Od
jezera St Clair jsme se vydali
na západ. Bohužel
pršelo a tak jsme si jízdu přes obrovské chráněné území moc
neužili. Akorát
jsme si zašli prohlédnou řeku Franklin, jejímž údolím cesta
vedla. Když
jsme přijížděli k západní pobřeží začal nás vítat
Queenstown, město proslulé
těžbou nerostů. Městečko
žije z těžby mědi, která je stále velice důležitou součástí
skoro všech moderních přístrojů. Je důležité si uvědomit
propojenost všech věcí na naší planetě. Když si koupíte každý
rok nový mobil, tak je stále velká spotřeba těchto vzácných
surovin a na druhé straně planety jsou v okolí 30 kilometrů od
dolů mrtvé lesy. A to se tu jen těží. Zpracovává se to třeba
v Číně a tam jsou zase jiné exhalace a lidé tam nemohou dýchat.
Je pravdou, že s novými technologiemi už se tu příroda
vzpamatovává. Ale rozhodně to není místo, kde by chtěl někdo
žít. Jeli jsme dál od tohoto „mrtvého“ místa, které tvoří
severozápadní hranici území chráněného organizací UNESCO.
Byl
jsem z jízdy už znaven Bomba jela vcelku dobře, ale cesta byla
tvořená tisíci zatáčkami. Když jsme konečně dorazili do
Macquarie Heads, jenž tvoří bránu do zálivu byla už tma. Ráno
nás přivítal pěkný den a tak jsme vyrazili brzo. Zjistili jsme,
že kousek od nás je kus velryby. Jestli datum na páteřním
obratli nelhalo, tak byla stará 120 let. Rozhodl jsem se prověřit
Bombu před cestou na sever. Protože tam byla cesta jen pro auta s
náhonem na všechny čtyři kola. Vyjel jsem tedy na pláž a
vše
bylo v pohodě. Potom jsme zastavili kvůli focení a
při rozjíždění jsem se zahrabal.
Vyzkoušeli jsme tedy náhon na všechny čtyři kola. Auto si s tím
poradilo dobře, ale do mnoha zvuků, které Bomba vydávala se
přidal další o dost hlasitější. To nás velice znervózňovalo.
A tak jsme vypnuli náhon na všechny čtyři kola hned, jak jsme
vyjeli z měkkého písku. Rozhodli
jsme se radši
pro
cestu po hlavních silnicích.
Jeli
jsme na sever přes město Strahan. Cestou jsme vyděsili
White-bellied
sea eagle, který
si pochutnával na mršině u cesty. Zaparkovali jsme nedaleko a
čekali, jestli přiletí znova se nakrmit na mršině. Přiletěl,
ale nestačili jsme se ani přiblížit a byl pryč. Je
to nádherné, ale plaché zvíře. Jeli jsme okolo pobřeží a já
si užíval jízdu bez nesčetných zatáček. Netrvalo dlouho a
zatáčky opět začaly,
jen co jsme opustili vyhlídku Ocean Beach and Henty Dunes Lookout.
Projeli
jsme městečkem Zeehan, které prožilo svojí slávu před mnoha
lety, když zde probíhala těžba nerostů. Celá tato oblast i s
dalším městem Rosebery je
ovlivněna těžbou a pro turisty tu není místo. Nebylo tu mnoho
míst, kde si dát kafe natož oběd. Ani tu nebylo mnoho míst, kam
by se dalo jít. Cesta byla skoro pořád lesem, který zamezoval
jakémukoli zastavení, aby se člověk mohl rozhlédnout po krajině.
Bylo to pro nás docela zklamání. Onen pověstný divoký západ
jsme tu necítili. Příroda tu byla pošramocená těžbou a nic moc
tu k vidění nebylo. Jeli jsme na sever a
zastavili jsme se až v Hellyer Gorge State Reserve, kde jsme chtěli
kempovat. Avšak
místo nás nezaujalo
a tak jsme si tam
udělali jen malou procházku a jeli dál na severní
pobřeží.
Krajina
se začala zprudka měnit. Hospodářské
lesy vystřídaly
farmy s dobytkem a ovcemi. Když jsme dojeli do blízkosti Table Cape
Lighthouse začali
jsme se cítili jako u nás v Čechách, byly
tu políčka a žádné pastviny. Byla to příjemná změna. Když
jsme dojeli k pobřeží u Rocky Cape National Park, zastavili jsme u
kempu, který byl součástí hospody. Zašli jsme si po delší době
na pivo. Hospoda
měla
zajímavou výzdobu věnovanou těžbě dřeva, která byla hlavní
obživou místních lidí. Proto na severozápadě najdete jen pár
zbytků původních pralesů.
9.
6.
- 10. 6. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat