Příjezd do západních fjordů

Přípravy na velký výlet probíhaly v plném proudu. Vyráželi jsme do západních fjordů, kam zavítá jen každý desátý turista. Ono je to totiž dost odlehlé místo, kde skoro nikdo nežije. Počasí je tam nejhorší z celého pobřeží Islandu. Fjordy jsou ostré, takže se zde nedá pořádně hospodařit. Ale tyto ostré fjordy a nezkrotná příroda nás sem lákaly nejvíce. Bohužel jsme měli jen pár dní, a tak jsme se rozhodli pro auto výlet. Hned po práci jsme naházeli věci do auta a vyrazili.

Byl už podzim. Dny měly sotva pár hodin dobrého světla. Museli jsme je tedy využít naplno a cestovat i v noci. Naštěstí je to tu mnohem bezpečnější než v Austrálii, tady vám pod kola klokan nevběhne. Všechny hospodářská zvířata už byla ustájena v teple, takže jsme mohli jet s větrem o závod. Hned při prvním stoupání jsem musel skoro zastavit. Mlha byla tak hustá, že jsem neviděl na další patník, který by mi napověděl kudy vede cesta. Naštěstí jsme projeli skrz náš poloostrov Trollů bez problémů. Mířili jsme dál na západ po hlavní až k fjordu Hrútafjörður, který odděluje severní Island od západních fjordů. Tam jsme se oddělili od hlavní a u vesnice Borðeyri jsme zamířili po štěrkové cestě 59 na protější stranu pohoří. Doufali jsme, že nám zde bude tepleji. Dorazili jsme totiž do oblasti, kde má golfský proud mnohem větší sílu než u nás na severu. Zajeli jsme kousek od silnice a šli spát. Ustlali jsme si v autě, protože byla venku dost kosa. Ale i tak nám byla v noci zima. V západních fjordech byly už všechny kempy zavřené. Otevřeno mělo jen pár hotelů. Za to se nám nechtělo utrácet naše poctivě vydělané penízky.

Ráno jsme vylezli z auta. Oba jsme byli promrzlí a rozlámaní. Naše auto rozhodně není jedno z nejpohodlnějších. Vyrazili jsme ještě za tmy. Slunce vycházelo někdy v 10 ráno a zapadalo před 4 odpoledne. Jeli jsme na sever, po chvilce se začalo rozednívat a my jsme konečně mohly obdivovat krajinu. Fjordy a údolí tu ještě nebyla strmá, vždyť jsme ještě nebyli v západních fjordech.

Jen co jsme přejeli přes most překlenujíc fjord Gilsfjörður, zajeli jsme do centra pro orly mořské (Haliaeetus albicilla). Západní fjordy jsou totiž jediné místo, kde bychom je mohly najít. Centrum bylo zavřené jako všechno kolem v tuto roční dobu. Projížděli jsme fjordy a měli oči na stopkách. Stále bylo šero, měsíc nám svítil a asfalt klouzal pod nohama. Auto jelo naprosto v pohodě s hřeby na pneumatikách. Takže jsme projížděli jedním fjordem za druhým. Bylo nám líto, že jsme nezahlédli jediného orla. Rozeklané fjordy přímo vybízely k hostině. Říčky ústily od mělkého fjordu plného řas a určitě i ryb. Hledali jsme na vystouplých kamenech siluety orlů nebo tuleňů. Ale nic jsme neviděli.

Pomalu jsme odjížděli od oblasti rozeklaných fjordů na jižní části západních fjordů. S Ladou jsme se vystřídali v řízení a po necelých dvou kilometrech jsem vyjekl „Zastav!“ Před námi seděl majestátní orel mořský. Pozoroval krajinu z malého kamene v oblasti s malinkými jezírky. Pomalu jsme vystoupili z auta a šli k němu blíže. Jako obvykle tato ostražitá zvířata mávla párkrát křídly a byla pryč. Naštěstí po odletěl jen kousek, a tak jsme mohli pozorovat jeho noblesní let. Odjížděli jsme z fjordu Kerlingarfjörður naprosto spokojeni.

