Jen co jsme
přijeli z výletu okolo fjordů, zima přebrala zcela nadvládu nad severním
Islandem. Ze severu se přihnala sněhová bouře. Nic takového jsme v životě
nezažili. Silný vítr vál a metal sníh neuvěřitelnou rychlostí. Místní chodili
venku s lyžařskými brýlemi a všude jezdila těžká technika a odhrnovala sníh.
Sotva pluh projel vítr znovu zavál silnici.
Byli jsme rádi, že známe cestu z
práce a do práce nazpaměť. Mnoho jsme toho neviděli, jelikož nás vítr se sněhem
oslepoval. Koukali jsme se tedy jen pod nohy a občas zkontrolovali, kde jsme.
Cesty se změnily k nepoznání, někde nebyl ani sníh vůbec, jinde vítr navál
několikametrovou závěj. Sem tam ze sněhu vystopovaly nenápadné bochánky, kterým
jsme se snažili vyhýbat. Byly pod nimi totiž ukrytá auta.
Bohužel před našimi dveřmi domů a dveřmi do
kavárny a samozřejmě také dveřmi do hostelu byly závěje. Nejhorší to bylo před
kavárnou, ta měla přes dva metry. V tyto dny jsme v podstatě jenom odhazoval
sníh. Prokopat se do kavárny mi trvalo tři hodiny. Pak tu byl hostel a další
místa. Na závěr po práci jsem se musel prokopat domů. Trvalo to skoro tři dny,
než bouře ustala.
Všude ve
fjordu byla kalamita, městečka byla zavalená sněhem a na horských svazích byl
jen poprašek sněhu. Vítr z nich všechen odvál. O to víc ho bylo mezi domy.
Naštěstí v Dalvíku je spousta míst kam odhrnout sníh. Z počátku jsme si
mysleli, že je to škoda mít ve městečku tolik prázdných pozemků. Ale po tom, co
jsme na těchto místech viděli všude šestimetrové hromady sněhu, jsme pochopili.
Ale ani tyhle rozsáhlé prostory nestačily. Městem začaly jezdit kamiony. Každý
z nich měl stejný náklad a stejný cíl. Přístavní molo, kde vysypaly korbu plnou
sněhu. Stále jezdily den za dnem a odvážely sníh.
Trvalo to přes
týden, než se dostali k vedlejší silnici, v které bydlíme. Do té doby se nedalo
přijet do naší ulice normálním autem. Mě trvalo čtyři hodiny vyprostit ze sněhu
našeho mazlíka. A jen tak tak jsem sním dojel k hlavní silnici, která byla
odklizená. V prvních dnech byla všude zapadlá auta, snažící se někam dojet v
hlubokém sněhu. Na tyto dny na přelomu listopadu a prosince nikdy nezapomeneme.
Byl to opravdu zážitek. Dokonce jsem se dostal i do místních novin.
Prosinec je
nejtemnější měsíc. Denně bylo sotva pár hodin světla. Slunce už vůbec
nevycházelo, bylo kdesi za horami. Dopoledne jsme si užívali dvě hodiny svítání
a červánků. Pak bylo hodinu víceméně normální světlo a následoval dvouhodinový
západ slunce. Mnoho světla jsme si tedy neužili a poctivě zobali vitamín D,
který se vytváří při pobytu na slunci. Někteří lidé tu jezdí v zimě na
dovolenou, nebo chodí na světelné terapie. Stále je tu hodně sebevražd, které mají,
co dočinění s nedostatkem světla.
Zimní klidné
měsíce jsou na Islandu plné rodinných i veřejných tradic. My jsme byli k jedné
pozvání. Jednalo se o pečení místních chlebových placek. Jelikož tu obilí
nedozraje byla zde mouka velice cenná a drahá komodita. Proto ony tradiční
placky jsou tenké jako papír. Do placek se vykrajují roztodivné tvary a pak se
hodí do oleje.
Náš domácí,
který je i otcem šéfové nás pozval i na večeři. Měli jsme hříbátko. Byla to
opravdu bašta oba jsme si pochutnali.
Než jsme
odjeli na Vánoce do Čech, tak jsme se pokusili několikrát vyfotit auroru.
Zjistili jsme, že bez stativu to nepůjde. Jednoho dne nám zavolal šéf ať
vyjdeme ven. Celá obloha tančila. Bylo to neuvěřitelné a těžko popsatelné. Na
každém kousku oblohy byla ladně se pohybující zelená záře. Kolem nás bylo
neustále se proměňující panorama, kdy v jedné části Aurora pohasínala a v druhé
se naplno rozzářila. Nevěděli jsme kam se dřív podívat. Lada se pokoušela
zachytit svůj první snímek, ale bez stativu jí to moc nešlo. Aspoň jsme věděli,
co si v Čechách pořídíme.
27.11. - 16. 12.
2018
Žádné komentáře:
Okomentovat