Západní a severní pobřeží Tasmánie

Ráno jsme vyrazili do nedalekého Rocky Cape National Park, který je vyhlášený především kvůli ochraně historického dědictví po Aborigincích. Šli jsme se tedy podívat k pobřeží. Hned nás nadchlo skalnaté pobřeží zbarvené do červena díky lišejníkům. Udělali jsme si i malý výlet k jeskyni, která sloužila jako místo úkrytu pro bývalé obyvatele tohoto pobřeží. Ale to je tak všechno co jsme viděli. Okolo nás byla Heathland, která byla vytvořená pravidelným vypalování.

Chtěli jsme si udělat výlet na místní hory, ale počasí bylo proti nám. Vydali jsme se tedy na další cestu. Jeli jsme jižně k bazaltovým vodopádům Dip Falls. Musím říct, že mě u nás v Čechách zaujala i Panská skála, ale tohle bylo o hodně lepší. Voda se valila přes bazaltové šestihranné „varhany“ a padala hluboko pod nás. Kousek odtud byly i obrovské eukalypty a tak jsme se šli na ně podívat. Lada cestou opět našla několik podivuhodných houbiček. Našli jsme zde nejtlustší eukalypty, co jsme zatím viděli. Byly jako obvykle v „Wet sclerophyll forest“. V těchto vlhkých lesích opravdu rostou jako z vody a během 200 let dosáhnou svého maxima. Po krátké procházce nastal čas na přesun až k západnímu pobřeží.

Když jsme dojeli po dvou hodinách k Arthur River, jenž vtéká do moře na západním pobřeží, ocitli jsme se zase v heathlands. Očekával jsem tu deštný prales, jelikož je to nejvlhčí oblast celé Austrálie. Nicméně jsme se zastavili a koukali jsme se chvilku na rozbouřené moře. Na západním pobřeží skoro nikdo nebydlí, protože větry vanou od západu a poslední pevnina před Tasmánií je Jižní Amerika. Takže všechny srážky se zastaví o západní Tasmánii. A k tomu tu občas foukne od Antarktidy studený vítr. Na rozdíl od Nového Zélandu tu místní podnebí hodně ovlivňuje centrální Austrálie, která zásobuje Tasmánii teplými frontami vytvářejících se nad pouštěmi. Vybrali jsme si kemp na západním pobřeží jménem Marrawah Green Point. V noci jsme okusili, jak silný vítr tak srážky. Naštěstí to náš malý stan zvládl. Velký stan na autě by to asi nepřežil. Bohužel se mi stala zajímavá věc. Moje nová nafukovací karimatka se rozhodla, že změní tvar. Vytvořila se mi pět centimetrů vysoká a dvacet centimetrů velká boule. Moc se mi dobře nespalo, jelikož byla v oblasti mé lopatky. Byl jsem dost naštvaný, protože jsem ji použil jen 8 krát.

Další den bylo krásně a rozhodli jsme se vydat zpátky na východ okolo pobřeží. Lada si udělala procházku po pláži a já se snažil sušit stan a vařit. Dokonce se mi povedlo ztratit obal od tyček stanu až do doby, než jsem ho o hodinu později našel v kapse. Věděl jsem, že jsem ho před větrem dal na bezpečné místo, ale kam, to jsem si hned nevzpomněl. Jeli jsme k The Nut State Reserve, která je stolová hora vystupující do výše 150 metrů a je obklopena skoro celá mořem. Překvapila nás lanovka na vrchol, kterou jsme tu nečekali. Zjevně to je v létě hodně oblíbené místo. My jsme šli prudkou cestičkou nahoru a posléze si užívali výhled. Bylo to jedno z prvních míst osídlených angličany, kteří si na náhorní plošině pěstovali brambory. Nacházeli jsme se totiž v nejúrodnější oblasti Tasmánie. The Nut byl pozůstatkem sopečné činnosti a tak půda v oblasti byla velice úrodná. Bohužel má toto místo k přírodě blízkému hodně daleko. A tak jsme si užívali výhledy a také pozorovali, jak místní bojují se zavlečenými druhy rostlin, které pokrývaly velkou část plošiny.

Vyrazili jsme dál okolo pobřeží, když jsme projížděli místem zvaným Penguin začínalo nám být jasné, že tady přeci jenom vědí, jak na masovou turistiku. Centrem městečka byl velký tučňák a všude okolo bylo všechno s motivem tohoto tvorečka. Každý název restaurace či obchodu měl v názvu „ Penguin“. Tučňáci byli zobrazeni všude včetně odpadkových košů. Udělali jsme si malou procházku po pláži a jeli dál přes Devonport, který jsem objeli.

Cesta nás vedla zemědělskou krajinou, jejíž půda byla červená. Když jsme zahlédli ovce této barvy, tak jsme museli zastavit. Bylo to vtipné pozorovat ten kontrast, když byly na zelené pastvině. Rozhodli jsme se kempovat v Narawntapu National Park. Než jsme dorazili na kempovací místo, tak nás Bomba vyděsila, protože nechtěla nastartovat, ale nakonec jsme jí domluvili. Teto park jsme již navštívili, ale moc se nám líbil a tak jsme si ho chtěli užít ještě jednou. Opět nás přivítali velcí Forester kangaroo (Macropus giganteus). Rozhodli jsme si udělat noční procházku a hledali jsme vombaty. Bohužel jsme neměli štěstí.

Ráno jsme vyrazili na výlet na výběžek u moře jménem Archers Knop. Cestou jsme šli po bývalé farmě, kterou před několika desítkami pet přeměnili na Národní park. Všude okolo se proháněli Pademeloni (Thylogale billardierii), Bennetts Wallaby (Macropus rufogriseus) a Forester kangaroo (Macropus giganteus). Bylo hezké vidět, že stačí pár let a vypadá to tu velice přirozeně. Pokud tedy pomineme druhy travin. Vyrazili jsme na pláně, které měly v oblibě Forester kangaroo. 

Lada se dokonce k nim přiblížila na několik metrů. Byla trpělivá a pomalu, ale jistě se přibližovala. Povedlo se jí udělat i nádherné fotky těchto největších vačnatců na Tasmánii. Když jsme procházeli okolo laguny tak nás přivítala volavka Eastern Great Egret (Ardea modesta). Když jsme vyšplhali na Archers Knop tak jsme potkali skupinu dělníků. I tady se pracovalo na chodníčku, aby si výhled mohl užít větší počet lidí. Výhled stál opravdu za to strávili jsme tam přes hodinu a kochali se. Bylo nádherné počasí bez mráčku. Mohli jsme vidět v dálce Cradle Mountain i Walls of Jerusalem. Procházeli jsme se okolo travin Kangaroo Tail (Xanthorrhoea) a pomalu scházeli do lesa mezi mokřadem a mořem. Bohužel jsme neviděli papoušky, na které jsem se těšili. 

Večer jsme dorazili do Laucestonu a strejda Vašek nám ukázal ve voliéře zraněného orla Wedge-Tailed Eagle (Aquila audax). Byl obrovský a měl svěšené křídlo. Bohužel ho srazilo auto a bude se zotavovat mnoho týdnů. Lada si při té příležitosti znovu proběhla zahrádku o kterou pečuje teta Juli. Byla plná roztodivný rostlin, keřů i stromů, které začaly kvést.

11. 6. - 13. 6. 2016