Pokračovali jsme dál na západ až k jezeru Vatnsdalsvatn, které je obklopené starým islandským křivolesem. Toto místo je i rezervací, ale na částečně zamrzlé hladině, jsme mnoho života neviděli. Možná se sem zajedeme kouknout v létě.

Pokračovali jsme na západ, krajinou velice se podobající poloostrovu Snæfellsnes, který leží jen 60 kilometrů jižně. Ploché pobřeží střídaly majestátní útesy, z kterých padaly vodopády. Nastal čas a museli jsme překonat hřeben. Krajina byla ponurá se zbytky sněhu. Když jsem šel něco vyfotit, tak jsem sebou pořádně sekl. Naštěstí to foťák vydržel. Jen sem ho trochu očistil a doklouzal se zpátky k autu. Díky bohu za hřeby na pneumatikách.

Zamířili jsme na západní výběžek, kde jsou štěrkové cesty, o které se v zimně nikdo nestará. Trochu jsme se obávali, zda to zvládneme, ale zbytečně. Cestou jsme potkali vrak lodi Garðar, která zde permanentně zakotvila v osmdesátých letech.

Mířili jsme k unikátním plážím, které se v tomto koutu Islandu nachází. Před námi se rozkládaly obyčejné pláže se žlutým pískem. Pro Island je to unikát, ostatní pláže na Islandu jsou totiž černé. Přijížděli jsme k ní blíže a vychutnávali si onu deltu vinoucí se písky. Bylo nám líto, že nesvítí slunce, to je totiž o mnoho barevnější podívaná.

Sjeli jsme ze strmých útesů a projížděli okolo pláže. Mezi strmými útesy a pláží bičovanou neustálím větrem, bylo pár farem. Stále zde vzdorovali nevlídné krajině. My jsme popojeli ještě na druhou stranu pláže, kde jsme si udělali procházku. Byla to trošku mrazivá procházka. Žlutý písek se mísil s černým a příležitostně na něm byla i krusta ledu. Chvilku jsme i stopovali. Bohužel jsme polární lišku nezahlédly, pokud to byly její stopy. 

Dorazili jsme k autu a dali si svačinku. Před námi zrovna farmář pohřbíval ovci. Houpala se zavěšená na traktoru. Byla dosti nadmutá, a tak jsme svačinu radši zkrátili. Vyjeli jsme zpátky na útesy, abychom popojeli po druhé straně poloostrova až k nejzápadnějšímu bodu Islandu. Cestou jsme míjeli „letiště“ vyhrabané v písku, až jsme dorazili na místo, kde byla víc jak jedna farma. Zde jsme si prohlédli zbytek letadla, pár starých rybářských lodí a uháněli na západ. Již tak krátký den byl u konce, a ještě jsme nebyli v cíli. Snažili jsme se jet co nejrychleji, abychom stihli západ slunce na nejzápadnějším části Islandu. Bohužel, jsem to nestihli.

Prošli jsme se po okolí a začali si dělat večeři. Potom co jsme se trošku více zamysleli nad spaním v autě, se nám leželo dobře. Já jsem ale nemohl usnout, stále jsem pozoroval hvězdy a měsíc v úplňku. S akustikou vln narážejících na několikasetmetrové útesy a řevem racků, to byl zážitek k nezaplacení. Něco mě periferně vyrušilo. Zahlédl jsem světlo. Pak jsem si myslel, že se mi to jen zdálo. Následně sem myslel, že k nám jede nějaké auto. Potom sem probudil Ladu a zjistili jsme, že nám občas svítí parkovací světla. Báli jsme se, aby se nám nevybila baterka. Naštěstí jsme zjistili, že za noční pozdvižení může taková blbost jako je karimatka. Tlačila na pedál od brzdy, když se Lada občas převalovala. Konečně jsme mohli v klidu usnout na nejzápadnějším bodu Evropy.

23. 11. 2018