
cunninghamii).
Netrvalo dlouho a došli jsme k chatě Echo point. Byla úplně plná
lidí a tak jsme pokračovali
v chůzi.
Kousek
před chatou Narcissus, jenž byla na konci jezera byla podmáčená
oblast a některé chodníky byly
pod vodou. A tak jsme se i trochu namočili. Jen, co jsme došli byla
tma a pssumové slézali ze stromů. Chtěli jsme si zatopit, ale v
chatě byla plynová kamna. Něco tak naprosto neužitečného jsem
dlouho neviděl. Po dvou hodinách bylo metr od kamen o 5 stupňů
více. Byl sem rád, že nepršelo. Protože usušit věci by bylo
naprosto nemožné. Během
noci Lada několikrát vstávala a chodila kontrolovat věci, protože
jsme měli malou společnost. V noci se totiž po chatě proháněly
myši a našly
si zálibu v našich igelitových pytlích od spacáků.
Chladnou
noc jsme přečkali sami v chatě a brzo ráno vyrazili, měli jsme
namířeno do Pine
Valley Hut. Cesta byla příjemná a uběhla vcelku rychle. Odhodili
jsme batohy a vydali se vstříc vrcholu hory Mt. Acropolis. Již z
dálky jsme viděli, že to nebude sranda. Vršek
byl pod sněhem, ale nemohli jsme si pomoct, byl nádherný den bez
mráčku. Začali
jsme šplhat. Kolem nás byly
vzrostlé
Pencil Pine i King
Billy
pine. Nás
nejvíce zaujali vzrostlé Pandani,
které
měřily
okolo deseti metrů.
Za
hodinu jsme vyšplhali na hřeben, kde začínal sníh. Chvilku jsme
šli po hřebenu a užívali si výhled. Když jsme se přiblížili
k úpatí hory Acropolis začalo být kolem nás zimní království.
Ve
stínu hory se drželo až 10 centimetrů sněhu. Užívali jsme si
zasněžené Pandani
(Richea pandanifolia) i
jiné místní rostliny. Cesta vzhůru se začínala protahovat. Po
kamení a
průrvách přikrytém
sněhem se moc rychle nešlo. Ale i tak jsme pokračovali dál, hnala
nás dopředu možnost vidět plošinu rozkládající se nad jezerem
St.
Clair a
také hory severně od pohoří. Chvilkami to bylo trošku
nebezpečnější, ale stále jsme pokračovali. Bohužel vyznačená
stezka nás vedla snad po těch nejhorších místech. Vyšplhali
jsme skoro až na vrchol. Bohužel nás zastavily
ohromné skály, které byly
pokryty ledem. To už i
na nás bylo moc. Nahoru
bychom to asi zvládli, ale cestu zpátky jsme si nedokázali
představit. Mě štvalo nejvíc to, že už jsme byli nad mnohými
vrcholky hory Acropolis, ale bohužel jsme stále neviděli na pohoří
za ní.
Odměnou
nám aspoň byl pohled na plošinu nad jezerem. Pomalu,
ale jistě jsme se sunuli dolů. Na začátku strmého stoupání
jsme si ještě udělali odbočku na vyhlídku na západní část
pohoří, kde byl Labyrinth. Tam jsme měli původně namířeno, ale
počasí nás zlákalo výš. Koukali jsme, jak se mraky valí ze
západu a pomalu sklouzávají do údolí. Lada
si chtěla nasadit na objektiv polarizační filtr, ale moc jí to
nešlo. Za chvilku se kutálel do propasti mezi balvany a to bylo
naposled, kdy jsme ho viděli.
Bylo
na čase pohnout. V chatě jsme byli ještě za světla a já zatopil
v kamnech na uhlí. To byli kamna! Pořádně
jsem je roztopil a
z jednoho stupně bylo najednou stupňů dvacet.
Ani nevíte, jak jsme si to užívali po předešlé noci s plynovými
kamny, které byly
naprosto nepoužitelné.
Ocenil
to i jeden příchozí ze Sydney. Sním jsme si příjemně pokecali
a on nám doporučil pár tipů na naši velkou cestu po vnitrozemí.
Další
den byl čas na cestu zpátky. Počasí
se mělo zase měnit k horšímu. Šli jsme kolem chaty Narcissus
i
Echo point, tam jsme si dali čaj a šli podél jezera dál. Lada
ulovila ještě několik neuvěřitelně zbarvených hub. Já jsem si
pěkně sednul na zadek, když jsem lezl po spadlém stromu v jezeře,
abych vyfotil popadané eukalipty. Docela jsme spěchali a tak nebylo
moc času
na zastávky. Vyčerpaní po
27 kilometrech jsme
dorazili na parkoviště a vzali si něco málo z auta.
Šli
jsme kousek na kempovací místo, které bylo dost neudržované. Byl
zde dotazník na kterém nás překvapila otázka „Použili
jste záchod?“ Chvilku nám dalo zabrat najít záchod, ale nakonec
jsme ho našli. Vzápětí jsme také pochopili onu otázku, byl
opravdu pro otrlé, já šel radši do křoví. Při stavění stanu
nám pomáhala místní „kočka“ Eastern
Quoll (Dasyurus Viverrinus),
která je také vačnatec. Ráno
nás mile překvapila jedna věc. Lada se šla zeptat jestli je možné
se někde osprchovat. A k našemu překvapení byla v moderním
informačním centru luxusní sprcha zadarmo i s toaletou. To byl
obrovský rozdíl oproti kadibudce, která již obsloužila
několikátou generaci.
6.
6.
- 8. 6. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat